Takže, co že jsem to dneska udělala? Joo, úplné hovno. To by jako stručný souhrn stačilo, jelikož jsem se ale o svém výjimečném dni rozhodla napsat do deníku a k vaší hrůze ho i sdílet, pokusím se to trochu víc rozvést. Vzbudila jsem se už před drnčením budíku díky velkorysé pomoci Froda. Svůj stařecký záchvat kašle a zombíkovské přešlapování po pokoji zakončil vyvržením zvláštního obsahu na podlahu. Rezignovaně jsem vstala a po rychlém úklidu jsem šla Froda zahrnout trochou té lítosti: "To zas byla noc, co?" chlácholila jsem ho, zatímco souhlasně útrpně mručel. "Tolik pozornosti té smradlavé zmenšenině ledního medvěda?! Kašli na něho, stejně za chvíli vymřou!" přicválal do růžova vyspaný rozmazlánek a začal mi vnucovat svůj pečlivě předžvýkaný míček, zatímco se nenápadně pokoušel vystrnadit z mého objetí protestně funícího Froda. "Nechte toho! Půjdu si ještě lehnout." vystoupila jsem z rozvířeného oblaku chlupů a pustila oba ven na zahradu. Frodo neohrabaně zapadl do hlubokého sněhu před dveřmi a velmi pomalu se odšoural z dohledu. Spokojeně jsem ulehla zpátky do pelíšku a přitulila se ke své drahé polovičce. "Jak dlouho myslíš, že tam vydrží?" zeptal se z polospánku. Jako okamžitá odpověď se za dveřmi ozvalo Arčího žalostné kňučení. "Bože, to je fracek!" zanořila jsem v ostychu nad svojí výchovou obličej do polštáře a doufala, že toho nechá. Za chvíli se ozval už i Frodův nesouhlasný štěkot. Naši psi. Bodejť by nebyli rozmazlení, udělala bych pro ně všechno. Jsou to moje psí děťátka - psíťátka. Mají krásnou zahradu, kterou můžou hodiny prozkoumávat jako normální psi, ale ne! Jen se rychle vyčůrat a zpátky do tepla nebo se dožadovat společné procházky. Jen co jsem otevřela dveře, Frodo vítězně se znovu nabytým elánem vběhnul dovnitř. Zběsile zkontroloval, jestli obsah všech misek v pokoji zůstal během jeho krátké nepřítomnosti i nadále prázdný a se zlomeným srdcem pak sledoval, co mám v plánu s tím jako udělat. Arčí se naopak s tázavým pohledem rozběhl ven a vykoukl škvírou ve dveřích, jestli ho následuju. "Pojď dovnitř, ještě si jdu lehnout!" neochotně se vrátil a zaujal stejný postoj jako Frodo. Do toho začal drnčet budík. "Aha! Tak TEĎ už ven půjdem, že?" cítila jsem Arčího pohled v zádech, když jsem budík vypla a zamířila zpátky do peřin. Můj plán učit se na čtvrteční zkoušku, se tedy začal slibně plnit. Zazvonil telefon. "Takže ve 12 jdu k zubařce, uvolnilo se jí tam místo. Super, tak to nemá cenu se dopoledne učit." Po lenivé snídani jsme vyrazili na dlouho očekávanou procházku. Cestou mě popadl slovní průjem a Tom si vyslechnul můj zoufalý pokus o sjednocený pohled na můj zapletený život a koníčky. Klasické myšlenkové pochody, když se snažím vyhnout aktuálním povinnostem. "Kolik je vlastně hodin?" proberu se z egocentrického výstupu někde uprostřed polí. "Půl 12." prohodil ledabyle. "Ty vole, musím k té zubařce!" Tam jsem byla za 15 minut hotová. Sakra, tak teď se tomu učení nevyhnu. Nerada jsem si sedala za noťas. Hned jsem se ale zapomněla v čase při brouzdání po internetu. Uííí. Shlédla jsem dva díly dokumentu od ČT "Češi zachraňují", koukla jsem na pár videí na Youtube (cože? Češi mají svůj TedTalk?), přečetla pár článků - ááá, čas oběda. Jejda, a co ta zkouška? Tak si aspoň přečtu pár prezentací....splněno, chm, ani to tak nebolelo! Po obědě jsem přišla s novým odhodláním. Chvilku učení střídalo brouzdání po internetu. Venku začalo zapadat Slunce! Néé, ještě rychle ven! Arčí se nadšeně vymrštil, probudili jsme spícího Froda a vyrazili do sadu. Bylo krásné zimní počasí. Šli jsme pozdravit sousedova koníka, který se přišel přivítat. "Zaseknutá ve zkouškovém" brblala jsem si pro sebe a dupala do sněhu. Snažila jsem si vybavit, co jsem to celý den na tom počítači dělala. Jestli jsem se ve výsledku učila tak hoďku, dvě, čistého času, považovala bych to za úspěch. Nebyla jsem na sebe už ani naštvaná. To je prostě normální! Někdo tomu říká prokrastinace, já mám raději výraz prachobyčejná lenost. Někdy chytře vydedukuju už ráno, že se mi učit nechce a strávím den úplně jinak. Vypadnu ven se psy, dělám si svoje, prostě na to cíleně a bez pocitu viny seru. To ale bohužel nebyl dnešní případ. Tady ten studijní režim-nerežim, denní program a lá "udělej si sám" často dokáže vyplodit podobné dny. Ale už je mi to jedno, student budu už jen následujících pár měsíců. Pak budu moct srovnat, jestli při pracovním režimu bude během dne snadnější dodržovat rozdělení pracovního a volného času. Nicméně, učení leží pohozený na posteli i několik hodin po procházce. Pejsci spokojeně chrápou s nacpanými bříšky. Na stole hoří svíčka, píšu si do deníku a užívám si to ticho. Lidi mi furt říkají, ať si ten studentský život užívám. Tak si ho užívám. Sice jsem si dneska vůbec nezacvičila, ani se psy jsem nezacvičila, čuměla jsem celý den do PC a žrala, pak jsem se přesunula k televizi a koukala na Přátelé a pak jsem se přesunula zase zpátky k PC. Jedno se ale musí nechat - konečně jsem odhrnula sníh z těch schodů. Ale jen proto, že na druhý den bych se na nich už opravdu mohla zabít. Dobrý ne? To prostě stálo za sdílení! Po přepsání článku na blog je můj plán jasný, přidat se k Arčímu :) Můj dnešní den PŘED a PO :))
0 Comments
|
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |