Proč je nebe modré, země kulatá, Frodo bílý a síla zvyku tak zakořeněná? Přestože ráda objevuju nové kouty Země jak různě po světě tak i za domem, nedělám to tak často, jak bych si představovala. A v tom druhém případě to platí dvojnásob. Když před lety postavili za kopcem novou cyklostezku, rychle jsem si zvykla mířit s longboardem právě tam. Trasa bývalé železnice se stala naší novou oblíbenou procházko-projížďkovou lokalitou. Kopečky různých tvarů se vlní za širokými lány polí a cestu lemuje potůček Trkmanka, prostě prostředí, na které se dobře zvyká. Bylo to ale až s Lindou, kdy se hranice mého nově vyhraněného procházkového teritoria smělě posunuly dál než za okraj asfaltové cyklostezky. Když během její návštěvy u nás řezala obloučky a nasávala kouzlo jižní Moravy, zaujal ji v dálce jeden z kopečků. "Co je to za divnej kopec?" zavolala na mě zatímco jsem se na longboardu dmula pýchou nad krásou scenérie, kterou mám za kopcem (nebo dvěma). Zaraženě jsem přibrzdila a hleděla na vskutku divnej kopec. Vypadal, jakoby mu v půlce někdo useknul špičku a odhodil ji někam za Pálavu. Ještě víc mě ale zarazil pocit, jako bych ten kopec viděla poprvé. A že ačkoli leží jen nedaleko od mého bydliště, jen nepatrně tuším, co by mohl být zač. Doteď jsem okolí cyklostezky vnímala jako jednolitou scenérii, kulisu, která dotvářela pohodovou atmosféru našim projížďkám. Krajina, kterou jsem považovala za tak důvěrně známou najednou úplně změnila tvář. Najednou se mi zdála být úplně cizí. Lindina otázka tak zůstala nezodpověděna. Po tomto nenadálém osvícení mě začaly zelené svahy kouzelných kopečků lákat. Uprostřed holých polí totiž působily jako oáza života. O pár týdnů později jsem s Arčím, průzkumnickou výbavou a longboardem vystoupila z autobusu v Želeticích. V uplynulých dnech se tropická vedra střídala s příjemnými chladnějšími dny. Na dnešní den případly tropy. Zelená turistická značka nás měla dovést k úpatí kopečků, které, jak se ukázalo, jsou Národní přírodní památkou zvanou Na Adamcích. Délka trasy čítala závratný 1 kilometr. Vzhledem k nelítostnému vedru mi ale vůbec nevadilo, že neodvedeme zrovna dech beroucí sportovní výkon. Koneckonců, strmé svahy nám dech sebraly hned chvíli potom, co jsme se vydaly mimo stezku. Zdání neklamalo. Po vstupu na stezku jsme se ocitli v prostředí překypujícím životem, jak už to v chráněných ostrůvcích zbytků zeleně bývá. Každé zákoutí bylo pro nás nové, osvěžující a po výstupu na vrcholek toho divného kopce se mi naskytl nový pohled na okolí mého domova. Nad nedalekými poli kroužilo nespočet poštolek vyhlížejících hraboše. Jedna asi měla chuť okusit i něco nového, zpomalila v letu těsně u nás, zvědavě natočila hlavu a prohlídla si nás okem černým jako perlička. To mi vykouzlilo na tváři úsměv, protože po takových setkáních mám vždycky nepopsatelný pocit štěstí. Stojím jako opařená a cítím se velmi poctěna nepatrnou pozorností, kterou mi hladový dravec věnoval. Kromě zajíců schovávajících se ve vysoké trávě a káňat mizejících za vysokými stromy, jsem dalekohled namířila na samičku ťuhýka, která posedávala na větvičce nedaleko od nás. Poznala jsem ji jen díky zoro pásce přes oko. Informační tabuli s popisem místní chráněné fauny a flóry jsem četla s blaženým pocitem, že už nejsem ve škole. Nadále mi dělá problém si pamatovat seznamy druhů a navíc mě znervózňovaly tři vosy, které si na tabuli stavěly hnízdo a upřeně mě sledovaly vetřeleckým pohledem. Tento oční kontakt mi nebyl zdaleka tak příjemný jako ten s poštolkou. Nicméně jsem zjistila, že oblast se spravuje podobným způsobem, jako to děláme na Rezekvítku, tedy mozaikovou sečí. Rostou tu tak chráněné druhy stepních rostlin a hemží se to tu vzácným hmyzem. Místo je chráněné především díky hadinci nachovému nebo taky velmi vzácnému konikleci velkokvětému. Součástí památky je i starý třešňový sad. Užívali jsme si s Arčím procházku pohádkovou krajinou a nechala jsem se unášet příjemným pocitem, že jsme konečně zase jednou vyrazili jinou trasou, než obvykle. Potom jsme se vrátili na starou známou cyklostezku a vraceli se k domovu na longboardu a zároveň utíkali před bouřkou a největším lijákem za celé léto.
Našim instantním procházkám v okolí Žarošic nic nechybí. Obzvlášť v létě nejčastěji zamíříme k nedalekému rybníku. Možná i proto je tak lehké zapomínat, že je pořád co objevovat. Přitom je tak jednoduché jít trochu jinou trasou, než jsme zvyklí, nebo popojet autobusem do vedlejší vesnice a objevovat místa, o kterých jsme ani netušili, že budou tak pěkná. Proč je tak jednoduché zakrnět v zajetých kolejích?
0 Comments
Frodo je odjakživá taková malá velká živoucí pohroma. I když tím, jak nabírá roky, některé jeho nedostatky stáří vymýtilo, jiné zůstávají neměnné, či dokonce přibývají nové. S jeho narůstajícím věkem tedy námětů na povídání o jeho tragikomických vlastnostech neubývá, ba naopak. Jeden jeho vizuální nedostatek se nabízí jako docela slibné téma a tím je obrovská houba, která mu vyrostla na hlavě a bez přestání mění barvu, tvar i velikost. Kromě toho, že je nechutná, nelze ji odstranit bez dost možná (ve Frodově případě) trvalé anestezie a znemožňuje mi ho pohladit po pravé půlce hlavy, náš pohodový život nezměnila. Pro tento účel Frodo vyniká jinými vlastnostmi a jednou z mnoha, kterou přineslo právě stáří, je jeho sluch, nebo spíš jen to málo, co z něj zbylo. Někteří lidé tvrdí, že Frodo stále slyší, ale že mu tento smysl slouží už jen v případech, kdy se mu to hodí. Mám několik důvodů, proč tvrdit opak a to, že Frodo už ztratil sluch nadobro. Celý život následovalo cinknutí misky o kredenc zběsilé cvakání pacek po podlaze, protože to bylo jasným znamením, že se chystá večeře. Dnes mi může miska spadnou přímo vedle jeho houby a nevzbudí ho to. Stejně tak hlasité cinknutí mikrovlnky bývalo slibným signálem k poplachu. Dnes jakoby ciknutí chyběla jakási ozvěna a jsem tak někdy poctěna své jídlo v klidu sníst bez jeho smradlavé přítomnosti. Dobrá, Frodo je tedy hluchý, jako spoustu starých psů, ale proč na něho tedy stále mluvím? Volat na něj nemá význam, přesto to dělám. Jdeme doprava, Frodo se rozhodne jít doleva. Volám, co mi plíce stačí, až si vzpomenu...že musím běžet a chytnout ho. Jelikož mě brzy zaregistruje, jak se k němu zezadu řítím, přirozeně nabere tempo a začne se mi zase vzdalovat. Volat prosebně „Frodo, počkej, neutíkej!“ se opět nevyplácí. Jeho zkřehlé a rozechvělé kosti to ale dlouho neutáhnou a tak se mi ho celkem rychle podaří polapit. Nasměruju ho, jak autíčko na klíček a pustím ve správném směru procházky dál. Z radosti, že konečně pochopil, že ví kudy teda jdeme, se rozběhne následujících pár metrů tím správným směrem. Naším dorozumívacím prostředkem se stává pantomima, většinou bezkontaktní. V opačném případě se jedná například o situace, kdy se Frodo pohrouží do hlubokého spánku a je skoro nemožné ho vzbudit. Tleskání, koncert, mikrovlnka, nic nefunguje. Zatřepání s celou jeho bytostí, už je lepší, pinknutí do ucha se osvědčilo nejlépe. Když je ale Frodo v plné síle a příliš daleko, abych ho mohla polapit, nezbývá, než skákat a mávat na něho. A tento znakový signál mám nejradši. Polapit a nasměrovat Nějak se to vždycky stane, že zapomenu vodítko a jdu s oběma na procházku na volno. Plácnu se do hlavy, až když mi Frodo uteče někam do dáli a pak je hrozně překvapený, že je ztracen. Jeho zmatený výraz mně nepřestává bavit: „Aha, kde to jsem?! Kam šli?!“ rozhlíží se a zrakem, který je v o drobet lepším stavu, než jeho sluch, a hledá bod. Stojí v postoji připraveném se rozběhnout, kam bude potřeba, jen zjistit kam. Napne tělo, rozhlíží se, popojde tam a zpátky, točí se kolem své osy. Já už mezitím dobrou minutu skáču na místě, mávám zeširoka rukama a volám: „Tadýýý, halóó, Frodóó, tadýýý!“ Po chvíli sklapnu, protože mi opět dojde, že to nemá cenu, a tak jen zadýchaně skáču a mávám. Hekám na Arčího a dávám jednu z mnoha posledních šancí, aby poslechl na povel: „Jdi, Frodo!“, ale marně. Najít a přivést Froda je jeden z úkolů, na který se mi Arčí zvysoka vykašlal už od samého počátku mojí snahy ho to naučit. Na Froda mi prý pěkně sere. Nezbývá mi tedy než skákat dál a mávat rukama. Každý člen rodiny si osvojil vlastní pohybovou kreaci. Můj osobitý styl zahrnuje radostné skákání do výšky a mávání rukama vysoko nad hlavou. Taťka se přihrbí a promluví k Frodovi jedním výrazným dlouhým mávnutím pravou rukou. Mamčin styl mi zůstal ještě zatajen, ale obávám se, že křik na Froda je stále ještě její oblíbenou metodou. Naštěstí je ve většině případů opodál taťka, který mamce podrážděně napoví, že nemá cenu na něho řvát, významně se přihrbí se a mávne. Bratr s Frodem tráví minimum času a když je přítomen, myslím, že se jen dobře baví pohledem na Froda, který je samý chrocht a prd. Snad jen babička nemusí Froda přivolávat, protože si s ním netroufá do neoplocených prostor a z jejího vyprávění jsem pochopila, že Frodo je většiou napřed a prosebnými pohledy, aby už šli zpátky domů k ledničce přivolává spíš on ji. Přes různorodou škálu znaků k přivolání zůstává Frodova reakce na kteréhokoliv z nás stejná. Poté, co zaregistruje náš pohyb, jeho tvář zalije výraz takové úlevy a štěstí, že by si člověk myslel, že snad objevil poklad (tedy hromadu hrabošů v rozkladu). Nadskočí na křehkých nožkách, rozběhne se daným směrem a uši mu nad rozzářeným obličejem plandají. I když mu tedy už neslouží, jak by měly, pořád mu moc sluší. Těžkopádně se přibližuje a je přitom hrozně roztomilý až do té chvíle, kdy je tak blízko, že ke mně doléhá jeho chrochtání, sípání a nakonec jde vidět i houba. Pohladím ho po levé straně hlavy a radujeme ze šťastného shledání. podzim 2018, Frodík v plné kráse bez houby, zato trochu cvalík Stejnou radost má Frodimír ze života i v jiných chvílích. Jednou z nich je, když se může zapojit do nějakého cvičení a jako vždy tím oblíbeným s Frodíkem mi zůstane agility. I tam jsem si při jednom odpoledním cvičení uvědomila, že na něho pořád zbytečně mluvím. A tak jsem sklapla a užívali jsme si naši tiché agiliťácké chvilky. A tak ani se starým psem není nuda, pořád se objevují nové starosti a cesty k porozumění. A co se týče životního elánu ve stáří, stal se ten náš „obyčejný vořech“ mým opravdovým vzorem. |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |