Z Vídně se letělo dobře. Film, co jsem si pustila, nějaká romantická ptákovina (jak jinak), byl tak průhledný, že už u titulků jsem to vzdala. Nevím, co jiného jsem taky čekala. Po půlnoci se mnou zatřásla letuška a strčila mi pod nos rybu. Tak jsem ji do sebe s vděkem rozespale nasoukala, zatímco letadlo svištělo nad Středozemním mořem. Nechtěla jsem prospat přelet nad pobřežím Egypta a vyhlížela v temnotě pod námi pevninu. Po nějaké době se před námi začala rýsovat světýlka. To svítí Afrika! Přílet na jiný kontinent, zvlášť pokud je oddělený oceánem nebo mořem, je nádherný pocit. Obdivuju pod sebou kus země, kterou znám jen z atlasů, televize a školy. Všude je ticho, jen letadlo hučí a vlny cestující mořem, zahaleném ve tmě mizí i s bílou pěnou na pobřeží. Zasněně hledím z okna a konečně vidím, že ta země neexistuje jen na obrazcích a obrazovkách. Je opravdová! Dlouho jsme letěli nad svítící pavučinou egyptských měst, dokud jsem s obličejem přilepeným na okýnko na pár hodin neusnula. Nad Etiopií bylo oblačno a ještě než vylezlo sluníčko nad horizont, klesli jsme po deštivé mraky. Přála jsem si, aby už bylo víc světla a mohla bych rozeznat všechny ty zvláštní obrysy pod námi. Na obzoru se rýsovala jakási hora a pod námi se kroutila široká řeka. Nebo je to cesta? Okolo to vypadalo na zelená políčka a pastviny rozeseté po kopcovité krajině. Ty bílé čtverečky, to budou asi domky. Po příletu do Abbis Ababy už jsem měla nos úplně přilepený na okně. Byl to hrozně zvláštní pohled. V kopcovité zachmuřené krajině se zjevilo město, co vypadalo jako z papíru. Světla slabě svítila jen v některých ulicích a oknech. Hnědé paneláky uspořádané do rovných ulic a čtvercových bloků jakoby někdo ze shora poskládal bez ladu a skladu. Mezi nimi a na větších plochách okolo se rozprostíraly chudší čtvrtě a slumy. Do toho všeho se občas vmísily plochy zelené hustě porostlé krajiny, a sem tam se objevila, rákosem obrostla vodní plocha. Přistávání na tomhle místě mělo v tom ranním šeru a pochmurném počasí tajemnou atmosféru. Huuu. Zato letiště jsou všude stejná. Tupě jsem následovala značky a doufala, že jsem na správném terminálu. Splynula jsem s davem a stala se další přísadou v pestrém kulturním mixu. Míjeli jsme cedule s divokými zvířaty a reklamami pro turisty a prošli kontrolou na ebolu tepelnýma kamerama. Cestou nás se tam odchytávali navigátoři, a tak jsem se přes kontrolu úspěšně dopracovala k bráně. Můj let tam sice vůbec nebyl uvedený, ale to je prý normální. To mi potvrdili i další vestičkáři, tak jsem se jim odhodlala důvěřovat. Nezbývalo než čekat u brány. A čekala jsem i další dvě hodiny po tom, co mělo letadlo odletět. Nad papírovým městem totiž pořád prší, odlet se musí opozit a taky, kdo ví proč, naše letadlo si zaletělo do Somálska. Už to byla vážně nuda, navíc oznámili, že čekat budeme další hodinu. Tak jsem se začala kamarádit. Joannine a Michael patřili ke skupince Američanů, co jeli na celé dva roky dobrovolničit do Namibie a učit děti. Blonďatý Michael s omamujícím úsměvem jel k mému zklamání učit matiku. Původně jsem si myslela, že spolu ještě s jedním klukem, co připomínal Jamese Franca, jedou surfovat, protože vypadali jako kluci, kteří na vás mrkají z Googlu, když do vyhledávače zadám „hot surf dude“. Po hodině se ukázalo, že budeme čekat ještě další hodinu. Všechno mělo svůj čas, ale bylo mi to jedno, Michaelův úsměv mi nekonečné čekání zpříjemňoval, a když bránu otevřeli, pocítila jsem lehké zklamání. Máma měla vždycky pravdu, měla jsem se v matice víc snažit, teď bych měla skvělou záminku, proč uprchnout společně s Michaelem do nějaké domorodé osady v Namibii. U brány čekal autobus a stál ještě i dalších dobrých 20 minut po tom, co všichni nastoupili. Když se rozhodl nás převést k letadlu, měl co dělat, aby se vymotal ze změti dalších okolo postavených autobusů a zavazadel poházených venku na dešti. Přemýšlela jsem, kde asi skončí moje krosna a jestli ji vůbec ještě někdy uvidím. Ostatní řidiči jen mávli rukou, se svými autobusy stojícími v cestě neuhnuli a dál pokračovali v klábosení. Skupina Italů se dobře bavila imitováním řidičů a všech „pracovníků“ na letišti. Bylo jasné, co si celý autobus myslí: „No jo, jsme v Africe.“ Všude byl takový binec, že jim řidič nemohl ani projet a když se mu to povedlo, tak mu do cesty vjel jiný autobus nebo se tam vecpal nějaký vozík. Naši pozornost ještě zachytilo množství dravců na obloze poletujících přímo nad ranvejí. „To přece nemůže být pravda…“ nevěřícně jsem zírala, jak se kolem vzlétajícího letadla motalo hejno opeřenců. Začalo mě docela zajímat, jestli je vůbec reálné, abych ještě dneska doletěla do Windhoeku. Moje šance se sice značně snižovaly, ale pořád to byla sranda. Když jsme s úlevou nasedli do letadla, oznámil nám pilot veselým hlasem, že se moc omlouvá, ale že budeme muset před vzlítnutím ještě čekat. Tak jsme čekali další dvě hodiny. Při odletu jsem se probudila, abych se po 7 hodinách čekání znovu koukla na Abbis Ababu a v duchu jsem odháněla všechny ptáky, co se motali okolo. obrázek ZDROJ
0 Comments
Nastal čas se začít balit. Těžko tomu uvěřit, ale zítra letím do Afriky! Pátrat po levhartech, antilopách a dělat všechny ty věci, co lidi dělají v zákulisí dokumentů, co hltám od malička. Nepočítám s tím, že bych snad nějakého levharta spatřila naživo, ale v tom je to kouzlo…není to zoo! Jedu si splnit další sen, ten dětský, co dřímal kdesi hluboko v srdci, vypěstovaný čtením dobrodružných příběhů Jaroslava Mareše, Joy a George Adamsových, Steva Lichtaga a dalších, jako třeba Štorcha a jeho Minehavy nebo Lovců mamutů. Zkrachovalé časopisy jako Planeta Zvířat, Svět Zvířat, Světem zvířat, Náš Miláček a přeživší National Geographic, Příroda a Lidé a Země mi znemožňovaly klidně spát a přestat celý den snít o divokých zvířatech a dálkách. Jak to ti lidi dokázali? Autoři těch článků…co dělají, co studovali, jak můžu studovat exotická zvířata a poznat kus světa? Myslela jsem, že takové příležitosti se naskytnou, až mi budou šedivět vlasy a někam se vypracuju, ale ukázalo se, že je to úplně naopak. Právě jako studentům se nám nabízí tolik neodolatelných příležitostí, že se jich prostě musíme chopit. Během studia jsme získali pocit, že takové příležitosti už se neobjeví jen tak po zbytek našeho života a musíme jim jít vstříc. Peníze se stávají čím dál menší překážkou. Stačí nelenit a podpora se dá získat nejen ze školy samotné, ale taky z různých nadací a organizací. Ale samozřejmě, že bez podpory rodičů by bylo všechno mnohem, mnohem složitější. A tak, zatímco Dita pobíhá po Peru, Bára s Bětkou po Mongolsku, Evča po Anglii a Sylva po Švýcarsku, balím svoje saky paky a pusinkuju pejsky před šestitýdenním pobytem v Namibii. Oceán bude muset ještě chvilku počkat, vyprahlá pouštní Namibie už čeká! Kam zase odjela? :( 14/8 - Letiště Vídeň, Cestovní horečkaJsem tu trapně brzo. Ani jeden z mých dramatických scénářů se zatím neodehrál (ťuk ťuk ťuk). Teď tu budu dvě hodiny dřepět a přemítat, proč jsem většinou tak předposraná, místo, abych si řekla: „Všechny dokumenty máš, je to pohoda.“ Tak aspoň, že zatím to vypadá, že to pohoda opravdu je…(no jó, ťuk ťuk ťuk). Ještě kontrola v Namibii…pořád přemýšlím, jestli jim bude stačit razítko s vízem v pase, nebo mě nemile překvapí žádostí o nějaký super důležitý papír, bez kterého mě pošlou s brekem zpátky domů. „Mysli pozitivně!“ nutím se v duchu uklidnit a přemlouvám ty motýlky v břiše, ať přestanou lítat jak pominutí. Nádech, výdech, ach, kam se jen poděl všechen ten Zen, když je teď tak v módě?
Zatím je to tu samá blondýna. Musíme přece držet při sobě. Nevím, co jsou zač a už vůbec ne, jak se cítí, ale tváří se obdivuhodně pohodově a ležérně. Nejspíš jim to s tím Zenem jde víc, než mě. Jde to hodně poznat, že můj žaludek se teprve po všech těch kontrolách uráčil trochu zklidnit? Cestovní horečka mě pořád překvapuje. Kromě toho tančícího žaludku a uvařeného mozku mě ještě celou cestu na letiště zničehonic rozbolela záda, to je novinka, asi už stárnu…no nic, hlavně pozitivně. Tvař se ležérně! Koukám kolem sebe, je tu takový klid. Za dvě hodiny už budu ve vzduchu…. tak snad nespadne letadlo. Jéžiš! Ťuk ťuk ťuk! Frodík si vytváří všelijaké úspěšné strategie k přežití. Za jeho tuhým kořínkem stojí především jeho geny skládající se ze všeho možného, co se pohlo na ulici v okolí Strážovic a mimo jiné taky nějaké vyšší síly. Jedna z těchto sil je paradoxně hnědobílý psí princ modré krve. Když jsme byli s Arčím půl roku pryč, chodily nám trýznivé zprávy o tom, jak Frodík bez nás dvou chřadne a nemá chuť k životu. Po návratu se prý zase proměnil zpátky ve veselého staříka. Velmi křehké vztahy mezi Frodem a Arčím mají mnoho podob. Přes všechno to vrčení, střídavé přečůrávání jednoho sloupu, které může zabrat i pět minut, naježené hřbety nebo blbé čumění jeden na druhého,… i přes to všechno není důvod se obávat, že si ti dva nevytvořili kladný vztah. Nejednou mě napadlo nastavit skrytou kameru a odhalit tak jejich slabé chvilky, při kterých se mi je daří přistihnout jen výjimečně. Třeba když otevřu dveře od sklepa, kde čekávají u dveří, a zjistím, že tihle dva „bouchači“, co si vždycky udržujou uctivou vzdálenost jeden od druhého, právě spali roztomile schoulení vedle sebe tělo na tělo. "Co se na mě lepíš, ty gaylorde?" tváří se pak vyděšeně jeden na druhého, jakoby snad došlo k nějakému omylu. Nebo když jeden druhého v radostném rozpoložení olízne, ... ať už to znamená v psím světě cokoliv.. S Arčím po boku je Frodo plný energie, samou soutěživostí se může přetrhnout, jen aby mohl běžet tam, kam běží on nebo čuchat tam, kam zrovna přilepil čumák. Někdy mě tím tak rozčiluje, že ho v obavách, aby ho v samém víru akčnosti nekleplo, připnu na vodítko. Když vidí, jak s Arčím cvičíme, přižene se v naději, že by se mohl nějak zapojit a toužebně hledí na taštičku s piškotkama. Neklidně vrčí a poskakuje, až mu pantomimou naznačím, co by teda mohl udělat, aby si ten piškot zasloužil. Moc povelů a srandiček nám nezbylo pro hluchého a slepého psího kmeta, který už si ani nedokáže sednout, natož skákat nebo se kroutit do nepřirozených poloh. A tak jen slepě následuje vůni piškotu. Naštěstí není úplně slepý, to by totiž už ani netrefil do tunelu, a to on ještě trefí, pokud teda správně uhodne, že do něho má běžet. To se většinou stane, až mu do něj důrazně ukážu, pokud zrovna neběží rovinku, kterou by odběhl, i kdybych mu zavázala oči. Postřeh! No jo, už to taky není, co to bývalo :-) Jen ten čich slouží pořád dobře a vždycky se najde něco pořádně smradlavýho, v čem je radost se vyválet. Ten jeho veselý psí ksichtík přes všechny stařecké potíže nezmizel. Polo shnilé zuby mu trčí na všechny strany, některé drží už jen silou vůle přesto ne a ne vypadnout. I když není žadný bernardýn, smrdí jako tchoř a slintá kudy chodí. Mamka byla tak kreativní a po několika neúspěšných pokusech, jak se vyvarovat počůraným podlahám mu ze starých hader našila parádní kolekci uzlíků na plinky, bez kterých bychom se už neobešli. Kapky na zastavení učůrávání totiž s naším nezodpovědným nepravidelným dávkováním moc nezabíraly a plinky samotné mu škrábaly kůži na břichu. Frodí dech by skolil i tyranosaura, což bohužel z historických důvodů nemůžeme dokázat. Stačí však, když přijde se svým zasněným výrazem škemrat ke stolu, a my máme co dělat, abychom neomdleli a nespadli ze židle. Pro milovníky jídla je tohle opravdu těžká zkouška trpělivosti, se starým za živa tlejícím psem, kterého byste nejradši kopli do zadku za to, jak strašně mu smrdí z držky a ještě vám jde dýchat přímo pod nos, když jíte. Máme ho ale rádi, a tak mu jen výrazným mávnutím ruky naznačíme, aby se odebral smrdět jinam. Nejvíc ale člověka bolí, když psa, který si myslí, že mu je teprve 5 let, musíte nechat doma, když víte, že by výlet nebo aktivity, které máte v plánu, nezvlád. „Kam zase jdeš s tím hnědobílým idiotem?! Já chci jít taky!“ hnědá očička mu září, těší se na dobrodružství a nepřipouští, že by snad měl zůstat doma a výraz plný důvěry vás prosí, dokud nezaklapnete dveře. "Promiň Frodíku, to by ses trápil, fakt!" Nesnáším ten moment. Proto sem tam uspořádám "Frodí den" kdy se jede na výlet, který zvládne, aby měl aspoň změnu a nové zážitky z jiného okolí, než je jeho rodný okres. 18. sprna bude mít 16 let. Není lehké zdokumentovat život tvora, který 22 hodin denně za hlasitého chrápání prospí a následující hodinu ho něžně budíte v naději, že se snad probere. Časy, kdy jsem natáčela každý psí prd, jsou taky pryč, ale nakonec jsem přece jen vyhrabala pár videí a udělala krátké video s Frodíkem za poslední dva roky. |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |