Druhý stupeň základky jsem žila v domnění, že jsem ztělesněná sociální sebevražda. Kamarádkám se v riflích záhadně zakulacovaly zadky a pod tričkem slibně tvarovala poprsí. Na mě asi nezbylo, a tak pro mě převlíkání v šatnách, letní dny na koupališti a nakupování kalhot (nebo nedej bože podprsenky) vždycky přinášelo nové frustrující zážitky. Pak jsem měla taky ten skvělý nápad, nechala si ostříhat svoje krásné dlouhé blond vlasy a vypadala jako vypelichané kuře. Moje komplexy ale nabyly nových rozměrů teprve po zjištění, že budu potřebovat dioptrické brýle. Nějakou dobu jsem svůj nemilosrdný osud celkem úspěšně obcházela. Dál jsem chodila bez brýlí a naučila se kamarády poznávat z dálky podle barvy oblečení, stylu chůze a tvarů jejich rozmazaných siluet. Nedlouho před tím, než jsem začala vrážet do věcí, nevyhnutelný okamžik přece jenom nastal a na nose mi přistála konstrukce, kterou jsem od samého počátku bytostně nenáviděla. Nejen, že jsem si v brýlích připadala jako brejloun a šprt, ale taky mi zavazely v mém hyperaktivním životě stráveném na hřišti, v lese, v bahně, v helmě, se psy, ve vodě… Tlačily mě do nosu, bránily mi v opírání se o polštář při sledování Přátel, při mazlení se psy nebo při vášnivých polibcích (s polštářem). V létě jsem kolem nich byla celá zpocená a o sportu…? O tom radši ani nemluvě! Vrcholem ponížení byl příchod domů ze zimního mrazivého dne, kdy se celé brýle zamlžily, takže jsem nejen vypadala jako mimozemšťan, ale taky už jsem nic neviděla ani s těma brýlema. Pouze jeden zásadní klad, a to že mi umožňovaly vidět, mi bránil je s hrozivým hněvem odhodit do vln bouřícího oceánu. A pak přišla ta varianta, která mě vymanila ze spárů sebe nenávisti. I když na prsa a zadek mi nikdo recept nepředepsal, kontaktní čočky mi alespoň umožnily žít bez jednoho nedostatku, tak jak jsem byla dříve zvyklá. První nasazování čoček byla zkouška jak mých nervů, tak i celé domácnosti. Přes všechny zuřivé záchvaty jsem se to ale přece jen naučila. Představa života bez brýlí byla příliš lákavá. Brýle upadly rychle v zapomnění zavřené v šuplíku. Čočky se staly mojí přirozenou součástí a nikdy jsem nepřemýšlela příliš hluboce o tom, jak můžou být nebezpečné při tak intenzivním nošení. Taťka si vždycky potrpěl hlavně na to, abych s čočkama neusnula. I když jsem se po dlouhé noci ocitla nad ránem doma a bezvládně se svalila na gauč, otec se tajuplně vynořil z ložnice a místo přísného „Podívej se, jak vypadáš!“ se nezúčastněně zeptal: „Sundala sis čočky?“
Roky a roky se moje brýle ze základky válely v šuplíku. Nosila jsem je jen málokdy a jen doma. Byla jsem si vědoma, že bych je měla nosit častěji. Cítila jsem, že oči už jsou hodně unavené. „Možná, kdybych měla hezké brýle a ne ten děsivý přízrak z mých 14 let, nosila bych je i ráda…aspoň do školy…“ uvažovala jsem jak roky plynuly a oči strádaly. Až když se mi brýle doslova rozpadly přímo na nose, posbírala jsem vypadlé sklíčko s obroučkami a slavnostně se jala objednat na vyšetření, abych si konečně mohla koupit nové brýle, které budu nosit s větší chutí a zodpovědněji. Už ale nebylo ani za pět minut dvanáct, nýbrž celá. Levé oko mě začalo během pár dní řezavě bolet, až se mi na něm udělala viditelná ranka a zánět rohovky byl na světě. Příčina nebyla jasná, ani se zpětně nezjistila. Možná prach ze stavby nebo byla čočka stará. Každopádně to bylo vážné: „Hmmmm, to může být vážné“ mumlal otec, když mi oko doma prohlížel. „Hmmm, to je velmi vážné!“ prohlásila paní doktorka na pohotovosti a odtáhla kudrnatou hlavu od přístroje. „Rozhodně teď nebudete delší dobu čočky nosit“ tvrdě oznámila. „Pokud někdy ještě vůbec….“ dodala. V ten okamžik se svět rychle roztočil a do krku se mi dral obří knedlík. „Moje čočky! Moje spása!“ přemýšlela jsem zoufale, do které nory v lese se uchýlím jako slepý krtek po zbytek života. Kromě povrchních obav mě znepokojovalo neustálé mumlání o vážnosti situace. „Co to vlastně vůbec znamená? Že mi vypadne oko z důlku nebo že snad oslepnu?“ Nazvat situaci VÁŽNOU by snad znamenalo ocitnout se na prahu smrti. Ukázalo se tedy, že situace není až TAK vážná a moje šance na přežití se nezačala vymykat normálu. V hrůze jsem se snažila rozpomenout, kde skončily moje rozpadlé brýle. V tu chvíli představovaly moji jedinou naději, jak se bez úrazu pohybovat po světě, protože kvůli zraněnému oku jsem nemohla na objednané vyšetření. Brýle jsem naštěstí našla…měla jsem velké pochybnosti, že skončily v koši. Otec si je zkoumavým pohledem prohlížel. Izolepa ani lepidlo Herkules obroučky s vypadlým sklíčkem nespojilo ve zrovna pevné přátelství. A tak nezbývalo, než popadnout tavnou pistoli. S maximální soustředěností jsme brýle dali dohromady a výsledek rozesmál nemálo lidí. Přesto jsem doufala, že během následujících týdnů rozesměje můj zjev mnohem víc lidí. Ti ale byli většinou nesnesitelně shovívaví a taktní. V mnoha lékařích, profesorech a úřednících, se kterýma jsem v tomto období měla tu čest, se nezapřela profesionálnost. Nevěřícně jsem na ně při rozhovorech poulila oči přes vrstvu lepidla a čekala, kdy to už nevydrží a vybuchnou smíchy. Dobrá zpráva ale je, že jsou lidí slušní. Naštěstí jsem se přece jenom dočkala pár rýpnutí od Alči a Natálie se nedržela zpátky vůbec a pravila, že vypadám ještě hůř, než očekávala. Jediný od koho bych posměchy neunesla, je Tomáš, v jehož blízkosti chci pochopitelně nepřetržitě působit jako smyslná a nebezpečně přitažlivá žena. Po pár (mnoha) pivech mi konečně sdělil, že mě s těma brýlemi má ještě radši. Zase mi bylo 14 let. Zase jsem chodila poslepu, ale už jen příležitostně, protože kvůli dioptriím, které jsem za ta léta nasbírala, už to bylo životu nebezpečné. Tento slepený stroj času ve mně probouzel dávno utišené pocity a stavy. Ty umocnil ještě sraz se základkou, který se zrovna tou dobou konal a já na něj přišla se stejnýma brýlemi, se kterýma jsem ji před 10 lety opustila. Všechno se mi vracelo. Při trénování na longboardu jsem cítila, jak se pod brýlemi nesnesitelně potím. Když mě Arčí olízl, mohla jsem je pak pět minut leštit. Zase jsem se po večerech nemohla pohodlně uvelebit při sledování Přátel. Aspoň u polibků došlo k pozitivní změně a polštář se proměnil v opravdového kluka. Oči ale měly konečně pré. Pořádně si odpočívají a cítím celkovou úlevu. Dneska už mám oko téměř zahojené a na nose nosím s nově vypěstovanou hrdostí nové růžové brýle. Při jejich výběru to se mnou paní prodavačka neměla jednoduché. Když jsem jí potřetí požádala, jestli nemají nějaké míň nápadné brýle, položila mi zásadní otázku: „A jak moc nenápadné tedy mají být?“ tázavě na mě hleděla s cukajícími koutky a tak jsem přiznala: „Přinejlepším úplně neviditelné…“ a jen co jsem to vypustila z úst, došlo mi, že brýle nosit nevyhnutelně budu a musím se s tím po 12 letech konečně smířit. Nové čočky už jsou sice na cestě, ale už vím, že je budu používat s rozmyslem. Protože pokud ne, může se stát, že si zrak ještě víc poškodím a třeba oslepnu. Třeba bych tak konečně získala čas naučit se na klavír hrát způsobem odpovídajícím počtu let, které jsem strávila na umělecké škole. Pokud ale stačí, že na sebe přestanu nahlížet jako na Ošklivku Betty, uznávám, že vydávat se po stopách Raye Charlese mě až tak neláká.
0 Comments
|
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |