Každý den ho sleduju a když o něm nemám přehled, mám pocit, že o něco přicházím...
Ani neví, že existuje možnost mít svůj profil, kde by mohl ukazovat, jak je pohledný, jaká navštívil místa a jakou krásnou hromádku hoven dnes vytvořil. Neví, co je to životní styl nebo styl v oblékání, kterým by se mohl definovat. Po tomto světě běhá nestydatě úplně nahý a pokud se dostane do styku s kusem oblečení, s radostí ho rozcupuje na kousky. Kdyby ten profil měl, mohl by se například pochlubit tím, že běhá od narození barefoot, aniž by k tomu potřeboval boty za tři tisíce. Nejspíš by prosazoval masitou stravu a nadělal si tak spoustu nepřátel v avokádové sektě. Jeho příspěvky sršící čirou radostí ze života by jistě rozbrečely spoustu frustrovaných uživatelů polapených v následně okamžitě upředené síti pochybností o sobě samých. Chcete znát tajemství? Zatímco píšu tyto řádky, soustředěně si líže koule a mlaská u toho tak, že mám značný problém se soustředit. Kdybych ho u toho vyfotila a sdílela to na internetu, bylo by mu to upřímně úplně u prdele. Nemá v úmyslu někoho inspirovat nebo navádět na nějakou životní cestu, kterou považuje za správnou. Nemá ani tušení, že by něčeho takového mohl být schopen. Prostě jen tak je a momentálně si líže koule, stejně jako si je lížou i všichni ostatní, když vypnou kameru. Jediné, co ho spojuje se světem sociálních sítí je pochvala. Tu má totiž taky moc rád, jen mu po ní neroste ego ani pocit zadostiučinění ale pouze chuť k jídlu. Ať se dívám, jak se dívám, i přes velký nárůst internetových snaživců s volnomyšlenkářským ksichtem a hippie klouboukem, pod kterým se ukrývá rádoby nespoutaný divoký účes a životní moudrost posbíraná během prvních dvou dekád života, vždycky to byl. je a bude tento desetiletý chuchvalec chlupů plný bodláků z opravdového lesa, jehož nevyřčené rady s důvěrou následuju. Bez smartphounu a na místech, kam wifi nedosáhne, mi dennodenně ukazuje spolehlivou cestu ke štěstí. Ovšem knihu o tom jak žít šťastně z pochopitelných důvodů psát neplánuje. Vlastně neplánuje vůbec nic. Trápí ho jen, kdy už konečně půjdem ven.
0 Comments
I když jsme byli bez auta, zvládali jsme každý den prozkoumat trochu okolí a různé pláže. Imsoaune ale byla výzva a zase jsme asi trochu prohloupili, když jsme po dlouhém zvažování přece jenom v Aouriru nasedli do sdíleného taxíku a nechali se "okrást" o 200 dirhamů. Pro příště aspoň víme, že se vyplatí jet linkáčem do Tamri a až z tama taxíkem nebo nějakým náhodným autobusem na rozcestí. Aspoň cestou zpátky se nám to tak podařilo a vyšlo nás to na polovinu. Za to úsilí i začátečnické chyby to ale stálo. Pláž v Imsoaune se táhne mezi kouzelným rybářským molem a vysokými kopci. Do vody se vstupuje přímo z mola nebo se to taky dá sklouznout rovnou po zadku, že, Tome :-) Den v Imouaune jsme zahájili v kavárně u mola a sledovali, jak to probíhá ve vlnách před námi. Brzy malé vlny zlákaly i nás. Konečně jsem si půjčila longboard a těšila se na nové zážitky. Docela jsme se nadřeli, protože proud nás pořád unášel od mola podél pláže skoro až k jejímu druhému konci. Po pár parádních vlnách jsme na tom konci taky vylezli a po vzoru ostatních jsme se pěšky vydali zpátky k molu. Ve vodě byla super atmosféra. Na dlouhé pláži se vlny rozprostřely tak, že bylo dost místa a šancí pro všechny. Poprvé jsem se odvážila zkusit dát za jízdy zadní nohu před přední a hned se rozplácla jak dlouhá tak široká do vody. Občas rybáři přijíždějící k molu v modrých dřevěných loďkách přihrnuli nějakou tu vlnu a projeli kolem jen kousek od nás. Jako každý den byla jasná obloha, sluníčko svítilo a okolní příroda brala dech. Je to určitě jedna z nejkrásnějších pláží, co jsem zatím navštívila. Hlad nás po nějaké době vyhnal z vody, vrátili jsme prkna a naobědvali jsme se na maličkém náměstí s výhledem na další pláž. Maličké náměstí...ani to to není. Spíš jen takový plácek s pár restauracema a venkovním posezením. Pozorovali jsme během naší siesty parádního longborďáka s klouboukem tančícího na vlnách. Nejspíš si dal svoji každodenní dvacetiminutovku, protože za chvíli zase pelášil z vody ven. My jsme tu bohužel nebyli doma, a to ani na den. Po chvilce zvažování, jestli ještě běžet zpátky pro prkna a rychle vběhnout na hodinu do vln nebo se už radši pomalu vracet zpátky do Aouriru, jsme se rozhodli pro tu druhou variantu.
A udělali jsme dobře. Taxikář, kterého jsme po nějaké době usmlouvali na přijatelnou cenu s námi pak ještě dvacet minut objížděl všechny ulice a zkoušel auto do poslední škvírky v kufru nacpat pasažéry. Když se mu to podařilo, odvezl nás na rozcestí k hlavní cestě uprostřed ničeho. Tam nám nečekaně zastavil dálkový autobus. Vmáčkli jsme se na poslední dvě volná místa. Cestou jsem dělala ksichtíky na děcko, co měla paní vedle mě na klíně. To ho rozveselilo a matinka mu dala takový výprask, jaký jsem snad nikdy neviděla. I v dalším autobuse, kterým jsme pokračovali z Tamri, jsme mohli zakusit trochu toho marockého temperamentu. Puberťáci naskládaní jeden na druhém na zadních sedadlech řvali a zpívali na celý autobus a do rytmu mlátili vší silou do stropu a stěn autobusu. Ten se celý otřásal a divím, se že okna, za kterými hrála zase ta krásná oranžová obloha se zapadajícím sluncem nad oceánem, nevypadla z rámu. Stařík vedle mě si s nešťastným výrazem zacpával uši, zatímco já jsem si ten rámus nahrávala na mobil. Tak končil den plný silných zážitků s místními - počínaje ranní cestou místním rozvozem, kde jsme se mačkali jeden na druhého a koncertem v autobuse konče. I když mi večer třeštila hlava pěkných pár hodin po tom, musím říct, že jezdit v pronajatém autě, přišli bychom o velký kus Maroka. Než nám ruce a celý zbytek těla vypovědělo službu po každodenním plácání se ve vodě, surfování bylo hlavní náplní našeho dne. Vlny byly sice malinké, ale právě takové mi vyhovujou po několikaměsíčním suchozemském životě. Městečko Aourir, ve kterém jsme bydleli, leží u hlavní silnice a bylo tam dost rušno. Každý den jsme ale prozkoumávali i okolní pláže a nejvíce zvědavá jsem byla na proslulý Taghazout. Trochu jsme se "báli", že to tam bude přeplácané surfařským vibem, ale zase jednou jsem se přesvědčila, že surfařský turismus umí pěkně splynout s místní kulturou a životním stylem. Strach z velkých prodejen Quicksilveru a bilboardů s reklamami na školy byl zatím naštěstí úplně zbytečný. Narozdíl od Aouriru, o kterém jsem si původně mysleli, že bude zapadlejší, nebyla v Taghazoutu ani asfaltová cesta a atmosféra byla mnohem kouzelnější. Půjčovny prken se tísnily v úzkých marockých uličkách mezi obchůdky s ovocem a zeleninou. Stejně tak do prostředí zapadly malé restaurace a kavárny. Obzvlášť se mi zalíbila kavárna na kraji chodníku s výhledem na pláž Panorama point. Stolek schovaný pod pergolou porostlou nějakou rostlinou s velkými žlutými květy působil jako nějaká skrýš pro pisálky a snílky. Z útulného úkrytu jsme se kochali pohledem na malou plážičku přímo pod námi, na které stály staré (ale pořád ještě funkční) dřevěné a rybářské loďky natřené na modro. V Taghazoutu jsou aspoň 4 známé pláže (Taghazout beach, Panorama point, Anchor a Killer point) a my jsme se na celý den i s prkny zabydleli na dlouhé pláži Taghazout táhnoucí se až zpátky "domů" do Aouriru. Pláž dělí od centra městečka jen pár kroků. Během cesty dolů z útesu je krásný výhled na široké okolí a dlouhou pláž. Na pláži jsme zůstali celý den a odešli před západem Slunce. Ten jsme strávili na útesu sledováním surfařů. Společnost nám dělal pouliční psík, který se sice tvářil hrozně hladově, ale nakonec mu kus mojí bagety nebyl dost dobrý! Líně do něho šťoural čumákem a pak odkráčel zkusit štěstí k vedlejší skupince. Odešli jsme pomalu zpátky k autobusové zastávce, kde si hrála děcka na velkém asfaltovém parkovišti nebo sjížděli kopec na letitém skejtu. Kolem pobíhaly ženské a místo dětí naháněly domů kolem se pasoucí kozy. I když vzdálenost mezi pobřežními městečky není vůbec velká, cesty vedou naokolo kopcovitou krajinou, která pobřeží lemuje. Seshora je pak krásný výhled na oceán, rozsvěcující se města v přicházející noci, která střídá den mizející za modrým horizontem.
12/1/2019, Aourir Před týdnem a něco jsme ještě běžkovali pohádkově zasněženýma Jeseníkama a teď se vyhříváme pod marockým sluníčkem, čekáme na rybí tajine a kocháme se výhledem na oceán z terasy malé restaurace. Vlny jsou takové všelijaké, což už jsme zakusili na vedlejší pláži na vlastní kůži a po dlouhé době mi bylo nepřetržitým vlnobitím a mým nepříliš vytrvalým pádlováním opět připomenuto, jak jsem slaboučká. Tom je momentálně zkroušený, protože si nemá kde koupit cigára a svůj zármutek se snaží zahnat čtením Šeherezády. Rybí tajine zapečený ve velkých keramických mísách je výborný! Zakusovali jsme k tomu placky a zapíjela jsem ho přeslazeným mátovým čajem. Cukr nenosí v cukřenkách nebo sáčcích, ale jako celou kostku položenou na tácku vedle cínové konvičky. Mátu běžně pěstujou ve venkovních květináčích před restaurací, kde taky končí zbytky, na které už čekají Maročany milované kočky. Ty jsou úplně všude, ale o pouliční pejsky taky není nouze. Nevypadají ale nijak zbědovaně. Oblíbené potkávací místo je třeba ulička s řeznickými stánky, kde vždycky přistane nějaký ten odřezek a jako dezert se nabízí kaluže krve. Připravit správně mátový čaj, to je věda! Jeden z triků, jak jeho chuť přivést k dokonalosti je opakované přelívání čaje z konvičky do skleniček a zpátky a pokud možno, tak z co největší výšky! Kromě psů a koček jsme narazili už i na velbloudy, kteří dnes už slouží hlavně jako turistická atrakce. Surfaři se na nich rádi vyfotí, jak s prknem rádoby přijíždějí na pláž, což musí být v praxi hrozná blbost, ale ve světě okleštěném hashtagy nejspíš naprostá senzace. V Maroku se welfare zvířat zatím moc neřeší a o pohodlí zvířat zde neexistují žádné zákony. Proto je tedy na turistech, aby se před podporováním podobných atrakcí sami přesvědčili, jestli jsou zvířata v dobrém stavu a netrpí. Na plážích to možná může hrozit méně než na velbloudích expedicích v horách, ale protože turismus na plážích jen kvete, může i tady přibývat lidí, kteří budou velbloudy využívat jen k výdělku, aniž by ke svým zvířatům měli nějaký vztah. To stejné platí o koních, ponících a oslících. Turismus celkově se podél pláží rozrůstá přímo před očima. Pobřežní panorama tvoří rozestavěné luxusní rezorty, nad kterýma neúnavně krouží žluté jeřáby. V pozadí se ale rozprostírá hornatá krajina a z měst pod nimi se až na pláž rozléhají pravidelné modlitby při kterých mě vždycky zalije zvláštní pocit. Přece jen to pro mě byla první návštěva muslimské země. Maroko má pořád své kouzlo, i když turistů je tu dost, ve městě a na tržištích splynou v roji místních a každodenním ruchu. Angličtinou se lámaně tak tak domluvíme, a tak si říkám, že by se ta francouzština celkem hodila! Ubytovali jsme se na hostelu Follow the Sun, ke kterému vede asi tak miliarda schodů, ale o to hezčí je pak výhled ze střešní terasy. Ta je moc pěkná a útulná a ranní snídaně tu vždycky měly svoje kouzlo stejně jako večerní lenošení, i když ani u jednoho jsme se nezdržovali příliš dlouho, protože přece jenom byla venku kosa.
|
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |