Ještě před nedávnem jsem trávila celé dny na zasněžených českých horách učením capartů jízdě na lyžích a snowboardu a teď už sedím v kraťasích na pláži, rýpu vidličkou do těstovin v plastové krabičce a pozoruju klidnou mořskou hladinu. Vedle mě odpočívá Tânia, kolem jsou poházené batohy s mapami, GPSkami a veškerou výbavou potřebnou ke splnění dnešních úkolů. Obě máme po ruce v pohotovosti dalekohled, vždy připravený přiblížit nám nějaké zajímavé dění z ptačího světa.
0 Comments
Atlantský deštný prales neboli Mata Atlantika patří mezi nejohroženější biomy světa. Z jeho původního porostu dnes zbývá už jen 15%, z toho největší plocha se nachází v Parku Serra do Mar ve státě São Paulo, v Brazílii. Jako první se do kácení pustili portugalští dobyvatelé a především od 20.století plochy dodnes mizí kvůli rychlému nárůstu populace a rozrůstání měst, plantážím s cukrovou třtinou, sójou a rozlehlým pastvinám s hovězím dobytkem. Stát São Paulo, v jihovýchodní Brazílii, je těžce industrializovaný a v jeho vnitrozemské části, kde se právě nacházím, zbývá už jen 7% původního pralesa. A právě Parque Nacional Morro do Diabo, v regionu Pontal da Paranapanema, chrání na necelých 34 000 hektarech půdy zbytky divoké přírody a je domovem pro mnohé druhy ohrožených zvířat jako jsou tapíři, jaguáři, pumy a taky kriticky ohrožení primáti lvíčci černí. Park se nachází asi 8 km od městečka Teodoro Sampaio a vůbec to tam nepůsobí, že se za rohem rozkládá prales. Právě naopak. Ulicemi se smrdutě vlečou obrovské kamiony naplněné rostlinným odpadem z nedaleké cukrově platáže ODEBRECHT. Cestou do parku míjíme jako vždy a všude rozlehlé pastviny, ale přece jen je krajina víc zalesněná. Najednou, jako když utne, silnice i pastviny zmizí a před námi se rozprostírá zelená zeď s velkou dřevěnou bránou uprostřed, za níž pokračuje už jen prášná cesta obklopená hustým lesem. Cesta končí na otevřeném prostranství s místní "pousadou" neboli táborem s domečky pro návštěvníky, biology a organizace, které v parku působí. Stojí zde taky malé museum, centrum pro návštěvníky a ekologickou výchovu. V parku je rozvinutý ekoturismus hlavně v podobě nenáročných naučných stezek. Jedna z nich, vzdálená asi 11 km od parku, dovede návštěvníky za pomoci průvodce na vrchol malé hory Morro, symbolu této chráněné oblasti, s překrásným výhledem na okolí pokryté kobercem zeleně. Pousada Výhled z hory Morro Při procházkách se návštěvníci setkávají s klíčovými druhy rostlin, stromů a při troše štěstí i zvířat. Ze stromů tyhle druhy zastupuje především Peroba rosa (Aspidosperma polyneuron) z čeledi Toješťovitých. Pro její velmi kvalitní dřevo a široké využití je dnes velmi vzácná a hraje důležitou roli při zalesňování. Kromě zmíněné hory Morro je symbolem parku kritický ohrožený primát z čeledi kosmanovitých - lvíček černý. Tenhle prcek dorůstá asi 30 cm a váží cca 60g. Největší hrozbou pro něj je úbytek deštného lesa. Morro do Diabo je útočištěm největší zachovalé populace tohoto druhu. Červeně kvetoucí Pau formiga (Triplaris americana) na břehu řeky Paranapanema Přestože se tohle místo zdá být dokonalé, co by to bylo za chráněnou oblast, kdyby ji přesně uprostřed neprotínala silnice. I přes všechny značky, upozornění a zvířecími tunely pod silnicí, dochází ke kolizím se zvířaty všech druhů a jejich mláďat. Z vrcholu hory Morro působí silnice o to absurdněji, vzhledem k velikosti parku. I když je výhled nádherný, nejde si nepovšimnout, že 34 000 hektarů vlastně není tak moc a na obzoru už ho narušují stopy civilizace. Co asi zabránilo postavit 15 km silnici okolo? 15 km silnice protíná park. V pozadí hora Morro. Přesto budu na Parque Morro do Diabo vzpomínat jako na velkou inspiraci a to hlavně díky organizaci Instituto de pesquizas ecológicas (IPE), se kterou jsem měla možnost strávit 3 dny a seznámit se s jejich aktivitami v regionu. Kromě parku se v regionu nachází 6 677 hektarů fragmentů pralesa a jsou to ty nejvíce chráněné a pro veřejnost uzavřené celky, tkzv. "ekologické stanice"(Estação ecológica Mico-leão-preto). Jeden z jejich nejúspěšnějších projektů se zabývá zalesňováním a vytvářením biokoridorů, které spojují tyto fragmenty s parkem. Kromě "mapy snů" s návrhy koridorů, kterou organizace vytvořila, už jeden takový koridor zrealizovala a úspěšně v něm migrují a žijí zvířata. Při sázení biokoridorů se IPE soustřeďuje jen na původní druhy jako jsou Ipe amarela (Tabebuia alba) a další poddruhy, pitanga (Eugenia uniflora), embauba (Cecropia), goiaba vermelha (Psidium guajava) a mnoho dalších. Díky zvířatům, která například v trusu nebo srsti přenáší semena se můžou stromy šířit dál. Zalesněná plocha před námi je biokoridor vysázený před sedmi lety, který se táhne podél řeky. IPE vysázelo více než 2 miliony stromů. Část koridoru z ptačí perspektivy - zdroj. Navšítvili jsme taky místa, kde se IPE snaží rozšířit agrolesnické systémy, především s kávou. Agrolesnické systémy, kdy se místo pustých monokultur zakomponují do porostu i další plodiny, jsou slibným kompromisem mezi lidskými potřebami a životem divokých zvířat. I tyto systémy úspěšně fungují jako biokoridory pro divoká zvířata a zároveň se zpestří produkce plodin díky většímu počtu pěstěných druhů. Kávová plantáž s mangem, papájou a pomerančem IPE se věnuje spoustě dalších aktivit. Od kontroly vodních zdrojů, přes zřizování lesních školek po ekologickou výchovu a veřejné akce. Lesní školka v sousedství parku Prodej sazenic původních druhů stromků místním obyvatelům Návštěva IPE byla hodně osvěžující po měsíci a půl stráveném uprostřed betonové džungle. Nejvíc se mi líbilo, že po všem tom plánování, řečech a projektování lze vidět skutečné výsledky s velmi pozitivním dopadem na ochranu místní biodiverzity. Seznámení se s těmito aktivitami v reálu mi otevřelo oči, rozšířilo obzory a dodalo motivaci se dál zabývat tématem ochrany přírody, ač nás všechny ty, co doufáme v lepší budoucnost, čeká mravenčí titěrná práce plná zklamání, byrokracie a střetu s materiálními hodnotami okolního světa. Stejně tak ale spoustu času stráveného v přírodě, na cestách, noření se v bahně, sázením stromků, monitorování zvířat a kdo ví, čeho všeho ještě! Tímto moje vyprávění o tomto parku teprve začalo. Brzy budu postupně přepisovat svoje zápisky z deníku se všemi možnými zážitky za celý týden, během kterého jsem měla v parku a jeho okolí možnost zůstat. Na závěr bych ráda sdílela tři videa. První je o organizaci IPE a durhé s Patrícií Medici, bioložkou, která se dlouhá léta věnuje studijím a ochraně tapírů v Brazílii. Svoje celoživotní dílo a úsilí popisuje jako "swimming against the tide" - plavání proti proudu. Ve třetím videu je zvěčněný zážitek správců parků, který mi nejednou vyprávěli. Biodiversidade é o nosso negócio (Biodiversity is our business) The coolest animal you know nothing about ... and how we can save it | Patrícia Medici ONÇA-PINTADA NO PARQUE ESTADUAL DO MORRO DO DIABO (PEMD) Jen pár metrů od mojí chatky stál strom s rozdrápanou kůrou od jaguárů, takže o jejich přítomnosti hned za naším zadkem nebylo pochyb. Setkat se ale s jaguárem tváří v tvář je ojedinělý zážitek. Jako každý den šli správci parku do práce po hlavní cestě vedoucí ke kempu. Ten den je čekalo (ne)milé překvapení a po cestě si vykračovala jaguářice a nezdálo se, že by ji jejich přítomnost nějak vadila.
"Brazilci milují cukr!" rozzářil se profesor a spokojeně se mohutnýma prackama poplácal po pupku. Stáli jsme v malé univerzitní továrničce a laboratoři na zpracování cukrové třtiny. Byla jsem obeznámená s celým výrobním procesem proloženým názornýma ukázkama na přístrojích a jako jeho vyvrcholení mi v ruce přistála dárková taška plná výrobků z cany. Ještě jsem si vyprosila ukázku jejich plantáže nedaleko za městem. Svištěli jsme po dálnici, uprostřed ničeho jsme zpomalili a odbočili na nenápadnou polní cestu plnou výmolů. Auto se houpalo nahoru a dolů, když jsme míjeli malý pomerančový sad po pravé straně a nalevo se rozprostírala plocha pokrytá střapatou cukrovou třtinou. Všechny zvuky města zde utichly, až na vzdálené svištění aut po nedaleké dálnici. Ptáčci zpívali, sluníčko pražilo a ze střapaté houštiny se ozývaly zvuky, jako by někdo s rostlinou zápasil. To se v hustém porostu oháněl mačetou potem zalitý pracovník, který třtinu právě sklízel. Cukrová třtina je taková přerostlá střapatá tráva. Po sklizni se musí rychle odvést do cukrovarů, kde se očistí a okamžitě zpracovává na bioethanol na pohon aut nebo cukr. Samotné stéblo rostliny obsahuje cca 20% cukru. Při teplotě pod 15 stupňů Celsia rostlina přestává růst, proto jsou tropické země s teplotami kolem 30 stupňů ideální. Do Brazílie se cukrová třtina dostala z Haiti, kam ji přivezl Kolumbus. Její původ není jasný, nejpravděpodobněji vznikla z planého druhu Saccharum robustum, který roste na Nové Guneji, okolních ostrovech a na březích řek. O pár týdnů později jsem dostala příležitost zúčastnit se exkurze na velkou plantáž a do fabriky na cukrovou třtinu Odebrecht u městečka Teodoro Sampaio, nedaleko Presidente Prudente. Bohužel z plantáže jsem tolik neviděla, jen části podél cesty. Nejvíc času jsme strávili v jakési přednáškové místnosti a ze samotného výrobního procesu a přístrojů jsem viděli jen málo. Na závěr jsme aspoň projeli areál autobusem. Tenhleten Odebrecht má dalších 10 fabrik roztroušených po Brazílii ale i různě po světě - například v Paraguai a Angole. Rozloha fabriky, kterou jsme navštívili je 4 500km2 a vyprodukuje 25 000 tun cukru za den. Jeden z výrazně negativních dopadů téhle fabriky je, že se nachází v těsné blízkosti parku Morro do Diabo. Jediné významné rezervaci v okolí plné ohrožených druhů zvířat jako jsou jaguáři, pumy, tapíři, papoušci ara a dokonce zde žije i kriticky ohrožený lvíček černý. Zvířata se často přesouvají z místa na místo a právě plantáž cukrové třtiny jim slouží jako koridor. Občas tak dochází k brazilskému masakru, když stroje při sklizni doslova rozsekají jaguářici i s mláďaty. Drahá cena za ukojení lidských potřeb znázorněná jedním konkrétním příběhem, který jsem ten den slyšela nejmíň pětkrát. Během přednášky zaznělo dnes velmi oblíbené slovo "sustenável", - neboli udržitelný, dostatečně mnohokrát, abych pochopila, že mám nabýt dojmu, že fabrika má nepochybně jen samé dobré úmysly s okolní přírodou. Abych to mohla upřesnit, udělala jsem menší průzkum na internetu, nebo moje chabá portugalština už na to nestačila, i přes veškeré úsilí vynaložené obětavou kamarádkou Lucilene, která se mi snažila všechno nakreslit a vysvětlit. Ale ani na internetu jsem se toho moc nepřiučila.
Toť vše, co jsem se dozvěděla. Bylo to jen malé nahlédnutí do země posedlé cukrovou třtinou. Bohužel se mi nepodařilo najít moc informací o dovozu a využívání třtinového cukru v ČR. Obecně je to vychvalovaná rostlina, nazývaná plodinou budoucnosti pro její velké využití od jídla, cukrovinek, přes výrobu papíru až k biopalivům snižujícím emise oxidu uhličitého až o 90%. Brazílie se údajně stala příkladem pro ostatní země produkující cukrovou třtinu. Na etanol už lítají i některá letadla.Velkým pozitivem je taky poskytnutí zaměstnání místním občanům. Jen námi navštívená fabrika zaměstnává 2 250 místních obyvatel.
Zdroje&odkazy:
S popisem cukrové třtiny mi pomohla Wiki: ►https://cs.wikipedia.org/wiki/Cukrov%C3%A1_t%C5%99tina Něco víc o třtině: ►http://www.solidaridadnetwork.org/supply-chains/sugarcane ►http://www.nationalgeographic.com/search?proxystylesheet=site_search&site=site_search&start=0&client=site_search&output=xml_no_dtd&getfields=%2A&requiredfields=description&q=sugarcane& ►https://www.youtube.com/watch?v=MWmNRAtXN34 Výroba cukru v ČR: ►http://old.pglbc.cz/files/chv/cukr/vyznam.html Stránky ODEBRECHTU: ►http://www.odebrechtagroindustrial.com/ |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |