V troubě se pálí pastel de nata a já jsem celá rozradostněná! Že bych se konečně dočkala? Blíží se obrovská, kolosální kocovina, probliju celou sobotu ale hlavně – budu volná! Už žádné sebeovládání, „musím psát“ nebo „musím se učit“. Tomu všemu bude konec a já se slavnostně ponořím do normálního života, budu se věnovat normálním věcem a myslet na normální věci. Mám pocit, že po státnicích vybouchnu jak časovaná bomba. Tolik věcí pořád jen odkládám, protože mě tlačil pořád nějaký deadline jak obří okurka v zadku. Nejhorší je ta psychická nuda, člověk se pořád jen utápí v představách o tom, co chce dělat, jak to bude úžasný, až se přestane nudit, hledá útěchu v každé volné chvilce, jako třeba při procházce na záchod nebo na jídlo. Ale ukázalo se, že při troše zorganizování času není vůbec těžký si přes den stihnout zajet na kolo, zacvičit a to i se psem, zajezdit a učit se. Hlavní je si se sednout a učit se a ne to pořád odkládat. To pak nakonec neudělám to ani ono. A když se do toho ponořím, tak mě to i baví a i ta nuda zmizí! Škoda jen, že my lidi jsme takoví pitomí imbecilové, co si vždycky radši udělají všechno těžší, aby si mohli co nejvíc stěžovat a připadat si ublíženě a politovánihodně. A tak nějak pořád čekáme na lepší načasování. Aspoň mi tady to období připomnělo, jak musíme zůstat přizpůsobiví a neztrácet půdu pod nohama. Pamatovat si, že nikdy nebude ideální doba na „to“ nebo „ono“ a že je to právě teď. Po škole bude únava, pak práce, plno akcí a tak se nakonec může stát, že se na konci života plácnem do čela a při našem posledních výdechu zařveme „ahááá“ a s pocitem totálního debila, že nám to nedošlo dřív, odejdeme z toho krásného světa. "Tak už se neuuuuč!" Nicméně, čekám na Ditu v rytmu brazilských pohodových písniček, kde se sakra fláká? Nemůžu se dočkat, až se zjeví její mírumilovná tvář a přemluví mě jít aspoň na jedno pivo. A vůbec mám dobrou náladu, včera mě totiž mamka v jednom kuse rozesmívala, místo aby mě stresovala. Že by snad měla takový strach, že to nezvládnu, že raději strategicky zvolila cestu, která na mě působí líp a efektivněji? Nebo je vážně tak v pohodě? Nebo mi vážně věří? Babička se vrátila z lázní. Byla jsem z toho celá naměkko, připadá mi jako dítě, které se vrací z tábora, už se tak těšila domů a je nabitá zážitky. Jenom nechápu, jak je možný, že jí po třech týdnech v lázních bolí nohy? Prej to byla makačka, ale já myslela, že má dojet relaxovaná a v pohodě, jak zářijnová učitelka. Dala mi krásnej dárek, který prý bez rozmyslu koupila, hned jak ho viděla (po pár dnech, co se na něho pořád chodila dívat). Co asi myslela tím „bez rozmyslu?“. Každopádně, starší lidé jsou pomalejší, a když má něco být spontánní, ať to klidně trvá i tři týdny! Stálo to za to a mně vyrazila dech krásným delfíním přívěškem z Nového Zélandu. Udělalo mi to takovou radost, že jsem si zase začala hned připadat jako bych byla v Portugalsku u moře a znovu se vrátila do těch kouzelných dvou měsíců. Opojená představami o slaném vzduchu, východu Slunce nad majákem v Peniche, modro-oranžové oblohy splývající s hladinou oceánu, jsem se přes rozkopanou vesnici doloudala na zastávku a zanedlouho mě autobus unášel přes pole a přes lesy do Brna. Téměř uspaná otázkami z ekonomie jsem se vydala koupit pořádnej pekáč na pastel de nata a jsme zase na začátku. Koláčky vypadají stejně odpudivě jako pokaždé, když se je snažím upéct, rozhodně by se před zítřejší komisí nehodilo zmiňovat, kdo je pekl. Nicméně pastel de nata je jedna z věcí, proč se ráda vracím do Portugalska. Každodenní rituál káva&pastel de nata mi hodně chybí. Rozhodně to musíte vyzkoušet, a když ne v Portugalsku, tak třeba v Brně v kafé Mezzanine nebo si kupte pořádnej pekáč jako já a pusťte se do toho! Nejlepší recept (nebo taky jediný, podle kterého jsem to kdy pekla) má Kudlanka! - http://www.kublanka.cz/index/pasteis_de_nata Pastel de nata v kavárně World Needs Nata v Lisabonu Vidíte, jak jsou lidi šťastní a v pohodě, když mají kafe a pastel de nata?
0 Comments
|
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |