V letadle panuje zvláštní atmosféra. Pohledem provrtávám sedadlo před sebou a rozum mi zůstává stát nad vším, co se za posledních 30 hodin odehrálo. Motory hučí a ten obrovský okřídlený stroj se s námi rozjíždí k ranveji. Nechápu, jak se takový kolos dokáže vznést do vzduchu, ale přes všechny neutuchající pocity nedůvěry dál spořádaně sedím na sedadle. Přitáhnu si pás a s povzdechem se opřu do sedačky. Letadlo nabírá rychlost a když se odlepí od země, mám pocit, že mě sedačka vcucne. Lisabon zářící ve tmě pod námi se zmenšuje. „Však o nic nejde.“ povzbuzuju se v duchu. „Zase se někdy vrátím.“ Nesmírně vyrovnaná a smířená s nečekaným zvratem událostí jsem škvírou mezi sedadly nešťastným nedopatřením zahlédla mladou slečnu, jak si utírá slzy. Tím vážně ohrozila moji pracně nastolenou vyrovnanost a do krku se mi dere knedlík. U okýnka přes uličku se zase drží za ruce mladý pár a žalostně pohlíží na vzdalující se světýlka pod námi. Kluk konejšivě hladí ruku své milé, která má zarudlé oči. „Třeba jí něco spadlo do oka...“ odvrátím rychle pohled a raději svoji pozornost zaměřím zpátky na potah protějšího sedadla. Pochybuju, že se v tomto letadle vůbec někdo ocitl plánovaně. Už při nástupu se nedalo přehlédnout, že polovinu řady tvořili studenti Erasmu, kteří se, stejně jako já, museli narychlo rozhodnout, jestli využít jednoho z posledních letů z Portugalska do Čech, aby se dostali domů k rodinám. Pán vedle mě si odkašlal a já si jako na povel poupravila šálu, kterou celý den nosím omotanou kolem obličeje místo roušky. „Nebuď trapná!“ okřikuju se hned na to v duchu a rychle položím ruce zpět do klína. Jestli je tu někdo infekční, tak jsem to já s tou měsíc nevypranou šálou a svetrem. Dál sedím v tom zvláštním tichu, jen letadlo hučelo. Vše se po dvoudenním shonu na chvíli zastavilo. Myšlenky se mi začínají vracet zpátky v čase. Anna sedí v křesle, nespouští oči z displeje mobilu a vydatně se krmí novinkama z internetu. „Přemýšlela jsi nad tím, že by ses vrátila domů?“ zeptá se mě. Je 15. března a jsem pořád ještě na jihu Portugalska ve Faru. Právě jsme se vrátili z celodenní práce v terénu na nedalekém ostrůvku a odpočíváme doma. „Ne, to ne...dám tomu tak měsíc a uvidím, jak se bude situace vyvíjet.“ odpovídám odhodlaně a se stejným odhodláním přitom hledám po kuchyni něco na zub. Ulice ve městě zejí prázdnotou, restaurace a obchůdky jsou povětšinou zavřené. Svět lidí se už i tady na jihu pomalu přestává točit a my jsme jedni z mála, komu se každodenní rutina nijak zvlášť nezměnila. Zatím. Druhý den ráno opět vyrážíme na ostrov. Velkou výletní loď už pár dní nahrazuje malý rychlý člun, který vozí pouze náš tým a pár zaměstnanců tamní restaurace. V těchto dnech je jejich náplní práce místo pobíhání kolem hostů generální úklid vylidněného podniku. Dnes jsem v týmu s Ritou, střapatou napůl Portugalkou a napůl Brazilkou. S veškerým vybavením sledujeme šipku na GPSce a vyrážíme na druhý konec ostrova, kde máme za úkol zmapovat vegetaci. Všechny ty čím dál tíživější myšlenky posledních dnů jsem s úlevou nechala na pevnině. České hranice jsou už zavřené. Co teď bude? Jak a kdy se sem dostane Tomáš s Arčím? Je vůbec dobrý nápad začínat teď život v zahraničí, když to začíná vypadat, že se celý svět řítí do jedné velké neznámé? Silný vítr, křik racků nad našimi hlavami a výhled na oceán mě uklidňuje. Všechno se zdá být vzdálené, neuvěřitelné a soustředím se na práci. Určovat druhy rostlin je zábava a jen se opět přesvědčuju, že učit se ve škole seznam rostlin nazpaměť má v praxi nulový význam. Těším se z toho, že mám šanci svoje kdesi pohřbené vědomosti oživit a zarýt hluboko pod kůži. Na obědovou pauzu se vracíme k molu. Vytahuju mobil a jedním pohybem prstu se spojím se světem. „Další e-mail s návodem, jak si umýt ruce...“ zamumlám nevzrušeně směrem k Ritě. Už jsem se chtěla zakousnout do sendviče, když mě hlad najednou úplně přešel. Civím na zprávu, jejíž obsah totálně kontrastuje s okolní pohodovou atmosférou na ostrově. Velká písmena jakoby na mě křičela: … !!! NÁLEHAVÁ ZPRÁVA PRO VŠECHNY ČECHY V PORTUGALSKU !!!….. ….POSLEDNÍ LETY DO ČECH ZÍTRA A MOŽNÁ V NÁSLEDUJÍCÍCH DNECH… ….POSLEDNÍ ŠANCE ODLETĚT DO ČR... Oceán dál klidně omývá břehy nedaleké pláže, barevný maják stále nepohnutě stojí na molu a drží stráž nad malými rybářskými loďkami líně se pohupujícími na hladině. Za mnou stojí modrobíle natřená dřevěná chatrč jako z obrázku. Houpací síť se pohupuje nad polorozpadlou teráskou. Uprostřed tohoto ráje jsem během pár vteřin pocítila, jak se ve mně všechno obrací naruby. Tohle je po všech těch zprávách a narůstajících obavách poslední kapka. Moje mysl bleskem přeletěla na pevninu, splašeně proběhla ulicemi, rozrazila dveře mého pokoje, naházela všechny věci do tašek a teleportovala se do Lisabonu na letiště. Se staženým žaludkem a roztřepanýma rukama, daleko, daleko od Lisabonu, hledím do blba. Můj žaludek promlouval jasně. „Zítra musím domů.“ Nasávám vůni moře a vrhám se obvolat byrokratické kolečko. Když je hotovo, volám bráchovi, který mi pohotově koupil letenku na následující den. Rita se mezitím vrátila k práci a nechala mě, ať si vyřídím, co je potřeba. To taky následující hodinu dělám – v podřepu na písčité pěšině přesně v místě, kde je dostačující signál a smířlivější poryv větru, který se mě nesnaží mermomocí odvát na druhou stranu ostrova. Po zbytek dne a celý následující den soustředím všechny svoje myšlenky na to, aby můj let nezrušili. Hlas letušky narušil hrobové ticho a oznamuje nám blížící se přistání v Praze. Po ještě nedávno absolvované třídenní cestě do Portugalska autobusem mě její oznámení náležitě překvapilo. Mám pocit, že jsme teprve v půlce letu a tak rychlý přesun ve mně ještě více posiluje dojem, že jsem doslova na útěku. Jsou dvě hodiny ráno a po celou cestu se mi nepodařilo najít pohodlnou polohu na sedačce a na chvíli usnout. Tak tedy Praha. Radši jsem už nezkoumala citové rozpoložení spolucestujících. Letadlo nekompromisně dosedlo na zem. Posádka se s námi v portugalštině loučila zautomatizovanými frázemi, a když byli hotovi, srdce mi pokleslo – kdy zase uslyším portugalštinu?
0 Comments
Mraky se po pár dnech konečně roztrhaly a pustily na svět pod sebou hřejivé sluneční paprsky. Vzdouvající se vlny si prohlížím s veškerou úctou a respektem vypěstovaným během života stráveného na březích placatého rybníčku na Moravě. Po včerejším deštivém antré s největším pěňákem, co měli na půjčovně, jsem dnes stála připravená se opět vnořit do vln s jen o něco menším plavidlem. Jdu na to pomalu, hezky od nuly. Přestože jsem se zdržovala výhradně ve svojí komfortní zóně, neuspořádané vlny mi občas rostly před očima. Moje maximální soustředění by dokázalo narušit jen máloco. Ale co je to tam za velkýho racka? Že by to byl...srdce mi poskočilo...terej? Terej! Symbol mého malého osobního vítězství nad akademickou povýšeností*. Vlny mě k mému překvapení najednou úplně přestaly zajímat. To sice není idelní stav, ale i přes vysokou hladinu adrenalinu v mém těle jsem někde uvnitř moc dobře věděla, že stojím jen pokolena ve vodě, kolem nikde nikdo a moje situace tím pádem zdaleka není tak dramatická. Pohodlně jsem se opřela o svůj vor a úplně jsem se poddala pozorování dění na obloze. Už mě začínalo bolet za krkem a slaná voda mi bez přestání omývala doširoka otevřené oči. Terej působil podobně soustředěně. Vyhlížel pod hladinou kořist a dával si při tom dost načas. Pak se konečně rozhodl a jako šíp zmizel pod hladinou. “Joooo!” zaradovala jsem se ze svého ornitologického úlovku. Nevím, z čeho jsem měla větší radost. Jestli z toho, že jsem přistihla tereje při lovu, nebo že mě konečně něco vytrhlo z otravné nejistoty, zda-li přežiju třiceticentimetrové vlnobití. Svoji pozornost jsem po této dlouhé minutě znovu zaměřila na vlny. Zlomila se zrovna jedna větší, spolkla jednoho neúspěšného surfaře a hrnula ke břehu hromadu pěny. Rychle jsem se vyškrábala na prkno a začala pádlovat. Špičky k sobě, ruce k hrudníku, pohledem propíchnout kavárnu na pláži a tři, dva, jedna, teď! Pěna mě nesla, dokud se prkno nezastavilo. Plácla jsem sebou do studené vody a nechala sebou vláčet jako vyvrhnutá velryba. Je tady krásně. A příště už vypádluju ven, ať na toho tereje líp vidím.
* koho by snad zajímalo, co tím myslí, může si přečíst tento příběh z února 2017 Nebe nad Francií je zamračené a plné vody. Tentokrát mám sousedku, postarší paní. Z nějakého důvodu zvolila volné sedadlo vedle mě, místo aby si sedla do některých volných dvousedaček. Musela jsem se prostorově uskromnit a smířit se s tím, že to nebude taková válenda jako cestou do Paříže. Proč si nechce přesednout? Sakryš, babo. Podél cesty se najedou začaly objevovat hlodáše evropské typické pro Francouzskou, Portugalskou a Španělskou krajinu. Kochala jsem se žlutými keříky, které kontrastovaly se zamračenou oblohou a konečně o něco víc pocítila, že jsem se ocitla v jiném kraji. Paní po mém boku mě inspirovala svojí schopností nepohnutě spát v jedné poloze po celé dlouhé hodiny. Trošku neomaleně si ji prohlížím a přemýšlím, jestli do ní žďuchnout, aby zavřela pusu. Nechápu, jak to dělá. V mém případě je hledání polohy, ve které konečně usnu, zábavou na několik hodin. Ona si jen tak sedne a spí jako socha. “A jsi si jistá, že ještě žije?” píše mi Tomáš. Ze sladkého spánku ji k mojí úlevě probrala přestávka. Využila jsem příležitosti oprášit portugalštinu. Ukázalo se, že je původem z Angoly, ve Francii studovala jazyky (včetně ruštiny) a taky tam pak pracovala pro UNESCO. Teď žije v Portugalsku. Byla na mě milá a později mi koupila dva pytle bonbónů, které jsem pak s sebou musela všude tahat. Padla noc, a když jsem se probudila, byli jsme už v Baskicku. Moc mě mrzelo, že úsek cesty, na který jsem se tolik těšila, projedeme zrovna po tmě. Po vzoru mé nové hodné tety jsem tedy znovu zařela oči a při usínání jsem vzpomínala na výlet s Tomem, který jsme podnikli do míst, kterými jsme právě projížděli. Klikni na obrázky a dostaneš se do deníku z Francie Vzbudila jsem se až na hranicích s Portugalskem, kde jsme zastavili na snídani. Vešla jsem do restaurace a teta už na mě zvesela mávala od stolku. Popadla jsem crossiant, kafe a pánovi za barem jsem zmateně poděkovala slovíčkem, které ani neexistuje, protože jsem v tu chvíli ještě nevěděla, kde vůbec jsme. Aniž bych to nějak rozlišovala, vychvalovala jsem místní kafe před tím v Česku, jen abych mohla něco plácat v portugalštině. Uznale přikyvovala, mluvila o bonbónech, co mám moc rád její manžel a pak s tajemným výrazem ve tváři zmizela. Do nastartovaného autobusu připraveného k odjezdu se vrátila celá zadýchaná s náručí plnou zmíněných bonbónů, které mi nekompromisně hodila do klína. Dva igelitové pytle plné bonbónků v plastových obalech naprosto zdevastovali veškerou moji snahu vytvořit po cestě co nejméně odpadu ze svačinek a benzínových jídel, ale přijala jsem tento dar s patřičnou pokorou a uznáním. Vždyť té nebohé paní málem ujel autobus, protože mi kupovala dárek. Nasrat na planetu, třeba ty plasty mořským živočichům časem zachutnají. Venku bylo vše ještě stále zahalené v ranním šeru, ale siluety prozrazovaly, že se ráz okolní přírody výrazně proměnil. Když jsme kolem sedmé ráno přejeli hranice s Portugalskem, mohla jsem se konečně za světla kochat výhledy na kopcovitou krajinu plnou zeleně a potulných kamenů. Na horizontu za námi se rýsovaly vrcholky Serra da Estrela, nejvyššího pohoří Portugalska. Lány polí s vyčerpanou půdou vystřídala kopcovitá rozmanitá krajina plná sadů, pastvin, remízků, podmáčených půd a potůčků, u kterých se spokojeně pásly krávy a ovce. Uprostřed louky sousedící s lesíkem nepohnutě stála volavka bílá. Nedaleko od Castela Branca se objevila celá kolonie bílých čápů, kteří dlouhými zobáky pročesávali vysokou trávu. Pár metrů od nich se vynořilo nespočet hnízd postavených na vrcholcích stromů nebo elektrických sloupech. Podobný zážitek jsem s čápi měla v roce 2015 při výšlapu z Coimbry do Figuery Foz Kromě čápů se začaly objevovat stromy ověšené pomeranči a citróny. Po všech těch hřejivých pozorováních mi úplnému naplnění zbývalo jediné. Při příjezdu do Castela Branca jsme míjeli sídliště s vysokými paneláky. Pohled jsme automaticky namířila ke střechám budov a nezklamali – rorýsi pilně obletovali budovy a jako šipky mizeli ve vletových otvorech. Od příjezdu do Lisabonu nás dělilo ještě dobrých pár hodin cesty. Na benzinkách jsem se neodočkavě ládovala portugalskýma dobrotama a oslavovala tak příjezd do země, kterou jsem po celé roky nedokázala pustit z hlavy. A nejen kvůli jídlu. Po kliknutí na obrázek se dostaneš na stránku Birdlife International s článkem o letišti a odkazem na petici
|
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |