V nové práci mě dohání následky mého celoživotního nezájmu o dění ve světě, politiku a zprávy. Snažím se to napravit a jako jeden z prostředků, jak toho docílit, je přirozeně také portál novinky.cz. Dnes jsem si zase jednou připomněla, proč jsem měla ze zpráv místo přívalu vědomostí spíše návaly vzteku.
0 Comments
Možná, kdybychom jezdili více na kole, jedli méně masa, neplýtvali bez rozmyslu a cestovali udržitelně, nebyla by za nějaký čas klimatická změna tak neúprosná. Influencerky a youtuberky se v uplynulých letech mohly zpřetrhat, aby před kamerou zamávaly s co nejoriginálnějším menstruačním kalíškem, plátěnou taškou nebo tím nejpřírodnějším šampónem. Možná, kdyby se z bezobalového životního stylu nestal v mnoha případech jen další trend, jehož následování těm skutečně odhodlaným způsobí především finanční vykrvácení a eko-depku, nebyly by po čase extrémní výkyvy teplot noční můrou hospodářů. Možná by pak tolik obávaný mráz během pár březnových nocí zase jednou nespálil květy našeho již rozkvetlého meruňkového sadu. Jako už v několika předešlých letech, nechaly se naše stromy zlákat brzkým příchodem teplých dní a znovu se za to pěkně (doslova) spálily. Celá rozhozená a plná bezmoci procházím sadem a při pohledu na stromy s povadlými zahnědlými květy se ve mně všechno svírá. Vyčítavým pohledem cestuji rozsáhlou Moravskou pouští obklopující naši vesnici. Vyprahlé lány polí se vlní všude kolem a některé úseky jsou obzvlášť názornou ukázkou nešetrného obdělávání půdy.
Proč je nebe modré, země kulatá, Frodo bílý a síla zvyku tak zakořeněná? Přestože ráda objevuju nové kouty Země jak různě po světě tak i za domem, nedělám to tak často, jak bych si představovala. A v tom druhém případě to platí dvojnásob. Když před lety postavili za kopcem novou cyklostezku, rychle jsem si zvykla mířit s longboardem právě tam. Trasa bývalé železnice se stala naší novou oblíbenou procházko-projížďkovou lokalitou. Kopečky různých tvarů se vlní za širokými lány polí a cestu lemuje potůček Trkmanka, prostě prostředí, na které se dobře zvyká. Bylo to ale až s Lindou, kdy se hranice mého nově vyhraněného procházkového teritoria smělě posunuly dál než za okraj asfaltové cyklostezky. Když během její návštěvy u nás řezala obloučky a nasávala kouzlo jižní Moravy, zaujal ji v dálce jeden z kopečků. "Co je to za divnej kopec?" zavolala na mě zatímco jsem se na longboardu dmula pýchou nad krásou scenérie, kterou mám za kopcem (nebo dvěma). Zaraženě jsem přibrzdila a hleděla na vskutku divnej kopec. Vypadal, jakoby mu v půlce někdo useknul špičku a odhodil ji někam za Pálavu. Ještě víc mě ale zarazil pocit, jako bych ten kopec viděla poprvé. A že ačkoli leží jen nedaleko od mého bydliště, jen nepatrně tuším, co by mohl být zač. Doteď jsem okolí cyklostezky vnímala jako jednolitou scenérii, kulisu, která dotvářela pohodovou atmosféru našim projížďkám. Krajina, kterou jsem považovala za tak důvěrně známou najednou úplně změnila tvář. Najednou se mi zdála být úplně cizí. Lindina otázka tak zůstala nezodpověděna. Po tomto nenadálém osvícení mě začaly zelené svahy kouzelných kopečků lákat. Uprostřed holých polí totiž působily jako oáza života. O pár týdnů později jsem s Arčím, průzkumnickou výbavou a longboardem vystoupila z autobusu v Želeticích. V uplynulých dnech se tropická vedra střídala s příjemnými chladnějšími dny. Na dnešní den případly tropy. Zelená turistická značka nás měla dovést k úpatí kopečků, které, jak se ukázalo, jsou Národní přírodní památkou zvanou Na Adamcích. Délka trasy čítala závratný 1 kilometr. Vzhledem k nelítostnému vedru mi ale vůbec nevadilo, že neodvedeme zrovna dech beroucí sportovní výkon. Koneckonců, strmé svahy nám dech sebraly hned chvíli potom, co jsme se vydaly mimo stezku. Zdání neklamalo. Po vstupu na stezku jsme se ocitli v prostředí překypujícím životem, jak už to v chráněných ostrůvcích zbytků zeleně bývá. Každé zákoutí bylo pro nás nové, osvěžující a po výstupu na vrcholek toho divného kopce se mi naskytl nový pohled na okolí mého domova. Nad nedalekými poli kroužilo nespočet poštolek vyhlížejících hraboše. Jedna asi měla chuť okusit i něco nového, zpomalila v letu těsně u nás, zvědavě natočila hlavu a prohlídla si nás okem černým jako perlička. To mi vykouzlilo na tváři úsměv, protože po takových setkáních mám vždycky nepopsatelný pocit štěstí. Stojím jako opařená a cítím se velmi poctěna nepatrnou pozorností, kterou mi hladový dravec věnoval. Kromě zajíců schovávajících se ve vysoké trávě a káňat mizejících za vysokými stromy, jsem dalekohled namířila na samičku ťuhýka, která posedávala na větvičce nedaleko od nás. Poznala jsem ji jen díky zoro pásce přes oko. Informační tabuli s popisem místní chráněné fauny a flóry jsem četla s blaženým pocitem, že už nejsem ve škole. Nadále mi dělá problém si pamatovat seznamy druhů a navíc mě znervózňovaly tři vosy, které si na tabuli stavěly hnízdo a upřeně mě sledovaly vetřeleckým pohledem. Tento oční kontakt mi nebyl zdaleka tak příjemný jako ten s poštolkou. Nicméně jsem zjistila, že oblast se spravuje podobným způsobem, jako to děláme na Rezekvítku, tedy mozaikovou sečí. Rostou tu tak chráněné druhy stepních rostlin a hemží se to tu vzácným hmyzem. Místo je chráněné především díky hadinci nachovému nebo taky velmi vzácnému konikleci velkokvětému. Součástí památky je i starý třešňový sad. Užívali jsme si s Arčím procházku pohádkovou krajinou a nechala jsem se unášet příjemným pocitem, že jsme konečně zase jednou vyrazili jinou trasou, než obvykle. Potom jsme se vrátili na starou známou cyklostezku a vraceli se k domovu na longboardu a zároveň utíkali před bouřkou a největším lijákem za celé léto.
Našim instantním procházkám v okolí Žarošic nic nechybí. Obzvlášť v létě nejčastěji zamíříme k nedalekému rybníku. Možná i proto je tak lehké zapomínat, že je pořád co objevovat. Přitom je tak jednoduché jít trochu jinou trasou, než jsme zvyklí, nebo popojet autobusem do vedlejší vesnice a objevovat místa, o kterých jsme ani netušili, že budou tak pěkná. Proč je tak jednoduché zakrnět v zajetých kolejích? |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |