Milovníky longboard dancingu a fanoušky australského hudebníka Xaviera Rudda čekalo v červnu milé překvapení. Ve videoklipu k nové písni Stoney Creek září známá longboarďácka hvězda Valeryia Gogunskaya. Ta se v úvodu písně chystá s dlouhým surfem do vody, podmínky ale zrovna úplně nepřejí, zaštěká pes (k velké radosti nás pejskařů) a zbytek písničky protančí na dlouhém skejtu. Oceán však ze záběru nezmizí a zůstává součástí příběhu. videoklip bohužel nejde spustit přímo na blogu, klikni na obrázek a spustí se na YOUTUBE // zdroj obrázku Nejen longboard dancing vzešel ze surfingu, ale také Valeryia měla v plánu po nastěhování do Portugalska hlavně surfovat. Její láska k longboardingu nakonec ale zvítězila. Dnes je jednou z nejznámějších postav longboard dancingu a pořádá kempy v portugalském Santa Cruz. Její osobitý příběh zazněl v nejednom článku, rozhovoru nebo podcastu. Tento videoklip s její pomocí určitě zláká do světa longboard dancingu další snílky a snílkyně.
Hudba společně s videkolipem navozuje přesně ten pocit, který přináší jízda a tanec na prkně. Láska k oceánu a skejtování na suchu se nevylučuje. Ať už jsme od něj na dohled nebo tisíce kilometrů daleko.
0 Comments
Zima je ve vzduchu! Proto nastal ten správný čas, abych sdílela jeden ze svých oblíbených Youtube kanálů, podle kterého cvičím s cílem být připravená na svah. "Na co skákat doma po obyváku a funět do karimatky? Padej prostě jezdit!" Pochybovačnost ohledně nějakého užitku z takových příprav už mám za sebou. Jakto?
Dnes jsem se rozhodla zaplnit trochu mezery v rubrice "BORDĚNÍ". Za pár let se mi nashromáždilo spoustu on-line materiálu, podle kterého cvičím, trénuju a který mě motivuje dál na mojí povětšinou dost osamělé cestě světem na prkně. Níže sdílené odkazy a videa mě udržují po celý rok motivovanou a správně naladěnou i bez ježdění na asfaltu, vlnách nebo sněhu. Pokud máte taky nějaké tipy, sdílejte prosím dole v komentáři. Dnešní příspěvek měl být mnohem obsáhlejší, když jsem ale viděla, jak se příspěvek plní obsahem jen o józe, zkrátila jsem dnešní rozsah jen na jógu a příště bude posilování.
Surfovat městemV první řadě, už jen ten pocit, že na svém oblíbeném prkénku můžu obloučkovat cizími ulicemi a poznávat nová místa stojí za to. Projíždět se po městě, kličkovat mezi kanály, podjíždět pod dopravní značkou a vyděsit pár úzkoprských tetek, které pak pohoršeně kroutí hlavou, je vlastně docela normální při každé takové projížďce městem. Při této příležitosti ale zároveň míjíme řadu ikonických památek. Trénink a výlet v jednomKromě toho, že celý den sbíráme samé nové dojmy, nohy dostávají pořádně zabrat. Není mojí oblíbenou aktivitou na longboardu jen tak rovně jet a normálně bych na něm tolik kilometrů nenajezdila. Při návštěvě cizího města mi to ale vůbec nepřijde. Jezdíme celý den, hrozně mě to baví a někdy mi ani nedojde, že se z jednoho místa na druhé přesunujeme už hodinu, protože se neustále kochám okolím a nasávám atmosféru. Triky si zatím ještě uprostřed davů lidí a na chodníku vedle silnice netroufám dělat. Ale zkouším, co si můžu aspoň dovolit. Pár tanečních krůčků, stát na špičce nosu nebo úplně vzadu a jen si tak užívat jízdu a přitom trochu potrénovat balanc. Po celodenním ježdění se taky často nevyhnu pocitu, že už musím vyměnit nohu a trénovat jízdu na tu druhou, to není nikdy na škodu. Při celodenním výletě je k tomu skvělá příležitost. Navíc můžu pobavit okolí nebo svého cestovního parťáka, protože po výměně na druhou nohu jedu jako lempl. Po celý den se taky potýkáme s překážkama jako přechody, boule, díry, patníky, koleje...a fantazii, jak tyto úseky překonávat se meze nekladou. Můj obvyklý způsob chycení prkénka mě po celém dni začal docela nudit a donutilo mě to začít zkoušet další možné varianty. Po tomto odstavci bych měla asi už raději osvětlit, že jsme z vesnice a ve městě jezdíme jen občas, i proto je to pak pro nás takový zážitek. Pohodlně si sednout nebo prostřít na stůlNení nic lepšího, než přijet k místu odpočinku, zjistit, že zem je docela špinavá a pak si uvědomit "ha, mám svoji pojízdnou lavičku"! Na longboardu se moc pohodlně sedí a pokud je prkénko o velikosti tanečního parketu, nemusím na špinavou zem pokládat ani svůj batoh. V případě kempování slouží prkno jako velmi praktická kuchyňská linka! Prostřeno NalehkoPokud je město jen zastávka a cestujeme s velkýma báglama, najdeme si úschovnu zavazadel, kam schováme všechno harampádí a celý den pak po městě jezdíme jen s tím nejnutnějším. To ještě víc umocní pocit svobody a pohody. Ovšem jen do té chvíle, než ztratíme klíček od úschovny. Uíí, pár drobných a občanka v kapse. Nic víc není potřeba. Žádný závod s časemLongboard není tak rychlý, abych nestíhala sledovat okolí a kochat se, a přitom ani tak pomalý, aby se za den nezvládl projet pořádný kus města. Často si jen tak určíme směr a sledujeme, kam nás kolečka dovezou. Bloudíme uličkami a když se nám nelíbí, rychle z nich zase vyjedeme. Tak či onak, na ty nejzajímavější místa a památky stejně vždycky nějak narazíme. Zároveň vidíme i místa, kam bychom normálně vůbec nezabrousili. ...a na místech, o které bych bez longboardu ani okem nezavadila se někdy úplně zastavíme v čase. Když jsme se vraceli s kamarády z výletu do Oxfordu, strávili jsme cestou domů ještě dobrou chvíli u podchodu, kde jsme si zkoušeli slidy. Těžko by mě za normálních okolností napadlo se na takovém místě zdržovat. Podél moře bývají zase krásná zákoutí, která přímo zvou k tanečku. A vůbec kdekoliv se občas objeví místo, které láká k zastavení a troše zábavy. Vytvářím si tak i s úplně obyčejným místem během naší návštěvy krásné vzpomínky. A to je to kouzlo longboardu, ať jsem kdekoliv, můžu dělat, co mě baví a jediné co potřebuju, je prkno. Lepší než koloKromě předchozího bodu je longboard výhodný i v tom, že si ho nemusíme nijak pronajímat, bát se zodpovědnosti a že kvůli nějakému průseru finančně vykrvácet. Taky nemusíme bojovat s některými chytrými půjčovnami a strávit tak dobrou hodinu čuměním do telefonu a snahou pochopit rezervační systém. Díky tomu, že je longboard tak skladný není vůbec složité ho do města přivést. Když najdeme místo, kde si dáme oběd, není třeba zapeklitě vymýšlet, kde je odložit, ale jen je šoupnem pod stůl. Když chceme jít pěšky, není nic jednoduššího, než si prkno připnout na batoh (suchý zip nejlepší!) nebo ho vzít do ruky. Sice se po nějaké době pronese, ale dřív nebo později chůze stejně přestane bavit. Jo, a schody, které vedou k uličce, co vypadá fakt kouzelně? No problemo! Šetrnost samaUž kdysi dávno v Lodýně jsme se poučili, že zastávky metra jsou od sebe kolikrát až směšně blízko, ale je fakt, že ujít těch zastávek víc, trvá pěšky celkem dlouho a je to po nějaké době dost únavné. Díky longboardu se nemusíme otravovat s nakupováním lístků, bloudění v metru a tlačením se tam s ostatními lidmi. Celý den jsme venku, poznáme město v celé jeho kráse a tím myslím i úseky, které krásné nejsou a metro je bleskurychle pojdede. Kromě nervů a peněz za lístky tak ušetříme i životní prostředí, protože kromě samotného procestu výroby je longboard úplně carbon, i cokoliv jiného, free dopravní prostředek. Peníze ušetříme i po cestě, protože zatím se nám nestalo, že by po nás chtěli za longboardy v autobuse příplatek, zvlášť, když je máme připevněné ke krosnám. Komunita a kamarádi na denKdyž se potkám s někým na longboardu v protisměru, často se přátelsky pozdravíme. Je to taková anonymní rodina. Před lety jsem celá natěšená jela se svým novým longboardem poprvé do Londýna. Nečekala jsem, jaký mě čeká super den. V Hyde parku jsem potkala místní longboardovou skupinu. Překonala jsem prvotní ostych a dala se s nimi do řeči. I oni už po mě házeli úsměvy a naznačovali, ať se k nim připojím. Kluk, co jezdil na snad nejdelším longboardu, co jsem kdy viděla, vytáhl klíč a longboard mi líp seřídil a ukázali mi pár triků. Vykládali jsme si o ježdění, dali mi pivo a parádní den jsme zakončili společným odjezdem z Hyde parku a večerní projížďkou po městě. Pamatuju si, že nás bylo fakt hodně, byla jsem šťastná jak blecha a kdosi přede mnou měl svítící desku. Příroda za rohemKdyž jsem bydlela jsem ve Watfordu v Anglii, toužila jsem po nějaké době vidět kousek přírody jiného rázu než je městský park. Pěšky bylo všechno daleko, ale longboard mě naštěstí zanesl za město. Po celodenním pátrání se mi podařilo najít kouzelnou stezku kolem kanálu plnou housboatů, která vedla na louky za město, kde se pásly krávy. K mému překvapení jsem tam narazila i na malou U-rampu. Nedopadlo to dobře, ale radost mi to nezkazilo a nikdo to neviděl. Stejně tak v Praze, když jsme vyrazili na longboardový výlet, byla jsem mile překvapená, jak se dá dobře jezdit například v Divoké Šárce. Zkouška partneraNadpis zní strašně, ale je to tak. Všichni bereme svoje drahé polovičky na výlety, kde vše probíhá podle jejich gusta a sledují tak, jestli se ten druhý chytá a je na stejné vlně. Tahle by mohla být pro některé méně zasvěcené obzvlášť tvrdá, jako beton sám. Tududu-tum, tak to je na rozchod S longboardem je život prostě o mnoho lepší, moc neváží ani nezavazí a proto nic nebrání tomu si ho s sebou vzít na cesty. A je to mnohem větší zábava, než poškrtat check-list s památkama. Na kolečkách se toho dá vidět i zažít mnohem víc! A pokud si nepřipevníme na helmu go pro nebo neprodloužíme ruku o selfie tyč, nejvíc vzpomínek si poneseme s sebou. Už teď se nemůžu dočkat dalšího výletu! Watford Tip na další čtení...V létě 2018 jsme si s mým drahým mužem udělali krásný výlet do Francie na longboardech, tak trochu za surfem a poznáváním pobřeží Atlantiku v okolí španělských hranic. Jezdili jsme autobusem, vozili se na prkénkách nebo chodili po svých.
Proč je nebe modré, země kulatá, Frodo bílý a síla zvyku tak zakořeněná? Přestože ráda objevuju nové kouty Země jak různě po světě tak i za domem, nedělám to tak často, jak bych si představovala. A v tom druhém případě to platí dvojnásob. Když před lety postavili za kopcem novou cyklostezku, rychle jsem si zvykla mířit s longboardem právě tam. Trasa bývalé železnice se stala naší novou oblíbenou procházko-projížďkovou lokalitou. Kopečky různých tvarů se vlní za širokými lány polí a cestu lemuje potůček Trkmanka, prostě prostředí, na které se dobře zvyká. Bylo to ale až s Lindou, kdy se hranice mého nově vyhraněného procházkového teritoria smělě posunuly dál než za okraj asfaltové cyklostezky. Když během její návštěvy u nás řezala obloučky a nasávala kouzlo jižní Moravy, zaujal ji v dálce jeden z kopečků. "Co je to za divnej kopec?" zavolala na mě zatímco jsem se na longboardu dmula pýchou nad krásou scenérie, kterou mám za kopcem (nebo dvěma). Zaraženě jsem přibrzdila a hleděla na vskutku divnej kopec. Vypadal, jakoby mu v půlce někdo useknul špičku a odhodil ji někam za Pálavu. Ještě víc mě ale zarazil pocit, jako bych ten kopec viděla poprvé. A že ačkoli leží jen nedaleko od mého bydliště, jen nepatrně tuším, co by mohl být zač. Doteď jsem okolí cyklostezky vnímala jako jednolitou scenérii, kulisu, která dotvářela pohodovou atmosféru našim projížďkám. Krajina, kterou jsem považovala za tak důvěrně známou najednou úplně změnila tvář. Najednou se mi zdála být úplně cizí. Lindina otázka tak zůstala nezodpověděna. Po tomto nenadálém osvícení mě začaly zelené svahy kouzelných kopečků lákat. Uprostřed holých polí totiž působily jako oáza života. O pár týdnů později jsem s Arčím, průzkumnickou výbavou a longboardem vystoupila z autobusu v Želeticích. V uplynulých dnech se tropická vedra střídala s příjemnými chladnějšími dny. Na dnešní den případly tropy. Zelená turistická značka nás měla dovést k úpatí kopečků, které, jak se ukázalo, jsou Národní přírodní památkou zvanou Na Adamcích. Délka trasy čítala závratný 1 kilometr. Vzhledem k nelítostnému vedru mi ale vůbec nevadilo, že neodvedeme zrovna dech beroucí sportovní výkon. Koneckonců, strmé svahy nám dech sebraly hned chvíli potom, co jsme se vydaly mimo stezku. Zdání neklamalo. Po vstupu na stezku jsme se ocitli v prostředí překypujícím životem, jak už to v chráněných ostrůvcích zbytků zeleně bývá. Každé zákoutí bylo pro nás nové, osvěžující a po výstupu na vrcholek toho divného kopce se mi naskytl nový pohled na okolí mého domova. Nad nedalekými poli kroužilo nespočet poštolek vyhlížejících hraboše. Jedna asi měla chuť okusit i něco nového, zpomalila v letu těsně u nás, zvědavě natočila hlavu a prohlídla si nás okem černým jako perlička. To mi vykouzlilo na tváři úsměv, protože po takových setkáních mám vždycky nepopsatelný pocit štěstí. Stojím jako opařená a cítím se velmi poctěna nepatrnou pozorností, kterou mi hladový dravec věnoval. Kromě zajíců schovávajících se ve vysoké trávě a káňat mizejících za vysokými stromy, jsem dalekohled namířila na samičku ťuhýka, která posedávala na větvičce nedaleko od nás. Poznala jsem ji jen díky zoro pásce přes oko. Informační tabuli s popisem místní chráněné fauny a flóry jsem četla s blaženým pocitem, že už nejsem ve škole. Nadále mi dělá problém si pamatovat seznamy druhů a navíc mě znervózňovaly tři vosy, které si na tabuli stavěly hnízdo a upřeně mě sledovaly vetřeleckým pohledem. Tento oční kontakt mi nebyl zdaleka tak příjemný jako ten s poštolkou. Nicméně jsem zjistila, že oblast se spravuje podobným způsobem, jako to děláme na Rezekvítku, tedy mozaikovou sečí. Rostou tu tak chráněné druhy stepních rostlin a hemží se to tu vzácným hmyzem. Místo je chráněné především díky hadinci nachovému nebo taky velmi vzácnému konikleci velkokvětému. Součástí památky je i starý třešňový sad. Užívali jsme si s Arčím procházku pohádkovou krajinou a nechala jsem se unášet příjemným pocitem, že jsme konečně zase jednou vyrazili jinou trasou, než obvykle. Potom jsme se vrátili na starou známou cyklostezku a vraceli se k domovu na longboardu a zároveň utíkali před bouřkou a největším lijákem za celé léto.
Našim instantním procházkám v okolí Žarošic nic nechybí. Obzvlášť v létě nejčastěji zamíříme k nedalekému rybníku. Možná i proto je tak lehké zapomínat, že je pořád co objevovat. Přitom je tak jednoduché jít trochu jinou trasou, než jsme zvyklí, nebo popojet autobusem do vedlejší vesnice a objevovat místa, o kterých jsme ani netušili, že budou tak pěkná. Proč je tak jednoduché zakrnět v zajetých kolejích? Za oknem fučí ledový vítr a podzimní deštíky zasírají ulice. Tak si říkám, jestli se zítra na tom longboardu ještě projedu, kouká na mě ze skříně a já na něj a doufám, že ještě jo! Snad bude ještě pár hezkých dnů na jízdu, než longboardy úplně zazimujem, a tak následující videa poslouží ještě na vyhecování k trénování nových trikům (jako playlist I) a ne jen k rozloučení se sezónou. Strašně moc inspirace v jednom videu, z toho se bude dát čerpat celý život (v mém případě :)). Zdá se to jenom mě, nebo Kate Voynova neudělala ani jednou začátečnický trik?? :D 2) Tarab | A Moroccan Longboarding AdventureKrásný video od Loaded longboards crů! :) Spojení longu a cestování, Marocká atmosféra, krásný záběry a neskutečný triky :)) Úplná marocká longborďácká pohádka 3) Best of Leticia Bufoni Skateboarding Part "Beauty Part" 2018Prostě Leticia no, nesmí chybět na listu, i když můj skejt se už pěknou řádku měsíců ztrácí pod vrstvou prachu., prozatím :) A tak se aspoň občas kouknu na její videa a u tohoto je ještě skvělá hudba od skupiny Skyblew ♫ 4) CALIFORNIA DREAMINGJe libo nějakou komerční sračku? Tak tady taková californijská idylka od Carveru :) Hmmm, a ta písnička! :) 5) Longboarding Lyon with Valeria KechichianPovídavé video s Valerií Kechichian, průkopnicí a zakladatelkou Longboard Girls Crew :) 6) Bolinho - Ana Maria SuzanoBrazilská lonborďácká hvězda Ana Maria Suzano protančí Riem, pod palmama, áách :) 7) PARIS IN BEIJING | Paris Truck Co.Tak tohle Parisácké video budu muset ještě dokoukat...hlavně na to poježděníčko po Čínský zdi! :D 8) King Skate trailerNo a kdo si v říjnu nezašel do kina na Kingskate, tak má co dohánět! Úplní čeští lordi z Dogtownu :) Tenhle příspěvek jsem rozepsala už někdy koncem října/začátkem listopadu. Tak asi není překvapení, že při takovým teplým podzimu nakonec ještě nebyl úplně čas nechat prkánka doma. A naštěstí se vyplnilo spíš to druhé očekávání - načala jsem si pár nových triků a nemůžu se dočkat, až je zmáknu.
Posledních pár dní už jde ale ve vzduchu cítit přicházející zima, tak snad přinese závěje sněhu, abychom se mohli z longbordu s klidem v duši přeladit na snowboard! :)) Kdo si chce tu longborďáckou náladu ještě prodloužit, můžete kouknout na video playlist vol I. :) Tento rok se to sice úplně nepodařilo, ale kdo si chce počíst o tom, jak jsme se rozloučili s longbordem v předchozí sezóně, může si přečíst o našem výletu na pobřeží Francie. Jak si se svým prkénkem užíváte před zimní přestávkou vy? Pište do komentářů a nebo rovnou pošlete článek! :)
I finally gave up the idea of going to the mountains once again and left the snowboard waiting in the closet for the next season. Luckily the perfect weather arrived after few weeks of waiting and now we can spin the longboard wheels and enjoy warm morning, sunset or whatever kind of seesions you like. Here I want to share few videos and short movies that made me stay tunned during waiting! Get in the mood, longboard season is ooooon!
1) Too Soon For School from Carver Skateboards
2) Passing through the Pyrenees with Axel Serrat from Arbor Skateboards
3) Longboard Dance Melanie Golz by MoviMento
4) “Valeriya” Skate Film by Daniel Espírito Santo
Just the best video from Santa Cruz in Portugal ... ☼ ♫ ♪ ♥
5) Longboard Dancing with the Loaded Bhangra by Achel
6) The Bhangra: Of Troglodytes and Men by LoadedNewsletter
7) Bhangra in Barcelona
8) AWESOME FRENCH SKATEBOARDING GIRL by Matthieu Ls
9) ENDLESS ROADS by Juan Rayos
Compulsory piece on the list! Take some popcorn, hug your longboard and watch! Na snídani jsme snědli, co stan dal. Pak jsme zkušeně shodili a zabalili náš prostý Francouzský domek do našich dvou batohů, přicvakli k nim prkna a naposled se jako velká voda vhrnuli na recepci. „Mercí very much a nashledanou!“ Potloukli jsme v autobuse pár lidí včetně jedné nebohé stařeny a vystoupili zase na naší oblíbené pláži. Stejně jako předchozí den, jsme udělali kšeft blondýně v červené čepici s hrnkem horkýho kafe přilepeným v ruce. Reggae vyhrávalo, tyčinky čoudily a Tom se snažil nacpat do mokrého neoprenu, což mu asi trochu kazilo tu ranní pohodičku. Ani trochu jsem mu to nezáviděla a snažila se mu neposmívat. Vlny byly malinké, sluníčko svítilo, pohodička. Tom zůstal u 8´softboardu a já si vzala 7´7 hardboard. Celý ráno jsem se mazlila s oceánem a při každém zanoření ruky do vody při pádlování jsem si užívala ten pocit, jakoby mi místo krve v žilách proudila mořská voda. Byla jsem ve vodě, dokud mě prkno nebouchlo do hlavy a já usoudila, že jsem dostatečně znavená. Krásné ráno přilákalo spoustu surfařů a Tom prožíval svá první morální dilemata. „Nezavazím jim tam?“. „Přijde mi, že je musím strašně srát. Nevím, kdy můžu na vlnu, a kdy ne.“ Nebo jeho nejčastější trápení – „Jako já bych pochytal vln, ale oni mi je pořád berou!“ Chvilku posedával zamyšleně na pláži a pravil: „Ty vole,…počkej na Bali!“ Zatímco rentgenoval vlny a představoval si, jak je jednou všechny na Bali zkrotí, šla jsem se svalit do písku a nechala sebou vláčet přicházejícíma vlnama. Jaký to bude na Bali? Obávám se, že tam bude turistů jak nasráno. U Atlantiku po sezóně to má něco do sebe. Soukání do neoprenu a zase z něj, kouzlo evropskýho pobřeží…možná, že dřív než do Asie se dostaneme na sever Španělska nebo do Portugalska, to by mi vůbec nevadilo. Navíc na některých místech je to v zimě jak po apokalypse, tak proč nejet radši tam. Vrátili jsme prkna do půjčovny a zůstali na pláži celé dopoledne. Tom vykuřoval a já si užívala jógu na pláži. Sluníčko napravovalo všechno, co po celou dobu pobytu pěkně flákalo. Celé dopoledne jsme seděli na zídce, pozorovali okolní dění a to hlavně pána, který surfoval se svým Jack Russelem. To bylo lepší než kino. Snad ani nemusím dodávat, že jsem si celou dobu představovala, že ten pán jsem já a ten pes Arčí nebo Frodo. Vedle na zídce se sušil můj šťastný neopren, který se zase dlouho nenamočí, bude viset na věšáku v pokoji a já k němu budu čuchat a objímat ho vždycky, když kolem něho projdu. Hlad zavelel, vytáhli jsme nádobí a uvařili všechny zbytky, co jsme v batohu vyhrabali. Kolemjdoucí nám přáli dobrou chuť. To byla ta nejluxusnější kuchyně, dokonce luxusnější než včerejší RomanTyčka v přístavu. Zídka jako kuchyňská linka a posezení v jednom a před náma nekonečný modrý oceán. Modrá obloha bez mráčku a ani vítr nám nefoukal do vařiče. Co víc si přát? Těžko se takové bydleníčko opouštělo, takže než jsme úplně odešli, dali jsme si nahoře v baru s výhledem na oceán ještě kávičku. Pak jsme pomalu opouštěli pláž Cote de Basque, ráj lonboarďáků, jaký jsem ještě neviděla, místo, kde se v Evropě poprvé kdy surfovalo, parádní pláž pro začátečníky, pláž, kde Tom chytil svoji první vlnu, kde jsme chytili svoji první společnou vlnu, kde jsem si poprvé vyzkoušela longboard a kam bych se rozhodně chtěla ještě někdy vrátit. Ostatní surfaři a surfařky dál hodovali na zídce, kdo ví, jak dlouho tu zůstanou, možná jen pár dní nebo i měsíc. Jiní surfaři čekali na vlnu pod útesem, a tak jsme je ještě chvíli pozorovali. Minuli jsme skupinku dodávek, které tam stály po celou dobu našeho pobytu. Kolem jedné obzvlášť vytuněné pobíhal jako vždy blonďák s miminem v jedné ruce, s jointem v druhé, zatímco třetí rukou se přehraboval v hromadě surfů naskládaných na střeše. Po válendě na pláži jsme udělali poslední kšeft smrtelně vážnému bugrákovi, o kterém jsem si první den naší návštěvy myslela, že je to ten nejveselejší člověk na světě. No, a pak jsme se odebrali hledat zastávku Flixbusu. Našli jsme ji díky mobilu a to kdesi ve ztracenu. Sedli jsme si na opuštěnou lavičku a po setmění se skutečně objevil zelený autobus. Řidiči byli nějací neklidní, naházeli věci dovnitř, práskli dveřma, usoudili, že jsme všichni a šlápli na plyn o 10 minut dřív, než byla doba odjezdu. Flixbus mě prostě nepřestával překvapovat. Biarritz byl už dávno zahalený ve tmě. Tam někde za baráky se střapatý blonďák nejspíš snaží uspat malého ďábla a jako uspávanku mu nemohl dopřát nic lepšího než nekonečné šplouchání a šumění oceánu. Ten se dál vlní svým tempem jako už od pradávna a my uháněli po dálnici směr Paříž. Nejvyšší čas připravit se na příjezd domů, spoustu změn a příchod studeného podzimu.
Chčije a chčije. Počasí se ne a ne slitovat! V Biarritzu, kousek od kempu, je muzeum Cité dé l´oceán. To by mohl být dobrý alternativní plán, jenomže nám ho zkřížily zase ceny vstupu. Tak jsme si aspoň dobrou půlhodinu postáli venku zahalení v pláštěnkách na dešti a četli venkovní výstavu s fotografiemi a příběhy z historie surfování. Tenhle den už na mě padla pěkná deprése! Čas se krátil a surfování se nám pořád nějak vyhýbalo. Zase mě to přesvědčilo, že u oceánu se prostě musí žít, abychom nasbírali zkušenosti. To sice nebylo žádné nové zjištění, ale vždycky mě to aspoň utěší, a odpustím si nějaké blbé chyby, nevychytaný rozplánování dnu. Naštěstí poflakování po Biarritzu nám nebylo proti srsti. Před deštěm jsme se různě schovávali – v knihkupectví, v obchůdkách nebo v hospůdce. Nasávali jsme atmosféru surfařskýho města a já nabírala energii na následující školní rok. Z těchto zážitků teď budeme žít, kdo ví, jak dlouho, než budeme mít zase příležitost utéct k oceánu. To, že jsme se pořád nemohli dostat k surfování, mi připomnělo doby, když jsem byla šťastná prostě jen proto, že jsem mohla být u moře v Chorvatsku nebo v Itálii. Vždycky chceme víc a víc, někam se posouvat a najednou jsem zjistila, že i u něčeho tak čistýho jako je surfování se to potvrdilo. Všechno to začalo u moře, ještě před tím, než jsem vůbec měla tento sen o sjíždění vln. Jen tak být u moře. Tak jsem se snažila zklidnit, nenadávat si a jen si tak užívat náš krásnej výlet s jeho jednoduchou podstatou. Následující den jsme se ale konečně dočkali. Poslední dny nám nabídly podmínky k tomu nejlepšímu. Neodmítli jsme, vytasili peněženky naducané úsporami, které jsme během škaredých dnu neměli moc příležitostí nebo odmítli utratit. Brzo ráno jsem se probudila celá natěšená. Cítila jsem v kostech, že dneska bude dobrej den a že to ve vodě klapne. Tentokrát to na rozdíl od ostatních dnů byl správný pocit. Druhý pocit už nebyl tak správný, a to, že na tento den bude potřeba pořádná snídaně. Šramotila jsem v předsíňce s hrncema, abych vzbudila spáče, rozpálila hořák a nadělala pořádný omelety se sýrem, falafelem a rajčatama. Zabalili jsme tradičně batoh, sedli na autobus a nechali se dovést na pláž Cote de Basque. Jo! Dneska by to šlo! Začalo mi bušit srdce a za chvilku už jsme se cpali za rytmu reggae do neprénů, v tyčinkama provoněné půjčovně. Tom si půjčil 8´softboard a já si splnila přání a šáhla po longboardu. Při pádlování omeleta málem vyletěla ven. No, tu stravu to bude chtít asi přehodnotit! Tom tentokrát taky vypádloval ven, jeho první line-up v životě! Vlny byly malinké a příjemné. Kolem tančili longboarďáci a voda se plnila dalšíma a dalšíma surfařema. Den byl krásnej, nám bylo krásně, sluníčko pralo na plný kule a ve vodě ještě nebylo zas tak moc lidí. Koukla jsem na Toma a úplně zářil. Měla jsem pocit, že jsem nic takovýho na jeho obličeji dřív neviděla, dokonce cenil všechny zuby! Ha, větší důkaz, že oceán a prknění se v něm má kouzelnou moc, už nepotřebuju. Sem tam jsme chytli nějakou tu vlnku, na některých jsme jeli dokonce společně! Konečně jsem s někým sdílela tyhle zážitky a pocity, které se jenom těžko dají popsat! Byla jsem hrozně ráda za to, že nejsem v ten krásnej den na tom krásným místě sama. Tom chytal vlny a byla jsem hrozně nadšená, že mu to tak šlo. On sice vypadal, že nechápal, proč nemůže být už dávno na úplně jiné úrovni, ale snažila jsem se ho uklidnit, že to, že se mu daří chytat takhle vlny i bez instruktora, je vlastně docela zázrak a měl by za to být rád. Náš den kýčoidně pokračoval dál. S tím dokonalým pocitem po pobytu ve vodě jsme zakempili na lavičce s výhledem na pláž La Grande a cpali se zbytkama baget a fuetů, co jsme vyhrabali ráno ze stanu. Kolem pobíhalo nějaké tlusté rozmazlené dítě, vedle se lidi usilovně mačkali na zábradlí, div nepřepadli ve snaze si cvaknout co nejspontánnější selfie, ale výhled na krásnou modrou oblohu, ještě modřejší oceán s bílou pěnou a barevnou přírodu okolo, nám blokovali naštěstí jen občas. Po obídku nechybělo kafíčko a odpoledne jsme se koupali na pláži Port Vieux v centru města. Záliv byl jak bazén v jinak divokém oceánu. Oáza klidu, kde se otužilí němečtí důchodci proplavou k bójce a zpátky, nebo se jen lenivě chladí jak nějací vorvani. Není to výhled, jaký chcete mít z kavárny posazené na útesu nad zálivem, ale co se dá dělat. Už tak bylo po hlavní sezoně, před příchodem zimy, a tak byl tohle nejspíš vrchol dokonalosti. Nakonec, pláž Port Vieux je bývalý velrybářský přístav, a tak, když pořádně přimhouříme obě oči, můžeme se na německé vorvaně v zálivu dívat jako na živoucí symbolickou připomínku historie. Ten den to nebylo naše poslední setkání s německými turisty. Před námi byla poslední noc v Biarritzu a ve Francii vůbec, a tak jsme se ten večer stejně jako oni, plácli přes kapsu a konečně si zašli na pořádnou romantickou véču do přístavu. Biarritz zahalila tma a pouliční světla rozsvítila malý rybářský přístav. Kouzelná romantická atmosféra, která Tomáše míjí jako kočku myš, si moji snílkovskou maličkost celou podmanila. V duchu jsem se loučila se šploucháním vody o loďky v přístavu, se svítícím majákem za našimi zády, na který jsme se ani jednou, Bůh ví proč, nevydali. Bílé rybářské domky s barevnými dřevěnými okenicemi ve světle pouličních lamp stáli v pozadí restaurace jako nějaké kulisy a číšník nám nosil mořské dobroty a víno. Přecpaní jsme se soukali do kopce a na jeho vrcholku si zapálili cigaretku. Biarritz nádherně svítil a bílá pěna se sunula z nekonečného tajemného černého prostoru ke břehu pláže La Grande. |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |