Kdo by to byl řekl, že na Francouzském autobusovém nádraží nebude nějaká příjemná zašívárna nebo aspoň úschovna zavazadel. Nemám tím pádem na výběr a pomalu přimrzám k plastové barové židličce ve studeném bufetu. Z velkého okna hned za stolkem nepozoruju rušné deštivé ulice Paříže a všední životy Pařížánů schovávajícími se pod barvenými deštníky. Naopak, vychutnávám si idilycký výhled do sterilní nádražní chodby obehnané šedobílou zdí přerušovanou vchody k jednotlivým nástupištím. V jednom z nich přešlapuje z nohy na nohu osamělá paní a vyhlíží v prosotrné garáži zející prázdnotou svůj autobus. Jestli jede tím, co já, tak jí fandím, protože ten přijíždí až za dvě hodiny. Chystala jsem se zajít si pro další hrnek čaje, ale milý pan bufeťák právě zabouchl dveře, zamkl je na pět západů z různých stran na různé způsoby a zbyl po něm jen ledabyle přilepený vzkaz na dveřích ve francouzštině. Zůstala jsem napospas v útrobách ledového bufetu bez čaje, bez topení a hromadou svých zavazadel. Cesta z Prahy probíhala hladce. Až na to, že jsem byla obklopená členy početné rodiny, jejíž příslušníci bez přestání prskali, chrchlali a dalšími různými způsoby dávali vědět o svojí přítomnosti a momentálním skupenství jejich bacilů. Vzduch se v kabině vůbec nehýbal. Snad by bylo příliš troufalé poprosit jednoho z neustále vysoko nadskakujícím potomků, kterému jeho vlastní máma seděla po odpočívající levici, aby si zakryl pusu, než svým dalším mocným kýchnutím posprejuje nevinné oběti jeho zanedbaných základů etikety. Další člen tlupy sedící vedle mě přes uličku – holčička s prasečím obličejem, tmavýma střapatýma vlasama a hustým obočím téměř srostlým do výhružné linky – si mě nepřiměřeně často a dlouho přeměřovala svým zvláštním, řekla bych snad hladovým, pohledem. Její pozorností jsem nebyla tak poctěna, jako spíš znepokojena. Připomínala tak trochu bláznivou Viktorku, s tím rozdílem, že tahle se cestou ke splavu schovávala před častými bouřemi v cukrárně. Ke konci cesty jsem sebrala všechnu odvahu a její upřený zkoumavý pohled jsem jí oplatila opravdu dlouhým tázavým pohledem. Po asi půlhodině vyhroceného očního kontaktu vylekaně uhnula a upřela svůj zrak do sedačky před sebou. Nedaleko od Paříže jsem si povšimla, že tiše zvrací do papírové tašky Lidl díkybohu vystlané igelitkou. Trochu se mi jí zželelo a nabídla jsem jí mentolku. Poplašeně odmítla. Zanedlouho vyčerpaně usnula a zůstala natažená jak dlouhá tak široká přes obě sedačky až do cílové stanice. Tam, věrná svým rodinným etickým zásadám, zanechala tašku s překvapením u svojí sedačky a navždy opustila prostory autobusu bez jediného mrknutí oka. Sdělila jsem tu šťastnou novinu odevzdanému panu řidiči, který mi na oplátku prozradil, jak se dostanu na autobusové nádraží, odkud mi pojede spoj do Lisabonu. Opustila jsem autobusové nádraží Bercy Seine s vědomím, že jestli jsem nechytila Corona virus během této cesty, můžu se hrdě prohlásit za imunního jedince. Venku byla ještě celkem tma a lilo jako z konve. Navěšila jsem na sebe všechny ty bágly a vyrazila do ulic plných hlubokých kaluží s hnědou vodou. Mým úkolem bylo, co nejrychleji zalézt do metra. Naštěstí značení bylo dobré a za chvíli jsem už pátrala po svojí pozici ve spletité mapě plné barevnýmých čar. Za chvíli jsem se zorientovala a tentokrát velmi vděčná za eskalátory se ponořila hlouběji do podzemí. I přes tři přestupy, které mě čekaly, ubíhala cesta hladce a naštěstí necestovalo moc lidí. Gallieni byla moje cílová stanice a zároveň konečná stanice linky 3. Jen co jsem vystoupila, ukazatele mě naváděli přímo k nástupištím Eurolines. Zajímalo by mě, co to má ten pan bufeťák za pracovní dobu, nebo morálku? Neustále přichází, odchází a bufet je přístupný v nepředvídatelných intervalech. Zpravidla se ale dveře zavřou pokaždé, když se chci už konečně odtrhnout od deníku a jít si pro ten čaj. Už se těším, jak zalezu do teplého autobusu a nacpu zmrzlá chodidla do tlustých ponožek. Musím říct, že Florenc je proti tomuhle jak Hilton mezi autobusáky.
0 Comments
Za okny řádí vichřice, smrkám do toaleťáku a Arčí občas vykvíkne ze spaní a praští packou o zem. Do černočerné tmy září můj noťas a za ním mžourá můj brýlatý ospalý obličej, který odmítá namířit zrak na hodiny. Včera jsme se přistěhovali z Krkonoš zpátky na Moravu, ale né na dlouho. Celý den jsem vlastně jen vybalovala a znovu balila. Z vaku jsem vytáhla snowboard, zatlačila hořký pocit z nevyhnutelného konce sezony a postavila ho do posvátného rohu v pokoji. Vak jsem nechala otevřený na zemi, abych do něho ráno mohla pro změnu zabalit longboard. Ze skříně jsem vytáhla nestydatě zaprášený neopren a přemýšlela, jestli mi vůbec ještě bude. Všechno jsem dělala naprosto přítomně, ani jsem se nostalgicky nezasnila nad tím, jak je to skvělé, že se mi to konečně podařilo – příští týden se vracím do Portugalska. Asi už stárnu a jsem čím dál věcnější. Věděla jsem, že to udělám, jen jsem to chtěla udělat, pokud možno, pořádně. A tak je to pět let od doby, kdy jsem se do Portugalska bezhlavě zamilovala a Arčí občůral svůj první olivovník. Tři roky od té doby, kdy jsem tam zakusila práci snů. A teď se k ní zase vracím. Už zase budu pozorovat ptáky. A už se tomu zase se hihňám. únor 2015 Ačkoli už mám pěknou řádků měsíců po škole, nejedu do Portugalska za prací ve správném slova smyslu. Nejedu ani jako studentka, doktorandka nebo stážistka ale jako dobrovolnice. Evropská Unie totiž přeje i těm, jež stále nemají dost a chtějí i po škole cestovat, žít v zahraničí a získávat nové zkušenosti. Dokonce by ani nevadilo, kdybych nikdy nestudovala. Projektů v rámci Evropského sboru solidarity se totiž může účastnit kdokoliv do věku 30 let. Stačí si vybrat oblast zájmu, zemi, organizaci a vychytat termíny pohovoru. My se do Portugalska chystáme na dobu neurčitou, ale projekt, který jsem si vybrala, trvá 10 měsíců. Budu se snažit žít ze stipendia od EU, a když to nepůjde, rozhodím sítě i mimo oceán. Kormorán chocholatý, ostrov Berlenga, leden 2017 Snad se mi tedy podaří úspěšně zdolat všechny administrativní překážky a zakotvíme na delší dobu v té krásné, překrásné zemi. A vy, co s to s vámi cuká, zjistěte si, jaké jsou vaše možnosti. I kdyby vám bylo přes 30, věřím, že ani Evropským sborem solidarity to zdaleka nekončí. Cascais, leden 2017 Odkaz na Evropský sbor solidarity (dříve známý jako Evropská dobrovolnická služba): https://europa.eu/youth/solidarity_cs
|
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |