0 Comments
Mraky se po pár dnech konečně roztrhaly a pustily na svět pod sebou hřejivé sluneční paprsky. Vzdouvající se vlny si prohlížím s veškerou úctou a respektem vypěstovaným během života stráveného na březích placatého rybníčku na Moravě. Po včerejším deštivém antré s největším pěňákem, co měli na půjčovně, jsem dnes stála připravená se opět vnořit do vln s jen o něco menším plavidlem. Jdu na to pomalu, hezky od nuly. Přestože jsem se zdržovala výhradně ve svojí komfortní zóně, neuspořádané vlny mi občas rostly před očima. Moje maximální soustředění by dokázalo narušit jen máloco. Ale co je to tam za velkýho racka? Že by to byl...srdce mi poskočilo...terej? Terej! Symbol mého malého osobního vítězství nad akademickou povýšeností*. Vlny mě k mému překvapení najednou úplně přestaly zajímat. To sice není idelní stav, ale i přes vysokou hladinu adrenalinu v mém těle jsem někde uvnitř moc dobře věděla, že stojím jen pokolena ve vodě, kolem nikde nikdo a moje situace tím pádem zdaleka není tak dramatická. Pohodlně jsem se opřela o svůj vor a úplně jsem se poddala pozorování dění na obloze. Už mě začínalo bolet za krkem a slaná voda mi bez přestání omývala doširoka otevřené oči. Terej působil podobně soustředěně. Vyhlížel pod hladinou kořist a dával si při tom dost načas. Pak se konečně rozhodl a jako šíp zmizel pod hladinou. “Joooo!” zaradovala jsem se ze svého ornitologického úlovku. Nevím, z čeho jsem měla větší radost. Jestli z toho, že jsem přistihla tereje při lovu, nebo že mě konečně něco vytrhlo z otravné nejistoty, zda-li přežiju třiceticentimetrové vlnobití. Svoji pozornost jsem po této dlouhé minutě znovu zaměřila na vlny. Zlomila se zrovna jedna větší, spolkla jednoho neúspěšného surfaře a hrnula ke břehu hromadu pěny. Rychle jsem se vyškrábala na prkno a začala pádlovat. Špičky k sobě, ruce k hrudníku, pohledem propíchnout kavárnu na pláži a tři, dva, jedna, teď! Pěna mě nesla, dokud se prkno nezastavilo. Plácla jsem sebou do studené vody a nechala sebou vláčet jako vyvrhnutá velryba. Je tady krásně. A příště už vypádluju ven, ať na toho tereje líp vidím.
* koho by snad zajímalo, co tím myslí, může si přečíst tento příběh z února 2017 Máte chuť udělat něco pro přírodu, jenomže v pět už je tma? Dneska přináším tři tipy, jak můžeme pomoct (nejen) ptákům! Začnu tím úplně nejjednodušíím... Podepsání peticeV Černé Hoře se momentálně bojuje o záchranu místa zvaného Ulcinjská salina. Místní saliny nejen zaměstnávají místí lidi, ale taky jsou lákadlem pro různé druhy ptáků, mezi nimi třeba i plameňák růžový!, kteří tudy migrují nebo zde hnízdí. Teď je tohle místo v ohrožení kvůli návrhu postavit zde luxusní hotel. Komu nápad připadá jako noční můra, může se zapojit do boje podepsáním PETICE. Více se dozvíte například v článku nového čísla časopisu Ptačí svět nebo na stránkách petice. Vyplnění dotazníkuZkuste otestovat svoje znalosti o nebezpečí, která číhají na ptáky v blízkosti lidských sídel. Dotazník vytvořený ČSO (Českou společností ornitologickou) zabere 5 minut a přispějete tak k průzkumu na dané téma a zlepšení ochrany. Třeba budete překvapení kolik projektů a práce je potřeba jen na vaší autobusové zastávce :) Koupení náramkuOrganizace Birdlife International zahájila na listopad spolupráci s projektem 4ocean, který prodává náramky, jejichž nákupem můžete přispět na ochranu konkrétního druhu nebo podpořit nějaký ochranářský projekt. Listopad je určen ochraně mořských ptáků ohrožených velkou měrou plastovými odpady v oceánu. Nákupem náramku přispějete na odstranění odpadu z vod oceánu. Podívejte se přímo na stránky! Ptačí náramky jsou k dostání jen v listopadu! (Podsouvačka - Jestli si to čteš, bratře, mami, tati nebo kdokoliv, kdo nevíte, co mi dát na Vánoce, tak teď jste si to právě přečetli) ... (chichichi) Plácněte se přes kapsuDarováním libovolné částky peněz si můžete dokonce koupit kousíček rezervace, která vzniká na Josefovských loukách. Není snad lepší způsob jak chránit přírodu, než vytvářet chráněné oblasti, ne? :) Podívejte se na celou problematiku na stránkách ČSO. Přikrmování v ziměKdo moc nevěří na podepisování peticí nebo kupování náramků, můžeme pomoci i přímo a vychutnávat si výsledky našeho snažení na vlastní oči. A protože začátek listopadu je údajně nejlepší čas na postavení krmítka a přikrmování ptáků, je nejvyšší čas se začíst do návodu od naší úžasně skvělé ČSO a pustit se do akce! Návod je online! ♥Mladý kormorán chocholatý, Berlengas, Portugalsko 2017 Sama jsem nakonec překvapená, kolik odstavců během psaní toho příspěvku vzniklo. Je to hlavně díky našim aktivním ornitologům, na které ve většině z textu odkazuju. Česká společnost ornitologická je partnerem světové ochranářské organizace Birdlife International. Koho by zajímalo, jak se může zapojit i za hranicemi své země, může se inspirovat i tam.
Doufám, že alespoň u jednoho odstavce jste si řekli, že těch pár minut za to stojí. Někdy, když jen vyplníme dotazník nebo pošleme peníze na neznámý účet, nemusíme mít úplně ten správný pocit, jako když vyrobíme vlastní krmítko a vidíme výsledky přímo před sebou. I na první pohled bezvýznamné dotazníky jsou ale důležitou součástí pro všechny další kroky v ochraně a jak dobré budou viditelné výsledky v budoucnu, závisí právě na nich a našem vlastním zájmu o to, aby se takové kroky vůbec podnikaly. PTÁKŮM ZDAR! Colin Firth ve filmu Úsvit měsíce od Woodyho Allena odměřeně popisuje aktivitu jako je "pozorování ptactva" coby nepochopitelně a mimořádně neproduktivní aktivitu. I když mamce tím způsobil záchvat smíchu následovaný konejšivým poklepáním po mém rameni, mám to štěstí, že ne jedna, ale hned dvě kamarádky byly opačného názoru. Ochotně se se mnou šly v té nejhorší zimě a fičáku potloukat v houštinách lemujících nádrže Nových Mlýnů a s dalekohledem v ruce lamentovat, jestli ty černé slepice před námi jsou kormoráni. Naším velkým cílem bylo spatřit husy polní a orly mořské. Původní plán byl ještě smělejší - přijet před východem Slunce, pozorovat rozlety husího hejna na pastvu doprovázené útoky hladových orlů a tento okamžik idylicky zakončit uvařením kafe v moka konvičce na vařiči. Plán se ale během pátečního odpoledne rozplynul při ohromujícím zjištění, že v březnu už se rozednívá tak brzo, že bychom musely opustit vyhřáté postele už v 5 ráno. A jelikož venku stále panovala ta hnusná nekonečná kosa a naše těla i mysl už byla v těžkém jarním rozpoložení, tak se nikomu z nás vůbec nechtělo podstupovat takové utrpení. Vyjeli jsme teda podstatně později. Jinak docela poklidnou jízdu jsem zakončila smrtící zatáčkou k parkovišti, od kterého pak vedla naše trasa podél nádrže až do Věstonic. Byla STRAŠNÁ zima. Nasoukaly jsme se do svých sexy outfitů, a soudě podle Alčiného dobírání jsem ji svojí homelesáckou vizáží opět nezklamala. Hned po pár krocích jsme odbočily z cesty a zamířili na cestičky do houštin u břehu. Myslím, že naposledy jsem takhle s kamarádkama blbla, když mi bylo 6 a to u nás na zahradě v hustém křoví. Tam je husa! Tam kormorán! Tahaly jsme se o dalekohled a strašně nahlas šeptaly, zatímco jsme dusily smích, protože jsme si byly vědomy, že jsme úplně marné, protože sotva poznáme vrabce. Když jsme se vymotaly z houštiny na otevřené prostranství, políbil nás ještě studenější vichr, což ocenila především Alča, která si v jarním opojení úplně zapomněla rukavice. Prostě to, že se začneme míň oblíkat neznamená, že přivoláme jaro...taky mám problém se s tím smířit. Takže smůla. Vedle na poli se pásly husy, na levo na vodní hladině nádrže se to hemžilo všemožnými vodními ptáky, a tak nebyl čas řešit Alčiny mrznoucí končetiny! Dalekohled, příručky a atlasy mezi námi neustále kolovaly, pobíhaly jsme po kamení na břehu ve se snaze se dostat k ptákům pohupujícím se na hladině co nejblíž, div jsme si nezvrtly kotník. Náš zájem naprosto kolidoval s ledovým klidem kachen vznášejícíma se apaticky na hladině tak, jako to dělají už po staletí a zřejmě po další staletí dál dělat budou. Colin Firth ani husy nebo kachny samy ale netuší, jak fascinující je život ptáků. Spoustu druhů na Novomlýnské nádrže přilétá z dalekého severu. V našich vodách se zdržují přes zimu do března, protože voda zde zpravidla nezamrzá. Cestou domů se ale Alča od jednoho pána v autobuse dozvěděla, že minulý rok nádrž zamrzla a všechny druhy ptáků se shromáždily u malé nezamrzlé vodní plochy. Všechny ty poláky, kachny, husy, orly i hoholy měli ptáčkomilové jako na dlani na jediném místě hned u silnice. Nám při naší výpravě na úspěšnosti v pozorování kromě malých zkušeností, bránil taky okolo poletující Arčí, Alčin dalekohled značky Lidl a náš hlasitý hovor doprovázený stupidním chichotáním. Ledový vítr nás zavál do Dolních Věstonic. Asi tříkilometrovou trasu jsme prošly za neuvěřitelné dvě hodiny a tím se potvrdil nečekaně velmi správný odhad trvání téhle trasy v našem ptačím průvodci - tedy v rozpětí od 1 do 6 hodin. Brzo nás tak přešel smích při plánování trasy na léto, kde by podle průvodce 7 km "dlouhá" trasa v Beskydech mohla trvat 6-24 hodin. Zatímco se pod stolem hromadily nánosy bahna odpadávajícího z našich střevíců, ládovaly jsme se v jinak docela elegantní restauraci fazolovou polívkou a jako dezert jsme si dopřály zmrzlinu s podobou a příchutí vepřové panenky se sladkou roládou připomínající velikostí i barvou bramborové knedlíky. Netušíme, jak to dokázali. Když jsem přivolala Arčího, abych vyzkoušela, jestli to bude chutnat aspoň psovi, jediným ladným pohybem mistrně rozlil misku s vodou, která se okamžitě smíchala s hromadou bahna pod stolem a vytvořila solidní bažinu. Ve snaze omluvit se personálu a nepořádek po sobě uklidit jsme bahno roztahaly po celé restauraci. Při našem útěku ven se Arčí ještě z neznámého důvodu vyčůral na zeď v chodbě. Nedokázala jsem pochopit, proč jsme si před vstupem do restaurace neočistily boty a proč Arčí čůrá uvnitř budovy. Něco hrozně zvláštního muselo být ten den ve vzduchu a orel mořský to nebyl. Následovala krátká procházka na vytrávení. Funěly jsme do kopce k Děvínu a naše blátotlačky se dál obalovaly bahnem. To nám vnuklo skvělý nápad - stavit se po procházce do naší oblíbené restaurace ještě na kafe. Pud sebezáchovy a zbytky úcty nám v tom ale naštěstí zabránily.
Z vrcholu jsme se rozhlížely po našem milovaném kraji a v duchu přivolávaly jaro. Tahle zima už byla trochu moc dlouhá. Cestou zpátky se nám ještě pořádně připomněla, když jsme se s Ivčou ušlechtile rozhodly doprovodit Alču po dlouhém mostě vedoucím přes nádrže na autobus do Strachotína. Studený vítr nás ale rychle zahnal zpátky k Věstonicím, kde jsme se s Alčou rozloučily a vykročily jsme s Ivčou svižným krokem a s dalekohledem schovaným hluboko v batohu zpátky směrem k parkovišti. Tentokrát nám cesta netrvala zdaleka tak dlouho. Obloha se mračila a za rytmu ospalého blues jsme se přibližovaly kouzelnýma okreskama k domovu. U Velkých Němčiček jsme hned u silnice nečekaně zahlídly čejky chocholaté a o dva dny později mi docvaklo, že nedaleké Čejkovice se asi jmenujou po nich. Co všechno nám ti ptáci ještě prozradí? "V Lisabonu jsou plameňáci?" vyhrknu nadšením, když mi v ruce přistane brožurka s reklamou na ptačí chráněnou oblast u řeky Tejo. "No jasně, stačí skočit na metro, vystoupit na Oriente, dát se doleva a za tím velkým mostem je plno ptáků, plameňáci tam bývají hlavně teď v zimě." Dva měsíce nejsou mnoho, zvlášť když mám na výlety čas jen o víkendech a ty chci trávit hlavně vyvržená na pláži jak vorvaň po dalším (doslova) dech beroucím zakusení sil Atlantiku. A tak, když mi bylo jednoho sobotního rána s prosbou oznámeno, ať do vody nechodím, když jsem celý týden bojovala s jakýmsi zákeřným virem, rozhodla jsem se jít vypátrat ty plameňáky. černohlavý pták Sobotní čekání na metro stane se, pro mnohé chvíli nudy♫. Když ale metro konečně přijelo, pak už jsem se rychle ocitla na zastávce Oriente. Tolikrát jsem tam byla a nikdy mi nikdo neřekl, že jsou tu plameňáci! Lidi jsou někdy fakt hrozně sebestřední! Po vyškrábání se z metro díry na denní světlo jsem prošla obchodním centrem, kde mi prodavačka párků v rohlíku prozradila směr (pořád rovně:)) a skutečně, po dvou set metrech chůze za nosem jsem vylezla z obchoďáku a přede mnou stál plameňák. Kecám, ale proletěl nade mnou čáp, což byl zvláštní příslib a nevěděla jsem, jak reagovat. Mám se radovat, že nade mnou proletěl důkaz přítomnosti zajímavých ptáků nebo se bát, že jsem zase něco špatně pochopila a zjistím, že jsme se celou dobu bavili o čápech a ne plameňácích? Možný je všechno, znám lidi, co hledají tygry v Africe a já jsem na podobné situace obzvlášť v zahraničí velmi náchylná. (zasraná nevypočitatelná portugalština) Sluníčko pěkně svítilo, svlíkala jsem jednu vrstvu za druhou, v rámci slušnosti samozřejmě, nasadila sluneční brýle a spokojeně se vydala směr řeka Tejo. Krásný den, perfektní na bezvládné vorvanění se na pláži, ale moje zesláblé ruce z intenzivního týdenního kurzu držení záchodové mísy jednou rukou a vlasů druhou mi připomněly, že dneska bude lepší se věnovat mojí nové vášni - ornitologii! Takže nade mnou proletěl čáp a pak jsem potkávala různý lítající racky s černou hlavou, co jsem nechápala, co se jim stalo a kam tu hlavu strčili, jakýsi slípky na dlouhých červených teňoučkých nožičkách, pak jsem narazila na volavku, co jsem netušila, jestli je stříbrná, červená, zlatá nebo bramborová, a tak jsem klesala stále hloub a hloub, až jsem klesla na úplné dno, hleděla nad sebe na větve jakési borovice a bylo mi do breku z toho, že si vůbec nejsem jistá tím, co je to za druh.Po tomhle profesionálním sebe destrukčním masakru, jsem si pověsila na krk zrcadlovku, tvářila se profesionálně a když ne sebe, tak alespoň všechny kolemjdoucí jsem přesvědčila o svém hlubokém vědeckém zájmu o okolní zeleň a vodní ptáky. Cestou k mostu se rozkládá moc pěkný park Parque das Nacoes. Voda šplouchá a uklidňuje zneklidněné duše, kolem lítají a ječí černohlaví racci a ta kombinace městského parku a opravdové přírody působí tak nějak harmonicky, až mi to vykouzlí úsměv na tváři při představě, že by takových míst mohlo být jednou všude víc. Ptáci soustředěně ťapkají v blátě a za nimi se táhne dlouhý most Vasco de Gama. most Vasco de Gama, řeka Tejo a kolpík na lovu Někde pod mostem jsem začala pátrat po lidech z práce. V pátek mi bylo řečeno, že tu někde budou pozorovat ptactvo. Když jsem je našla, zjistila jsem, že tu mají malou akci pro veřejnost. Všude se válelo plno dalekohledů, atlasů ptáků, ve kterých jsem nic nevyluštila, protože nejen, že jsem na jedné stránce našla asi tak 5 stejných racků s černou hlavou, ale všechno bylo v portugalštině. Přistoupila jsem k Ruiovi, kterého znám z kanceláře. Rui o mě ví, že jsem Karolina a že jsem z Česka a já o něm zase, že je Rui a nosí brýle. Po vybudování tak hlubokého přátelství si už opravdu nemáme víc co říct, tak ho jen vřele přivítám: "Čau, kde jsou prosimtě ti plameňáci, snažím se je tu celý den objevit, ale furt kolem mě lítají jenom nějací černohlaví racci, co strkají hlavu kam nemají." Rui mě soucitně postavil před dalekohled o velikosti děla a praví: "Snad je uvidíš, takové bílé tečky, jsou moc daleko, tam bys došla tak za dvě hodiny." Tak to se mi fakt nechtělo, studený portugalsky vítr mi jinak pěknou procházku docela znepříjemňoval. "No jóóó, tak oni tu fakt jsou!" Tak je to fakt pravda, v Lisabonu jsou plameňáci! No není to paráda? Mně to prostě přijde stejně vzrušující, jako tygři v Africe! moc bych si přála, aby tahle fotka byla moje, ale dneska ne :-) ZDROJ Nic jsem si nedělala z toho, že jsem z plameňáků nakonec měla jen bílé mžitky před očima. Ten nejhezčí moment s nimi mám už asi stejně za sebou (ach, ano), nic už nepřekoná ten zážitek, kdy jsme společně s Ditou popíjeli vínko a ďobali olivy v Parku Donana ve Španělsku a nám tihle nádherní ptáci proletěli nad hlavama. Pro mě to byl jeden z nejhezčích a prvních zážitků, kdy jsem viděla nad hlavou exotičtější zvíře v divoké přírodě než je vřeštící bažant, ze kterého mám pravidelně málem infarkt. Pohled s plameňáky visí dodneška na ledniččce, od té doby je mám prostě hrozně ráda. Třeba si i k těm bažantům najdu jednou cestu. A třeba taky ne. tohle je moje úžasná fotka :D Cestou zpátky mě čekalo moc pěkný překvapení. To mě posadilo na zadek a nechala jsem se párkrát málem přejet dětma na koloběžkách a kolech uprostřed dřevěné lávky. Štrádovala jsem si to zpátky k obchoďáku a sledovala volavku, jak stojí a čučí uprostřed bláta. Nedaleko od ní byla druhá, s hlavou ponořenou ve vodě a jak vysavač jezdila hlavou doprava, doleva, tak rychle, až to vypadalo, že ztratila klíče od baráku (hnízda, chcete-li) a zoufale se je snažila pod vodou najít. Až když vynořila hlavu, došlo mi, že to není volavka sněhobílá, ale kolpík! To bylo radosti! Je to tak nádherný pták a tak srandovní. V angličtině se mu říká spoonbill a portugalsky coelheiro, v obou případech něco se lžičkou, takže mu říkám lžičák, i když to je zase úplně jiný pták, tak se nenechte zmást. Tenhle borec je podle mýho ten správný lžičák! Kolíp býval hodně ohrožený kvůli ztrátě ŽP, naštěstí se ale díky úspěšné ochraně jeho stav zase zlepšil :) hnízdí ve Španělsku, Maďarsku a Rumunsku Tak jsem nakonec přece jen spatřila nějakou tu exotiku na blátivém břehu řeky Tejo. Lisabon mě nepřestává překvapovat, nevím, co tu dělat dřív! Pěkný výlet, téměř beznákladový a za půl dne hotovka (*tenhle článek je čím dál víc perverzní, o tom se mi ani nesnilo :D), takže odpoledne ještě můžete stihnout něco jinýho, popřípadě to hecnout a dojít až k těm plameňákům :) V okolí Lisabonu je spoustu zajímavých ptačích oblastí, ale k jejich návštěvě už by bylo potřeba auto. Pokud ale je ta možnost, neměli byste si to nechat ujít :) Lepší, jak jít do ZOO! Tipy na ptačí oblasti v okolí Lisabonu, o kterých bohužel nic nevím, ale můžete to zjistit:) :
Koukněte na pěkná videa: Birds of Southern Porgual:Lisbon nature and conservationPosledního půl rok cestuju s cestovní kanceláří Mendelu a plním si ty nejbláznivější sny a představy, které jsem si ani neodvažovala malovat. Celý zimák mám totiž volno, tahle mezera vznikla kvůli tomu, že prodlužuju studium po Erasmu v Portugalsku (2015) a chybí mi už dodělat jen letňák. Využila jsem teda tady ten půl rok k tomu, abych zahnala ty nejhorší představy o získání titulu - tedy, že vám po třech letech tupého vysedávání v lavici v ruce přistane papír s titulem Blbce a já bych přitom věděla, že sem ani nepřičichla k pravému opičímu hovnu. Studovat tropické lesnictví v Brně je totiž fakt výzva, a Dita nebo RaYo vám to určitě jednou rádi potvrdí! Teď jsme všechny v pozici, že by nám případný propadák u státnic ani tolik nevadil, vzhledem k tomu, co všechno už nám škola dala! (ale jistě, že vadil...) holky pod moskitiérou kdesi uprostřed Amazonie A tak sem se krátce po Brazílii ocitla opět a zas v úžasném Portugalsku. Je to pecka, každý den mi buší srdce nadšením, protože budu stážovat v organizaci, která se věnuje mořským ptákům, komerčnímu rybolovu a ochraně přírody na ostrovech Berlengas, kousíček od milovaného Baleal. ostrov Baelal a malá rybářská osada Je to parádní ironie, celá tahle mořská záležitost! Dovolte mi povykládat krátký příběh: Sedím připosraná na přijímačkách na vysokou v Olomouci, právě čerstvě vyfackovaná zjištěním, že i když miluju zvířátka, vůbec nevím, jak je na poznávačce pojmenovat a to ani ty nejběžnější druhy. Takhle kvalitní přírodovědec jsem, musím se přiznat, doteď. Pokračovala jsem na šibenici, k ústní části přijímaček. Pán s veleváženým výrazem, co by si kvůli tomu svému akademickému ksichtění se taky zasloužil jednu zprava, se mě zeptal, jak si to teda představuju až dostuduju bakaláře. Co já vím? Mně možná zejtra srazí auto a on se mě ptá, co budu dělat za tři roky? "No...mně se líbí mořská biologie". A ten pán praví, div se ze sebe neposere: "Tak mi řekněte názvy nějakých mořských živočichů, nejlépe latinsky" Ztuhla mi krev v žilách, možná si teď, po pěti letech, z pána dělám prdel, ale v ten moment jsem měla v kalhotách jedno velké mořské hovno. A ani na to jsem si nevzpomněla. Jediný, co mě napadlo, byl terej. Tak se zebe soukám: "No..., tak třeba terej." "No..." odfkrne, div mu pohrdáním nevypadnou oči z důlků "...ano, to je mořský pták. Ještě nějaký tvor z vás vypadne? Co třeba mořská okurka?" Na přírodovědeckou fakultu v Olomouci jsem se, k velkému překvapení všech, nedostala. A tak, když jsme před týdnem odplouvali z dvoutýdenního pracovního pobytu na ostrově Berlenga, sledovala sem z lodě, jak nádherní terejové okolo loví a jako vystřelené šípy mizí pod hladinou moře. Se spokojeným úsměvem na tváři jsem si po tolika letech najednou vzpomněla na ten těžce demotivující zážitek. Nevěřícně jsem hleděla na tereje. Jak je možné, že jsem tady, i když vím pořád stejný hovno jako před těma pěti rokama? Zaraženě i pobaveně vzpomínám....terej v letu zpomalil, udělal jakousi zvláštní piruetu a střemhlav zasvištěl pod hladinu...A jestlipak ten akademický šašek ví, jak se latinsky řekne "kurevský nadšení pro věc"? melancholický racek
|
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |