"Shoulder season" neboli období mimo hlavní snowboardovou sezónou probírají Karakoam Bindings s kanadskou snowboarďačkou Marie France Roy.
0 Comments
Milovníky longboard dancingu a fanoušky australského hudebníka Xaviera Rudda čekalo v červnu milé překvapení. Ve videoklipu k nové písni Stoney Creek září známá longboarďácka hvězda Valeryia Gogunskaya. Ta se v úvodu písně chystá s dlouhým surfem do vody, podmínky ale zrovna úplně nepřejí, zaštěká pes (k velké radosti nás pejskařů) a zbytek písničky protančí na dlouhém skejtu. Oceán však ze záběru nezmizí a zůstává součástí příběhu. videoklip bohužel nejde spustit přímo na blogu, klikni na obrázek a spustí se na YOUTUBE // zdroj obrázku Nejen longboard dancing vzešel ze surfingu, ale také Valeryia měla v plánu po nastěhování do Portugalska hlavně surfovat. Její láska k longboardingu nakonec ale zvítězila. Dnes je jednou z nejznámějších postav longboard dancingu a pořádá kempy v portugalském Santa Cruz. Její osobitý příběh zazněl v nejednom článku, rozhovoru nebo podcastu. Tento videoklip s její pomocí určitě zláká do světa longboard dancingu další snílky a snílkyně.
Hudba společně s videkolipem navozuje přesně ten pocit, který přináší jízda a tanec na prkně. Láska k oceánu a skejtování na suchu se nevylučuje. Ať už jsme od něj na dohled nebo tisíce kilometrů daleko. Kanadská profesionální snowboarďačka a environmentální aktivistka Marie-France Roy provádí Daniele z Youtube kanálu Exploring Alternatives jejím ekologickým hnízdečkem. To je celé postavené z přírodních a recyklovaných materiálů. Dokonce i odpadky posbírané po okolí našly v domě své využití.
Sladký mátový čaj, vonné tyčinky, staré dřevěné lodičky podřimující na břehu oceánu, nemilosrdné bakterie odsuzující zhýčkané Evropany k několikadennímu "horem spodem" maratonu v koupelně, longboardový ráj v malé rybářské vesničce Imsoaune, marocké slunce zapadající za modrý horizont, úzké uličky s malými krámky a skútry míjející o centimetry každého, kdo se bláhově domníval, že tak úzkým prostorem nic neprojede - to jsou jen střípky všech dojmů a vzpomínek z Maroka, které navždy zůstanou zapsané v našich srdcích i žaludcích. Dnes u snídaně jsem si na Maroko zavzpomínala u nového videa od The Surf Tribe: A přidávám i staré dvouminutové video od Santosha Society, které si můžete pustit na Vimeu - ODKAZ. Škoda, že naše cesta byla jen tak krátká, za to mě ale přesvědčila, že do Maroka se budeme muset ještě někdy vrátit. Zatím se můžu přehrabovat v rok starých zápiscích, které jsou i tady na blogu! :-) klikni na obrázek
Dnes jsem se rozhodla zaplnit trochu mezery v rubrice "BORDĚNÍ". Za pár let se mi nashromáždilo spoustu on-line materiálu, podle kterého cvičím, trénuju a který mě motivuje dál na mojí povětšinou dost osamělé cestě světem na prkně. Níže sdílené odkazy a videa mě udržují po celý rok motivovanou a správně naladěnou i bez ježdění na asfaltu, vlnách nebo sněhu. Pokud máte taky nějaké tipy, sdílejte prosím dole v komentáři. Dnešní příspěvek měl být mnohem obsáhlejší, když jsem ale viděla, jak se příspěvek plní obsahem jen o józe, zkrátila jsem dnešní rozsah jen na jógu a příště bude posilování.
Mraky se po pár dnech konečně roztrhaly a pustily na svět pod sebou hřejivé sluneční paprsky. Vzdouvající se vlny si prohlížím s veškerou úctou a respektem vypěstovaným během života stráveného na březích placatého rybníčku na Moravě. Po včerejším deštivém antré s největším pěňákem, co měli na půjčovně, jsem dnes stála připravená se opět vnořit do vln s jen o něco menším plavidlem. Jdu na to pomalu, hezky od nuly. Přestože jsem se zdržovala výhradně ve svojí komfortní zóně, neuspořádané vlny mi občas rostly před očima. Moje maximální soustředění by dokázalo narušit jen máloco. Ale co je to tam za velkýho racka? Že by to byl...srdce mi poskočilo...terej? Terej! Symbol mého malého osobního vítězství nad akademickou povýšeností*. Vlny mě k mému překvapení najednou úplně přestaly zajímat. To sice není idelní stav, ale i přes vysokou hladinu adrenalinu v mém těle jsem někde uvnitř moc dobře věděla, že stojím jen pokolena ve vodě, kolem nikde nikdo a moje situace tím pádem zdaleka není tak dramatická. Pohodlně jsem se opřela o svůj vor a úplně jsem se poddala pozorování dění na obloze. Už mě začínalo bolet za krkem a slaná voda mi bez přestání omývala doširoka otevřené oči. Terej působil podobně soustředěně. Vyhlížel pod hladinou kořist a dával si při tom dost načas. Pak se konečně rozhodl a jako šíp zmizel pod hladinou. “Joooo!” zaradovala jsem se ze svého ornitologického úlovku. Nevím, z čeho jsem měla větší radost. Jestli z toho, že jsem přistihla tereje při lovu, nebo že mě konečně něco vytrhlo z otravné nejistoty, zda-li přežiju třiceticentimetrové vlnobití. Svoji pozornost jsem po této dlouhé minutě znovu zaměřila na vlny. Zlomila se zrovna jedna větší, spolkla jednoho neúspěšného surfaře a hrnula ke břehu hromadu pěny. Rychle jsem se vyškrábala na prkno a začala pádlovat. Špičky k sobě, ruce k hrudníku, pohledem propíchnout kavárnu na pláži a tři, dva, jedna, teď! Pěna mě nesla, dokud se prkno nezastavilo. Plácla jsem sebou do studené vody a nechala sebou vláčet jako vyvrhnutá velryba. Je tady krásně. A příště už vypádluju ven, ať na toho tereje líp vidím.
* koho by snad zajímalo, co tím myslí, může si přečíst tento příběh z února 2017 I když jsme byli bez auta, zvládali jsme každý den prozkoumat trochu okolí a různé pláže. Imsoaune ale byla výzva a zase jsme asi trochu prohloupili, když jsme po dlouhém zvažování přece jenom v Aouriru nasedli do sdíleného taxíku a nechali se "okrást" o 200 dirhamů. Pro příště aspoň víme, že se vyplatí jet linkáčem do Tamri a až z tama taxíkem nebo nějakým náhodným autobusem na rozcestí. Aspoň cestou zpátky se nám to tak podařilo a vyšlo nás to na polovinu. Za to úsilí i začátečnické chyby to ale stálo. Pláž v Imsoaune se táhne mezi kouzelným rybářským molem a vysokými kopci. Do vody se vstupuje přímo z mola nebo se to taky dá sklouznout rovnou po zadku, že, Tome :-) Den v Imouaune jsme zahájili v kavárně u mola a sledovali, jak to probíhá ve vlnách před námi. Brzy malé vlny zlákaly i nás. Konečně jsem si půjčila longboard a těšila se na nové zážitky. Docela jsme se nadřeli, protože proud nás pořád unášel od mola podél pláže skoro až k jejímu druhému konci. Po pár parádních vlnách jsme na tom konci taky vylezli a po vzoru ostatních jsme se pěšky vydali zpátky k molu. Ve vodě byla super atmosféra. Na dlouhé pláži se vlny rozprostřely tak, že bylo dost místa a šancí pro všechny. Poprvé jsem se odvážila zkusit dát za jízdy zadní nohu před přední a hned se rozplácla jak dlouhá tak široká do vody. Občas rybáři přijíždějící k molu v modrých dřevěných loďkách přihrnuli nějakou tu vlnu a projeli kolem jen kousek od nás. Jako každý den byla jasná obloha, sluníčko svítilo a okolní příroda brala dech. Je to určitě jedna z nejkrásnějších pláží, co jsem zatím navštívila. Hlad nás po nějaké době vyhnal z vody, vrátili jsme prkna a naobědvali jsme se na maličkém náměstí s výhledem na další pláž. Maličké náměstí...ani to to není. Spíš jen takový plácek s pár restauracema a venkovním posezením. Pozorovali jsme během naší siesty parádního longborďáka s klouboukem tančícího na vlnách. Nejspíš si dal svoji každodenní dvacetiminutovku, protože za chvíli zase pelášil z vody ven. My jsme tu bohužel nebyli doma, a to ani na den. Po chvilce zvažování, jestli ještě běžet zpátky pro prkna a rychle vběhnout na hodinu do vln nebo se už radši pomalu vracet zpátky do Aouriru, jsme se rozhodli pro tu druhou variantu.
A udělali jsme dobře. Taxikář, kterého jsme po nějaké době usmlouvali na přijatelnou cenu s námi pak ještě dvacet minut objížděl všechny ulice a zkoušel auto do poslední škvírky v kufru nacpat pasažéry. Když se mu to podařilo, odvezl nás na rozcestí k hlavní cestě uprostřed ničeho. Tam nám nečekaně zastavil dálkový autobus. Vmáčkli jsme se na poslední dvě volná místa. Cestou jsem dělala ksichtíky na děcko, co měla paní vedle mě na klíně. To ho rozveselilo a matinka mu dala takový výprask, jaký jsem snad nikdy neviděla. I v dalším autobuse, kterým jsme pokračovali z Tamri, jsme mohli zakusit trochu toho marockého temperamentu. Puberťáci naskládaní jeden na druhém na zadních sedadlech řvali a zpívali na celý autobus a do rytmu mlátili vší silou do stropu a stěn autobusu. Ten se celý otřásal a divím, se že okna, za kterými hrála zase ta krásná oranžová obloha se zapadajícím sluncem nad oceánem, nevypadla z rámu. Stařík vedle mě si s nešťastným výrazem zacpával uši, zatímco já jsem si ten rámus nahrávala na mobil. Tak končil den plný silných zážitků s místními - počínaje ranní cestou místním rozvozem, kde jsme se mačkali jeden na druhého a koncertem v autobuse konče. I když mi večer třeštila hlava pěkných pár hodin po tom, musím říct, že jezdit v pronajatém autě, přišli bychom o velký kus Maroka. Než nám ruce a celý zbytek těla vypovědělo službu po každodenním plácání se ve vodě, surfování bylo hlavní náplní našeho dne. Vlny byly sice malinké, ale právě takové mi vyhovujou po několikaměsíčním suchozemském životě. Městečko Aourir, ve kterém jsme bydleli, leží u hlavní silnice a bylo tam dost rušno. Každý den jsme ale prozkoumávali i okolní pláže a nejvíce zvědavá jsem byla na proslulý Taghazout. Trochu jsme se "báli", že to tam bude přeplácané surfařským vibem, ale zase jednou jsem se přesvědčila, že surfařský turismus umí pěkně splynout s místní kulturou a životním stylem. Strach z velkých prodejen Quicksilveru a bilboardů s reklamami na školy byl zatím naštěstí úplně zbytečný. Narozdíl od Aouriru, o kterém jsem si původně mysleli, že bude zapadlejší, nebyla v Taghazoutu ani asfaltová cesta a atmosféra byla mnohem kouzelnější. Půjčovny prken se tísnily v úzkých marockých uličkách mezi obchůdky s ovocem a zeleninou. Stejně tak do prostředí zapadly malé restaurace a kavárny. Obzvlášť se mi zalíbila kavárna na kraji chodníku s výhledem na pláž Panorama point. Stolek schovaný pod pergolou porostlou nějakou rostlinou s velkými žlutými květy působil jako nějaká skrýš pro pisálky a snílky. Z útulného úkrytu jsme se kochali pohledem na malou plážičku přímo pod námi, na které stály staré (ale pořád ještě funkční) dřevěné a rybářské loďky natřené na modro. V Taghazoutu jsou aspoň 4 známé pláže (Taghazout beach, Panorama point, Anchor a Killer point) a my jsme se na celý den i s prkny zabydleli na dlouhé pláži Taghazout táhnoucí se až zpátky "domů" do Aouriru. Pláž dělí od centra městečka jen pár kroků. Během cesty dolů z útesu je krásný výhled na široké okolí a dlouhou pláž. Na pláži jsme zůstali celý den a odešli před západem Slunce. Ten jsme strávili na útesu sledováním surfařů. Společnost nám dělal pouliční psík, který se sice tvářil hrozně hladově, ale nakonec mu kus mojí bagety nebyl dost dobrý! Líně do něho šťoural čumákem a pak odkráčel zkusit štěstí k vedlejší skupince. Odešli jsme pomalu zpátky k autobusové zastávce, kde si hrála děcka na velkém asfaltovém parkovišti nebo sjížděli kopec na letitém skejtu. Kolem pobíhaly ženské a místo dětí naháněly domů kolem se pasoucí kozy. I když vzdálenost mezi pobřežními městečky není vůbec velká, cesty vedou naokolo kopcovitou krajinou, která pobřeží lemuje. Seshora je pak krásný výhled na oceán, rozsvěcující se města v přicházející noci, která střídá den mizející za modrým horizontem.
12/1/2019, Aourir Před týdnem a něco jsme ještě běžkovali pohádkově zasněženýma Jeseníkama a teď se vyhříváme pod marockým sluníčkem, čekáme na rybí tajine a kocháme se výhledem na oceán z terasy malé restaurace. Vlny jsou takové všelijaké, což už jsme zakusili na vedlejší pláži na vlastní kůži a po dlouhé době mi bylo nepřetržitým vlnobitím a mým nepříliš vytrvalým pádlováním opět připomenuto, jak jsem slaboučká. Tom je momentálně zkroušený, protože si nemá kde koupit cigára a svůj zármutek se snaží zahnat čtením Šeherezády. Rybí tajine zapečený ve velkých keramických mísách je výborný! Zakusovali jsme k tomu placky a zapíjela jsem ho přeslazeným mátovým čajem. Cukr nenosí v cukřenkách nebo sáčcích, ale jako celou kostku položenou na tácku vedle cínové konvičky. Mátu běžně pěstujou ve venkovních květináčích před restaurací, kde taky končí zbytky, na které už čekají Maročany milované kočky. Ty jsou úplně všude, ale o pouliční pejsky taky není nouze. Nevypadají ale nijak zbědovaně. Oblíbené potkávací místo je třeba ulička s řeznickými stánky, kde vždycky přistane nějaký ten odřezek a jako dezert se nabízí kaluže krve. Připravit správně mátový čaj, to je věda! Jeden z triků, jak jeho chuť přivést k dokonalosti je opakované přelívání čaje z konvičky do skleniček a zpátky a pokud možno, tak z co největší výšky! Kromě psů a koček jsme narazili už i na velbloudy, kteří dnes už slouží hlavně jako turistická atrakce. Surfaři se na nich rádi vyfotí, jak s prknem rádoby přijíždějí na pláž, což musí být v praxi hrozná blbost, ale ve světě okleštěném hashtagy nejspíš naprostá senzace. V Maroku se welfare zvířat zatím moc neřeší a o pohodlí zvířat zde neexistují žádné zákony. Proto je tedy na turistech, aby se před podporováním podobných atrakcí sami přesvědčili, jestli jsou zvířata v dobrém stavu a netrpí. Na plážích to možná může hrozit méně než na velbloudích expedicích v horách, ale protože turismus na plážích jen kvete, může i tady přibývat lidí, kteří budou velbloudy využívat jen k výdělku, aniž by ke svým zvířatům měli nějaký vztah. To stejné platí o koních, ponících a oslících. Turismus celkově se podél pláží rozrůstá přímo před očima. Pobřežní panorama tvoří rozestavěné luxusní rezorty, nad kterýma neúnavně krouží žluté jeřáby. V pozadí se ale rozprostírá hornatá krajina a z měst pod nimi se až na pláž rozléhají pravidelné modlitby při kterých mě vždycky zalije zvláštní pocit. Přece jen to pro mě byla první návštěva muslimské země. Maroko má pořád své kouzlo, i když turistů je tu dost, ve městě a na tržištích splynou v roji místních a každodenním ruchu. Angličtinou se lámaně tak tak domluvíme, a tak si říkám, že by se ta francouzština celkem hodila! Ubytovali jsme se na hostelu Follow the Sun, ke kterému vede asi tak miliarda schodů, ale o to hezčí je pak výhled ze střešní terasy. Ta je moc pěkná a útulná a ranní snídaně tu vždycky měly svoje kouzlo stejně jako večerní lenošení, i když ani u jednoho jsme se nezdržovali příliš dlouho, protože přece jenom byla venku kosa.
Vyprávění malého chlapce o cestě, na kterou ho vzal jeho otec společně s celým zbytkem rodiny, stejně jako to s ním kdysi udělal jeho dědeček. Obdivuhodná cesta rodiny s malými dětmi více i méně exotickými krajinami za hledáním těch nejlepších vln a hlavně Velké ryby, kterou mají v plánu během svojí výpravy chytit. Film působí jako balzám na duši stejně jako pohled na párek surfařů (Aamion and Daize Goodwinových) při jízdě na vlnách. Především jezdit jako Daize, to je prostě sen! Vyprávění má spád, je vtipné a i když jsem vlastně jen ležela na gauči a čučela na telku, měla jsem pocit, že jsem úplně splynula s přírodou na obrazovce a celou cestu prožila s nimi. Film byl v uplynulém roce na plátnech všech možných surfařských filmových festivalů a shlídnout se mi ho konečně podařilo na Netflixu. Oficiální stránky filmu: https://www.giventhemovie.com/about Trailer: |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |