Carol had birthday so she took her car and drove us all the way down from Ponta Grossa to Floriánopolis paradise. This 22 years old bitch (at that time ;) was riding like badass during the heavy rain and among all the crazy stupid huge trucks tirelessly competing with each other. Everybody in the car – like three people in total – was hoping that the weather will be much better in our final destination. Some of the cars we met on the way didn‘t even reach their destination that day as they became victims of one of the car crashes caused by the insane truck idiots. Anyway, we had the biggest hardcore chauffeur who brought us safely to the sunny paradise. Yees, all the clouds disappeared by miracle and all we had was sunny, hot weather with salty beach vibe all around. So it wasn’t a fairytale! Floripa really is something so beautiful I had no idea that it exists! GPS took us through the city which looked kind of like another concrete jungle but behind the hill beautiful valley opened in front of us with a lagoon, perfect beaches, sand dunes and green Atlantic forest. Carol tuned the radio by Beach Boys once more while we were trying to find our hostel. And it worth it! Hostel was perfect, with super chilled dude living his dream and a an incredibly hot volunteer Sam from England which was often going for a run without a t-shirt so me and Carol were always ready to wish him and his abs a nice run at the door. We felt in love with him completely plus Carol got crazy about his British accent. Still, I was more in love with José, the guy at the reception cause I just adored his relaxed vibe. He was probably just high but who cares. After we recovered from the daze we could start enjoying Floripa. For that Carol and Rafael needed tones of bier and a regular dose of ice. So our morning routine for the next days was to buy a big bag of ice for this couple of alcoholics. First day they drank bier on the beach Joaquinha and I joined them right after exploring all the rocsk, huge waves and long beach. After we played with the ball and were the last ones who left the beach. At night we were cooking and chilling in the hostel, Cagol with Rafael were playing guitar and I was vainly trying to sing Bom Brasileiro from Cachorro Grande. Next day I forced both of them to take me to the Tamar project so we spent nice morning educating ourselfs about all Brasilan turtle’s problems. With heads full of environmental issues we shamelessly ate huge amount of seafood at the beach and Carol poured all of her orange juice on her. She got another one for free and she didn’t even have to say that she has birthday! In the afternoon I finally took a chance at the beach Barro da Lagoa, rented a board and jumped in the flat ocean which from mine point of view was full of scary waves. Cagol and Rafael jumped on the blanket, kept drinking their bier, felt asleep and got so burned that eventually I looked like a real Brazilian chick and they looked like fucking European tourists. After I went out of the water I said with happy but sad voice: “I didn’t catch any fucking wave!” and they both clinked with their bottles and sad lazily: “It doesn’t matter how good you are, what really matter is how you look at it!” Amazing thoughts they have right? Would be a great deep and inspiring instagram post! morning duty Thanks so much for the inspiration guys... That night we went to the party on the beach and after that I finally experienced some of the Brazilian guy’s flirting charm. While we were drinking on the terrace I went to put some new music on YouTube. This guy was working in the hostel and while I was writing songs in the search engine he took the keyboard and started to write on his own: “You are so beautiful and have beautiful eyes, I want to marry you and have hundreds of kids with you!” Even my low confidence identified quite quickly this flirting intension but it didn’t let me leave my sarcasm and batted his generous offer by cold comment and devils laugh: “You only think I’m beautiful cause it’s dark!” (And you probably really need to fuck with someone). Heh, not me! I’m in love with relaxed José which doesn’t give a shit about me which is great cause after all I had my relaxed boyfriend on the other side of wide Atlantic ocean. Next morning Carol with her favourite Beach Boys screaming „Hawaiii!“ was driving us to the Mole beach. This beach was definitely for locals. After we walked through the beautiful sandy pathway surrounded by palm trees and green forest we entered wide beach full of Brazilian surfers hitting the waves with a real style. No renting, no chance to enter their kingdom so I sat down and watched with respect. The roads in Floripa are surrounded by sand boarding spots. I don’t even know if we could have another chance to do this kind of stuff ever again in our lives so me and Carol took this chance seriously. The binding was a bit bigger than necessary but still it reminded a little bit of snowboarding so I rode these sandy waves without a problem. The bigger problem was to climb all the way back up. Carol was super funny trying to ride it, she probably ate a lot of sand. sandy mountains Floripa is not a place for 3 days, maybe even 1 year wouldn’t be enough. Combination of all the elements – ocean, forest, sand dunes, lake and great vibes are attracting many people to come back and stay here for long months, years or even start here a new life. Hopefully I will be one of them one day. But before I do so, I need to buy a lot of sun cream for my white Brazilians friends, barrels of bier and a big house for all of us! Cause this time all the crew has to come! Thank you Carol from all my heart for this amazing trip and happy birthday! :-D Video where nothing is happening just few shitty videos from our trip puzzled together with our favourite music. Half of the video contains record of thrilling footbal match between Cagol and Rafael. Miss youuu! ☼♫♥
Download the video here
0 Comments
Alana Blanchard, Bethany Hamilton a spoustu dalších surfařských hvězd mě nikdy tolik neoslovily jako právě Lauren Hill. Z Floridy, kde vyrůstala a ve 14 letech chytila svoji první vlnu, později vycestovala studovat do Austrálie environmentální vědy a sociologii. Všechny svoje zájmy propojila a studia zakončila prací o environmentální etice a surfařské kultuře. Austrálii dnes už považuje za svůj domov, žije tam se známým surfařem a aktivistou v ochraně oceánů Davem Rastowichem a nedávno se jim narodilo děťátko. Za nakažlivým úsměvem a jiskřivýma očima Lauren vidím spoustu odvedené práce, silnou laskavou osobnost ale hlavně spoustu radosti ze života. Prezentuje surfing a životní styl kolem něj přesně tak, jak ho spoustu z nás vnímá nejraději. Upozorňuje na to, že se dnes bereme příliš vážně a s tím nejde než souhlasit, v surfingu obzvlášť. Mám pocit, že tato osoba dokáže lidi znovu napojit na surfování s jeho původní podstatou, přímo to z ní vyzařuje. Což může znít směšně, když jsem ji vlastně nikdy neviděla na živo. Věřím ale, že v tomto případě nejsou moje představy o mém idolu zkreslené. Vždyť jen skutečnost, že dala v mládí přednost studiím před kariérou profesionální surfařky, naznačuje mnohé. Další, čím mě Lauren okouzlila, je, že neskrývá svoje sympatie k menším vlnám. Na videích neřeže ostré zatáčky na velkých vlnách a neběhá po pláži se shortboardem v podpaží. Místo toho se nechává unášet pohodovýma vlnama na dlouhém longboardu a elegantně tančí s oceánem. Při pohledu na to splynutí a hravost jsem si uvědomila, že tohle je možná přesně to, co hledám, a že k tomuto stylu tíhnu i na longboardu na kolečkách, to jen potvrzuje. Lauren se kromě aktivit v ochraně přírody, proslavila také díky svému blogu SEAKIN, kde se kromě životního prostředí a ochraně oceánů, zabývá postavením a vnímáním žen v surfingu. Ráda se dívám na videa o Lauren, když potřebuju povzbudit, namotivovat nebo se jen chci podívat na hezké surfařské video. Mohla bych ji poslouchat stále dokola. Její úspěchy mi dodávají naději, že spojení všech různých zájmů není nic nemožného. Poslední tečkou bylo, když jsem viděla, že mají s Davidem hnědou borderku. Tím se nekrompromisně stává mojí nejoblíbenější surfařkou na světě :-) Zajímavé odkazy:► Nedávno Lauren se svým partnerem Davem rozjeli WATERPEOPLE PODCAST ► Blog Lauren THE SEAKIN ► Rozhovor s BE YOUR OWN MUSE ► Lauren jako host v podcastu od Ashe Grunwalda TOP videa o LaurenMinulý rok Lauren představila z vlastní tvorby krátkou parodii na svět ženského surfingu, jak je prezentován ve většině videí a jak je to ve skutečnosti. Nepochybně si tímhle výtvorem získala sposutu příznivců :-) Lauren jsem dřív tolik neregistrovala a přitom jsem ji v roce 2016 viděla v krásném surfařském filmu Bella Vita, kde přijela s Davem a jeho kamarádem objevovat vlny, a teď se podržte - do Itálie. Na snídani jsme snědli, co stan dal. Pak jsme zkušeně shodili a zabalili náš prostý Francouzský domek do našich dvou batohů, přicvakli k nim prkna a naposled se jako velká voda vhrnuli na recepci. „Mercí very much a nashledanou!“ Potloukli jsme v autobuse pár lidí včetně jedné nebohé stařeny a vystoupili zase na naší oblíbené pláži. Stejně jako předchozí den, jsme udělali kšeft blondýně v červené čepici s hrnkem horkýho kafe přilepeným v ruce. Reggae vyhrávalo, tyčinky čoudily a Tom se snažil nacpat do mokrého neoprenu, což mu asi trochu kazilo tu ranní pohodičku. Ani trochu jsem mu to nezáviděla a snažila se mu neposmívat. Vlny byly malinké, sluníčko svítilo, pohodička. Tom zůstal u 8´softboardu a já si vzala 7´7 hardboard. Celý ráno jsem se mazlila s oceánem a při každém zanoření ruky do vody při pádlování jsem si užívala ten pocit, jakoby mi místo krve v žilách proudila mořská voda. Byla jsem ve vodě, dokud mě prkno nebouchlo do hlavy a já usoudila, že jsem dostatečně znavená. Krásné ráno přilákalo spoustu surfařů a Tom prožíval svá první morální dilemata. „Nezavazím jim tam?“. „Přijde mi, že je musím strašně srát. Nevím, kdy můžu na vlnu, a kdy ne.“ Nebo jeho nejčastější trápení – „Jako já bych pochytal vln, ale oni mi je pořád berou!“ Chvilku posedával zamyšleně na pláži a pravil: „Ty vole,…počkej na Bali!“ Zatímco rentgenoval vlny a představoval si, jak je jednou všechny na Bali zkrotí, šla jsem se svalit do písku a nechala sebou vláčet přicházejícíma vlnama. Jaký to bude na Bali? Obávám se, že tam bude turistů jak nasráno. U Atlantiku po sezóně to má něco do sebe. Soukání do neoprenu a zase z něj, kouzlo evropskýho pobřeží…možná, že dřív než do Asie se dostaneme na sever Španělska nebo do Portugalska, to by mi vůbec nevadilo. Navíc na některých místech je to v zimě jak po apokalypse, tak proč nejet radši tam. Vrátili jsme prkna do půjčovny a zůstali na pláži celé dopoledne. Tom vykuřoval a já si užívala jógu na pláži. Sluníčko napravovalo všechno, co po celou dobu pobytu pěkně flákalo. Celé dopoledne jsme seděli na zídce, pozorovali okolní dění a to hlavně pána, který surfoval se svým Jack Russelem. To bylo lepší než kino. Snad ani nemusím dodávat, že jsem si celou dobu představovala, že ten pán jsem já a ten pes Arčí nebo Frodo. Vedle na zídce se sušil můj šťastný neopren, který se zase dlouho nenamočí, bude viset na věšáku v pokoji a já k němu budu čuchat a objímat ho vždycky, když kolem něho projdu. Hlad zavelel, vytáhli jsme nádobí a uvařili všechny zbytky, co jsme v batohu vyhrabali. Kolemjdoucí nám přáli dobrou chuť. To byla ta nejluxusnější kuchyně, dokonce luxusnější než včerejší RomanTyčka v přístavu. Zídka jako kuchyňská linka a posezení v jednom a před náma nekonečný modrý oceán. Modrá obloha bez mráčku a ani vítr nám nefoukal do vařiče. Co víc si přát? Těžko se takové bydleníčko opouštělo, takže než jsme úplně odešli, dali jsme si nahoře v baru s výhledem na oceán ještě kávičku. Pak jsme pomalu opouštěli pláž Cote de Basque, ráj lonboarďáků, jaký jsem ještě neviděla, místo, kde se v Evropě poprvé kdy surfovalo, parádní pláž pro začátečníky, pláž, kde Tom chytil svoji první vlnu, kde jsme chytili svoji první společnou vlnu, kde jsem si poprvé vyzkoušela longboard a kam bych se rozhodně chtěla ještě někdy vrátit. Ostatní surfaři a surfařky dál hodovali na zídce, kdo ví, jak dlouho tu zůstanou, možná jen pár dní nebo i měsíc. Jiní surfaři čekali na vlnu pod útesem, a tak jsme je ještě chvíli pozorovali. Minuli jsme skupinku dodávek, které tam stály po celou dobu našeho pobytu. Kolem jedné obzvlášť vytuněné pobíhal jako vždy blonďák s miminem v jedné ruce, s jointem v druhé, zatímco třetí rukou se přehraboval v hromadě surfů naskládaných na střeše. Po válendě na pláži jsme udělali poslední kšeft smrtelně vážnému bugrákovi, o kterém jsem si první den naší návštěvy myslela, že je to ten nejveselejší člověk na světě. No, a pak jsme se odebrali hledat zastávku Flixbusu. Našli jsme ji díky mobilu a to kdesi ve ztracenu. Sedli jsme si na opuštěnou lavičku a po setmění se skutečně objevil zelený autobus. Řidiči byli nějací neklidní, naházeli věci dovnitř, práskli dveřma, usoudili, že jsme všichni a šlápli na plyn o 10 minut dřív, než byla doba odjezdu. Flixbus mě prostě nepřestával překvapovat. Biarritz byl už dávno zahalený ve tmě. Tam někde za baráky se střapatý blonďák nejspíš snaží uspat malého ďábla a jako uspávanku mu nemohl dopřát nic lepšího než nekonečné šplouchání a šumění oceánu. Ten se dál vlní svým tempem jako už od pradávna a my uháněli po dálnici směr Paříž. Nejvyšší čas připravit se na příjezd domů, spoustu změn a příchod studeného podzimu.
Chčije a chčije. Počasí se ne a ne slitovat! V Biarritzu, kousek od kempu, je muzeum Cité dé l´oceán. To by mohl být dobrý alternativní plán, jenomže nám ho zkřížily zase ceny vstupu. Tak jsme si aspoň dobrou půlhodinu postáli venku zahalení v pláštěnkách na dešti a četli venkovní výstavu s fotografiemi a příběhy z historie surfování. Tenhle den už na mě padla pěkná deprése! Čas se krátil a surfování se nám pořád nějak vyhýbalo. Zase mě to přesvědčilo, že u oceánu se prostě musí žít, abychom nasbírali zkušenosti. To sice nebylo žádné nové zjištění, ale vždycky mě to aspoň utěší, a odpustím si nějaké blbé chyby, nevychytaný rozplánování dnu. Naštěstí poflakování po Biarritzu nám nebylo proti srsti. Před deštěm jsme se různě schovávali – v knihkupectví, v obchůdkách nebo v hospůdce. Nasávali jsme atmosféru surfařskýho města a já nabírala energii na následující školní rok. Z těchto zážitků teď budeme žít, kdo ví, jak dlouho, než budeme mít zase příležitost utéct k oceánu. To, že jsme se pořád nemohli dostat k surfování, mi připomnělo doby, když jsem byla šťastná prostě jen proto, že jsem mohla být u moře v Chorvatsku nebo v Itálii. Vždycky chceme víc a víc, někam se posouvat a najednou jsem zjistila, že i u něčeho tak čistýho jako je surfování se to potvrdilo. Všechno to začalo u moře, ještě před tím, než jsem vůbec měla tento sen o sjíždění vln. Jen tak být u moře. Tak jsem se snažila zklidnit, nenadávat si a jen si tak užívat náš krásnej výlet s jeho jednoduchou podstatou. Následující den jsme se ale konečně dočkali. Poslední dny nám nabídly podmínky k tomu nejlepšímu. Neodmítli jsme, vytasili peněženky naducané úsporami, které jsme během škaredých dnu neměli moc příležitostí nebo odmítli utratit. Brzo ráno jsem se probudila celá natěšená. Cítila jsem v kostech, že dneska bude dobrej den a že to ve vodě klapne. Tentokrát to na rozdíl od ostatních dnů byl správný pocit. Druhý pocit už nebyl tak správný, a to, že na tento den bude potřeba pořádná snídaně. Šramotila jsem v předsíňce s hrncema, abych vzbudila spáče, rozpálila hořák a nadělala pořádný omelety se sýrem, falafelem a rajčatama. Zabalili jsme tradičně batoh, sedli na autobus a nechali se dovést na pláž Cote de Basque. Jo! Dneska by to šlo! Začalo mi bušit srdce a za chvilku už jsme se cpali za rytmu reggae do neprénů, v tyčinkama provoněné půjčovně. Tom si půjčil 8´softboard a já si splnila přání a šáhla po longboardu. Při pádlování omeleta málem vyletěla ven. No, tu stravu to bude chtít asi přehodnotit! Tom tentokrát taky vypádloval ven, jeho první line-up v životě! Vlny byly malinké a příjemné. Kolem tančili longboarďáci a voda se plnila dalšíma a dalšíma surfařema. Den byl krásnej, nám bylo krásně, sluníčko pralo na plný kule a ve vodě ještě nebylo zas tak moc lidí. Koukla jsem na Toma a úplně zářil. Měla jsem pocit, že jsem nic takovýho na jeho obličeji dřív neviděla, dokonce cenil všechny zuby! Ha, větší důkaz, že oceán a prknění se v něm má kouzelnou moc, už nepotřebuju. Sem tam jsme chytli nějakou tu vlnku, na některých jsme jeli dokonce společně! Konečně jsem s někým sdílela tyhle zážitky a pocity, které se jenom těžko dají popsat! Byla jsem hrozně ráda za to, že nejsem v ten krásnej den na tom krásným místě sama. Tom chytal vlny a byla jsem hrozně nadšená, že mu to tak šlo. On sice vypadal, že nechápal, proč nemůže být už dávno na úplně jiné úrovni, ale snažila jsem se ho uklidnit, že to, že se mu daří chytat takhle vlny i bez instruktora, je vlastně docela zázrak a měl by za to být rád. Náš den kýčoidně pokračoval dál. S tím dokonalým pocitem po pobytu ve vodě jsme zakempili na lavičce s výhledem na pláž La Grande a cpali se zbytkama baget a fuetů, co jsme vyhrabali ráno ze stanu. Kolem pobíhalo nějaké tlusté rozmazlené dítě, vedle se lidi usilovně mačkali na zábradlí, div nepřepadli ve snaze si cvaknout co nejspontánnější selfie, ale výhled na krásnou modrou oblohu, ještě modřejší oceán s bílou pěnou a barevnou přírodu okolo, nám blokovali naštěstí jen občas. Po obídku nechybělo kafíčko a odpoledne jsme se koupali na pláži Port Vieux v centru města. Záliv byl jak bazén v jinak divokém oceánu. Oáza klidu, kde se otužilí němečtí důchodci proplavou k bójce a zpátky, nebo se jen lenivě chladí jak nějací vorvani. Není to výhled, jaký chcete mít z kavárny posazené na útesu nad zálivem, ale co se dá dělat. Už tak bylo po hlavní sezoně, před příchodem zimy, a tak byl tohle nejspíš vrchol dokonalosti. Nakonec, pláž Port Vieux je bývalý velrybářský přístav, a tak, když pořádně přimhouříme obě oči, můžeme se na německé vorvaně v zálivu dívat jako na živoucí symbolickou připomínku historie. Ten den to nebylo naše poslední setkání s německými turisty. Před námi byla poslední noc v Biarritzu a ve Francii vůbec, a tak jsme se ten večer stejně jako oni, plácli přes kapsu a konečně si zašli na pořádnou romantickou véču do přístavu. Biarritz zahalila tma a pouliční světla rozsvítila malý rybářský přístav. Kouzelná romantická atmosféra, která Tomáše míjí jako kočku myš, si moji snílkovskou maličkost celou podmanila. V duchu jsem se loučila se šploucháním vody o loďky v přístavu, se svítícím majákem za našimi zády, na který jsme se ani jednou, Bůh ví proč, nevydali. Bílé rybářské domky s barevnými dřevěnými okenicemi ve světle pouličních lamp stáli v pozadí restaurace jako nějaké kulisy a číšník nám nosil mořské dobroty a víno. Přecpaní jsme se soukali do kopce a na jeho vrcholku si zapálili cigaretku. Biarritz nádherně svítil a bílá pěna se sunula z nekonečného tajemného černého prostoru ke břehu pláže La Grande. I když nás Biarritz okouzlil, počasí dál řádilo. Místo surfu jsme se tedy rozhodli prozkoumat pár městeček, co nás dělily od Španělských hranic. 10 minutová cesta autobusem nám ve skutečnosti zabrala 2 hodiny. Zatímco doteď se nás drželo štěstí a autobusy jezdily tak, jak se nám to zrovna hodilo, tentokrát se obrátilo proti nám. Když konečně přijel námi dlouho očekávaný první autobus, dojeli jsme s ním ještě dál, než jsme měli v úmyslu – až na konečnou. Prostě proto, že nám francouzština jednoduše zní jako nějaký pravěky dialekt neandrtálců, takže jsme během cesty ani nerozeznali, kdy hlásí naši zastávku, a tudíž nestihli vystoupit. Pokus číslo dva, započatý z druhé strany trasy linky, už se nám podařil víc, a když autobus zahlásil „gbdz!“, vyvodili jsme si z toho dostatečně rychle, že to má asi znamenat „Gare de Biarritz“ a včas jsme vystoupili tam, kde jsme potřebovali. Déšť padal z nebe v nekonečném přívalu, proto jsme byli rádi, že náš druhy autobus má zastávku skoro za rohem. Škoda jen, že jel až za hodinu. Teplo uvnitř jsme pak opravdu ocenili a za chvíli jsem taky odhalila, proč se najednou cítím jako doma v tak cizí krajině plné surfshopů, palem a roztomilých plážových domků….byl to úplně stejný typ autobus, jaký jezdí na lince ze Žarošic do Brna! Jen ty potahy na sedačky máme trochu hezčí, jinak byl uvnitř na chlup stejný! Ještě v autobuse jsme se rozhodovali, kam teda jedem a kde vystoupíme. Pojedeme až na konečnou do Hendaye, posledního městečka před španělskýma hranicema? Nebo do prvního městečka pod Biarritzem, kde se prý surfuje na útese? Nakonec jsme vypadli na zastávce ve městečku přesně uprostřed dvou předchozích – v Saint-Jean-de-Luz. Dlouho, opravdu dlouho tomu je, kdy jsem naposledy tak vřele uvítala Mc´Donald. Zmoklí jak psi jsme se do něj nahrnuli, s báglama a prknama, napíchali mobily do nabíječek, takže náš stůl připomínal elektrickou ústřednu, a s hlubokou ránu ve svědomí (v mém případě) jsme si objednali menu. Venku pokračovala průtrž, a i když už nás to počasí začínalo pěkně srát, jak s náma pořád vyjebává, líbila se mi ta venkovní melancholická atmosféra. Když už nic, můžu si aspoň navodit zasněnou romantickou atmosféru, pustit si Noru Johnes a užívat si, že jsme u oceánu, který hučí za rohem a kolem se tyčí vrcholky Pyrenejí. A to jsem ještě netušila, že tahle oblast je ještě hezčí, než v mých představách. Popojeli jsme od Biarritzu doslova jen pár kilometrů na jih a „městké“ pláže oblepené restauracemi, surfařskými školami a promenádami, se proměnily v okouzlující pláže zastrčené mezi útesy pokryté zelení. Malá městečka jako právě Saint-Jean-de-Luz očividně žila převážně z turismu, ale krajina i prostředí má divočejší, zastrčenější atmosféru, přestože se na každém rohu skrývá kemp, bar nebo apartmán. Deštivé počasí, špatné vlny a konec hektické letní sezóny přispělo k poklidné atmosféře a našemu pocitu, že jsme tu jen jedni z mála turistů. Místní bary připomínaly spíš opuštěné chajdy a při procházce po pobřeží jsme ve vodě pozorovali jen pár zkušených surfařů. Je to taky jediné místo, kde se nám podařilo narazit na správě ošuntělý eco-surf shop, bohužel ale zavřený. Jsem si ale jistá, že to byl přesně ten obchůdek, na jaký jsem si přála narazit na rozdíl od uhlazeného ekologického obchůdku v EQ-love v Biarritzu, na kterém sice není vůbec nic špatného, ale finančně už jejich výrobky nejsou tak lákavé. Nejkrásnější pláž byla ta poslední, na kraji Saint-Jean-de-Luz – „Plage de Senix“. Stejně jako ke všem ostatním, k ní vedla seshora útesu pěkná stezka obklopená hustým lesem nebo ohrádkami s oslíky a koníkama. Kolem postávaly pozavírané venkovní bary nebo parádní velké busíkové food trucky. Na pláži skoro nikdo nebyl, kromě jedné paní, co se snažila prapodivným způsobem vyškrábat na písečný břeh potůčku vlívajícího se do oceánu a vůbec jí to nešlo. Nakonec to ale zvládla bez pádu. Takových míst, kde se říčka nebo potůček vlívá do oceánu, tu bylo tolik, jako jsem snad za celý svůj život neviděla. Mohla bych na to koukat pořád jak je to pěkný a symbolický. Na pláži jsme konečně posbírali nějaké pěkné kamínky a kochali jsme se nádhernou přírodou. Korunu tomu nasadil domeček zapíchnutý do svahu v jednom z kopečků přímo na pláži. Krásný francouzský domeček na pláži….fantazie se roztočila na plný obrátky, to by se nám bydlelo! V Saint-Jean-de-Luz jsme strávili jen jednu noc. Ráno jsme po dlouhé pauze osedlali longboardy a po sem tam pěkné cestě a sem tam prašných stezkách pro chodce jsme se přesouvali do centra. V zálivu se cákali paddle-boardisti a výhled na vodu byl tak hezký, že jsem měla co dělat, abych během jízdy nesrazila nějakého zkřehlého německého turistu. Přístav nebyl tak okouzlující jako ten v Capbretonu, ale centrum nás překvapilo. Baskická architektura má něco do sebe. Bílé domky s červenými, dřevěnými okenicemi vypadají jako z pohádky. Úzké uličky obklopené obchůdkama, restauracemi, s mořskými plody nebo masnou s obřími fuety nás jakoby přenesly o pár století zpátky. Počasí se začínalo pomalu moudřit a zdálo se, že pravidelné půl denní sprchy by už nemusely být každodenní záležitostí. Radši jsme se ale brzo vrátili do kempu sbalit stan, protože při pohledu na nerozhodnou oblohu, už jsme žádným předpovědím nevěřili (jako já jim nevěřila už od začátku…….). Zkusili jsme přejezd na prknech ze Sain-Jean-de-Luz přes Bidart do Guéthery, ale ten už byl trochu nad naše schopnosti. Buď jsme se s těžkýma báglama na zádech pokoušeli sjet obří strmé kopce na různé, většinou neúspěšné, způsoby, nebo se trmáceli do kopců nahoru, ale hlavně – hlavně nás svíral velikánskej hlad! V místní zapadlé restauraci nám velkoryse nabídli dost dobře vypadající oběd za cenu naší denní útraty, tak jsme s kručením v břiše odmítli. Po téhle bolestivé ztrátě, jsem se obzvlášť rozhořčovala, když mi Tomáš remcal do MÝHO řízení MÝHO longboardu a odsekávala ho, ať se stará o SVÝ boty a SVOJE propálený podrážky. Naštěstí né na dlouho to bylo s terénem i náladou jak na houpačce. Na kraji Guéthery po výstupu jednoho obzvlášť strmého kopce, jsme se zhroutili na lavičku a chopili se mobilů. Tom navrhoval přesun zpátky do Biarritzu, já zase hromadu dalších variant a hlavně tu nejnaléhavější – přesun někam k jídlu! V centru Guéthery se začaly objevovat surfařské kavárny a bary, kde se za nepochopitelné částky dalo najíst. Nechali jsme lépe připravené surfaře v čepičkách a kšiltovkách ať se dál ládujou a po dalším kratším výstupu do rušných uliček jsme našli normální bufet zrovna ve chvíli, kdy se spustil pořádný liják. Batohy a longboardy jsme nasoukali pod mražák se zmrzlinou a konečně se najedli vmáčknutí pod jednou střechou společně s dalšími dvěma turistkama. Nahoře v ulici bylo živo. Když déšť zase ustal, šli jsme se podívat, co se to tu celé odpoledne odehrává. Stali jsme se svědky bláznivé přehlídky podomácku vyrobených vozidel. Jakási francouzská verze Gum Gum Stylu se ulicema rozlíhala na plné kule, řidiči v kostýmech se řítili jako blázni a kosili zatáčky obalené balíkama slámy. Po tom, co to jedno vozidlo ověšené nafukovacíma balonkama napálilo do jednoho z balíků slámy, začal přeživší řidič předvádět super taneční kreace a následovala velká party. Po tomhle jsme usoudili, že už jsme viděli všechno a snažili jsme se protlačit davem zpátky do prázdných ulic. Kam teď? Cyklostezka nic moc, dá se říct, že už se někam vytratila. Sem tam nás ještě minulo nějaké praštěné vozidlo, a pak už jsme stáli kdesi na kraji Guéthery u parkoviště a ani jedna cesta před námi ani zdaleka nepřipomínala pohodovou projížďku kolem řeky lemované kapradinami, přesličkami a růžovými jednorožci. Shodli jsme se, že se nám stýská po Biarritzu. Uvědomili jsme si, že možná nadešel ten správný čas se usadit a vrátit se na starý kolena do komfortní zóny – do kempu v Biarritzu a na pláže, kde se nám líbilo nejvíc. Nevím, co začal Tom hledat v mobilu, ale mně se nechtělo jít ani pěšky, ani se pokoušet pochopit nějaký jízdní řád, hledat autobusovou zastávku a pak stejně dojet někam úplně jinam, protože nerozeznáme, kdy hlásí jméno naší zastávky. Nesměle jsem postávala u silnice a zvedala palce s prosebným úsměvem na řidiče. „Ve Francii neberou stopaře!“ ozvalo se vševědoucně za mými zády, načež jsem právě čerstvě vyprovokovaná odpověděla: „Že to píšou na fórech a říkají to ostatní, neznamená, že je to pravda!“ A dál jsem mávala řidičům a prováděla jakési tanečky, abych se zbavila otravných rozpaků, které mě celou polívaly, protože to bylo asi úplně poprvé v životě, co jsem se pokoušela stopovat. „No ták, surfaři jsou přece kůl a frí, někdo musí zastavit!“ rozlíhal se v mojí hlavě prosebně můj hlas, jak jsem si přála, abych to Tomášovi nandala. Po pár trapných pokusech se zpoza zatáčky vynořila velká bílá dodávka a odbočila na parkoviště, kde jsme stáli.
Chvilku nejistoty, jestli opravdu zastavil kvůli nám, přerušil chlápek, který už vylízal z auta, ptal se, kam jedeme, zatímco házel všechny naše krámy dozadu do auta. Tiše jsem si užívala vítězství, Tom ani nedutal. Vnitřek auta voněl trávou, kterou řidič spokojeně potahoval, zatímco jsme si povídali o surfování. Za pár minut jsme už stáli před kempem, popřáli jsme našemu zachránci pěkný život nebo co a vesele se objevili na staré známé recepci. Naposled jsme postavili stan. Tady budem, a už se nikam nehnem. Už žádné přesuny a objevování nových míst. Počasí se určitě zlepší a poslední dny ve Francii si užijeme na místě, kde se nám líbilo ze všech nejvíc. I když divočejší pobřeží u Španělských hranic bychom jenom velmi neradi nechali do budoucna bez bližšího poznání… Po celodenním poflakování po Biarritzu jsme se navečer ocitli na pláži Cote de Basque. Dlouhá pláž vypadala docela mírumilovně a hemžilo se to tu začátečníky. Vlny nebyly skoro žádné, ale na pěně by se dalo něco vykouzlit a Tom si to aspoň může vyzkoušet. Postávali jsme u zídky a začaly mě svrbět nohy. „Jdeme!“ rozhodla jsem a razila si to k půjčovně. Za chvilku už jsme stáli na pláži s prknama a vybírali kudy kam. Byla jsem nadšená, konečně budem ve vodě a Tomáš jde poprvé surfovat! Byla sranda ho sledovat a taky jsem byla ráda, že mu to šlo! Po pár pokusech už začal chytat nějaké ty vlny. Pak se přesouval pořád víc a víc k místu, kde se vlny lámaly a to mě tak rozčilovalo, že jsem se pak už na něho vykašlala a rochnila se sama v pěně. Když jsme se vyřádili, oslavili jsme Tomášův další nově objevený přirozený talent v jedné hospůdce horkou čokoládou a kafem. Středozemní moře už mu nikdy nebude dost dobrý, a to byla součást mého ďábelského plánu. A když někdy během pobytu prohlásil, že mu ten nápad s dodávkou nepřipadá zas tak špatnej, musela jsem se v duchu smát, jak málo stačilo k tomu, abych ho získala na svou stranu. Myslím, že se oficiálně nakazil surfařským sněním.
Během našeho putování po jihozápadním pobřeží Francie jsem měla jedno přání - koupit si knížku s příběhem o surfování, kterou si budu doma během zimních měsíců číst a přenášet se tak zpátky k oceánu, když to budu potřebovat. A během našeho putování mě pořád pronásledovala knížka s názvem Surf Mama. Už z názvu vyplývalo, že autorka asi nebude vykládat příběh o mladé holce, co si jela splnit svůj surfařský sen, ale rovnou o matce, co sbalí celou svoji rodinu a opustí deštivé Irsko, aby se ve francouzském Biarritzu pustila do plnění svého snu, který snila už příliš dlouho. Knížka neoplývá otřelýma frázema, Wilma si ze sebe dělá srandu, kde může, místo, aby se zoufale snažila svým příběhem někoho dojmout nebo se snad pokoušet vypadat jako cool surfařka. Místo toho popadne prkno do jedné ruky, pivo do druhé a vrhá se do 30cm vln, kde se přesvědčí, že i psi dokážou surfovat líp, než ona. Představte si Bridget Jones, jak se snaží svůj ztroskotaný život napravit u oceánu. S touhle knížkou jsem měla až překvapivě šťastnou ruku, Wilma mi ani na chvilku nedovolila, abych svůj surfařský sen brala příliš vážně a takových knížek si moc cením! Příběh Wilmy Johnosnové je ale i přes všechny srandičky obdivuhodný. Dokázala všem, že nikdy není pozdě! Další den mi bohužel bylo pěkně blbě, ale od rána venku svítilo sluníčko, tak jsem si to aspoň udělala hezký a paralyzovaná proležela půl dne pod borovicemi, zatímco Tom šel opět zkusit štěstí s koupáním. Odpoledne jsme poprvé za celou tu dobu nechali ležet longboardy „doma“ a šli se jen tak projít. V centru Capbretonu i Hossegoru jsem se pokoušela najít nějakou tu knížku, ale v angličtině nebyl skoro žádný výběr. V Hossegoru jsme si dopřáli burgra a okouněli na pláži. Večer jsem si při západu Slunce zacvičila jógu v kempu a hrozně se mi líbil pohled na černé siluety korun borovic a inkoustová obloha. Och, kouzlo evropského pobřeží. Ve čtvrtek jsme ocenili, že v poledne přestalo pršet dřív, protože nás čekal přesun do Biarritzu a chystali jsme se tam přejet na longboardech. Sbalili jsme morký stan, zaplatili ubytko, a opustili Capbreton po cyklostezce, která vedla hned za plotem našeho kempu. Ani tady cyklostezka nezklamala. I s naší náloží, hlavně Tomášovou, jsme se pohodlně vezli. Kolem stezky tekla řeka s břehem porostlým hlodášema, přesličkama, kapradinama a v lese po naší levici zase rostly ty krásné borovice. Lesy u oceánu jsou krásný. Dokonce jsme už začali potkávat i korkové duby, a mohla jsem před Tomem zamachrovat, když jsme strhla kus kůry a ukazovala mu kusy přírodního korku. Podle jeho výrazu ve tváři byl mýma znalostma přímo ohromený. Dvacet kilometrů ubíhalo úplně samo. Teprve kousek před Bayonné se cyklostezka přeměnila z asfaltky na lesní cestu, a tak jsme poprvé museli připnout prkna na batohy a pokračovat pěšo. Uprostřed lesíka jsme si uvařili špagety a každý kolem-jdoucí-běžící nebo jedoucí nám popřál „bon appétit!“. Rozveselení dobrým jídlem jsme pokračovali dál pěkným lesem. Blížili jsme se zase k pobřeží, a procházku následovanou písečnýma pěšinkama obklopenýma křoviskama, doprovázelo hučení oceánu za dunami. Došli jsme kamsi do Bayonné a nasedli na prkna. Kochala jsem se plážovýma domkama podél cesty, dokud cesta nezačala být docela nepříjemná, protože zmizel les, přesličky, duny, roztomilé domky a zbyl jen beton, kolem svištící auta, škaredé budovy předměstí Bayonné a – zastávka! Chlapíci čekající na zastávce nám pomohli se zorientovat a zbytek cesty do centra města jsme se svezli autobusem. To bychom se na prknech pěkně zrakvili, byla to docela dlouhá cesta plná překážek a utrpení. Naštěstí jsme z toho dobře vyvázli! V centru Bayonné jsme sedli na přípoj a v klídku dojeli až do dnešního cíle – centra Biarritzu. Ubytovali jsme se v Biarritz kempingu, který už nebyl tak pěkný a pro longboard přístupný jako ten v Hossegoru, ale aspoň k němu jezdil pravidelný autobus a byl z něho pěkný výhled na oceán. Večerní procházka mě utvrdila, že Biarritz má krásné kouzlo. Váže se k němu spousta zajímavé historie spjaté s velrybáři, surfováním a turismem. Z nějakého důvodu na mě oproti Hossegoru působil víc Francouzsky a né až tak moc turisticky, což je zvláštní, protože je to oblíbený turistický resort už od Napoleona. Asi to bylo tím silnějším kouzlem, osobitostí města, větším počtem kavárniček, kopcovitými uličkami, krásnou přírodou přímo v centru a rozmanitými plážemi s výhledem na Pyreneje. V centru města, podél pobřeží, se táhne pěkná pěší trasa s malými parčíky na ostrůvkovitých útesech spojenými můstky, z nichž jeden je dílo Eiffela. Na dosah je taky starý rybářský přístav, odkud dříve vyplouvali lovci velryb a později i piráti. Dnes se v přístavu plácají přes kapsu romantické páry u večeře v jedné z restaurací s mořskými plody nebo ty dobrodružnější, které si zaplatí potápěčského průvodce a potápí se v místních podvodních zakoutích.
Surfování nám v následujících dnech nevycházelo, ale vše ostatní bylo perfektní. I když nám každý den zpravidla půl dne pršelo, bušení dešťových kapek na plachtu od stanu a válení se v přírodě nám vůbec nevadilo. Už jen proto, že nemohlo, nebudem přece na dovči, na kterou si šetříme celý léto nasraní, ne? Tom se navíc díky mobilu, ale především díky své úžasné přirozené inteligenci, samo sebou, hodně rychle zorientoval, a tak jsem se jen nechala pohodlně unášet a vláčet po okolí, užívala si krásných projížděk na prkně a výhledů. I druhý den jsme se poflakovali spíš po Capbretonu. Pohrávala jsem si s myšlenkou, zkusit po nás během naší cesty zanechat co nejmíň odpadu. S Tomášem po boku to však byla myšlenka velmi smělá. O to víc mě proto nadchl místní trh nedaleko od kempu, kde jsem mohla všechno cpát do síťovek a plátěných tašek. Měli tam všechno, co jsme potřebovali. Mísily se tam vůně fuetů, sýrů, oliv, čerstvého ovoce a zeleniny, prostě idylka. Co neleželo bez obalu, bylo v papíru nebo kartonech. Tak takhle kdyby to byla všude automatika, tak bych byla ten náš výlet možná dokázala uhrát na bezodpadový! Realita byla ale bohužel taková, že i když ho samozřejmě mohlo být i mnohem víc, nechali jsme po sobě odpadu pěknou hromadu. Tomovi zase Atlantik komplikoval život s plaváním, protože to není Středozemní moře, a když to foukne, je pěkná kosa. Taky je to problém, když nedokáže používat vlastní hlavu a nevezme si plavky jen proto, že já mu na jeho miliardu dotazů před odchodem ze stanu jen nepřítomně odpovídám – „ano, vem si bundu“, „ano, máš krásné vlasy“, „ne, nemá cenu si brát plavky“…. Měli jsme chuť si dát sedánek na pláži s pivkem. A ejhle! Dvě piva za 6E? Tak to jsme takhle sedli asi naposledy. Že by bylo Portugalsko o tolik levnější? Nicméně, pořád to jisti pivka v plechu, které jsme si v klidu popíjeli na lavičce před pláží La Centrale a mazali si bagety máslem a zdobili je úlovkama z trhu. Po několikátém pivku jsem dostala ohromnou chuť se vykašlat na ostych a na to, že je všude plno lidí a využít pěkného plácku s výhledem na moře k tanečku s Bhangrou.
Tom mi přiklepl na hlavu helmu, neboť správně usoudil, že asi začínám mít naváto. Potom jsme pokračovali směr Seignosse, kam podle mapy vedla ta kouzelná cyklostezka. Mapa taky slibovala skatepark blízko pláže, uhuuu! Cyklostezka svištěla, po levé straně ji lemovaly písečné duny a za nimi hučel oceán. Cesta vedla chvíli z kopce, chvilku do kopce nebo po příjemné mírně svažité rovince. Prostě pohodička a žádný dráma. Když nevycházel surf, aspoň jsme si parádně zajezdili na longboardech a nesloužily nám tak během pobytu jenom jako lavičky, poličky, kuchyňská linka a kdo ví, co ještě. Skatepark v Seignosse překvapil. Nebyl to klasický park, spíš to byla jakási betonová imitace vlny. Chvíli jsem pozorovala zpukaného maníka s dýmajícím jointem v puse, jak sviští tam a zpátky. Pak ještě přišla trojice nějakých obrýlených kluků. Co se dalo dělat, sice jsem se styděla, ale začala jsem se soukat do všech chráničů, to si přece nemůžu nechat ujít, kéž bychom měli něco takovýho doma! Tom šel mezitím zkusit znovu štěstí s plaváním a odebral se na pláž. Nevěděla jsem, co se na takovém místě jezdí a už tak jsem na to měla beztak úplně nevhodný prkno, tak jsem se prostě vždycky rozjela z vrchu a najížděla na betonovou vlnu. Zkoušela jsem nějaký slidy, a i když vůbec nevím, jestli aspoň něco z toho, co jsem tam dělala, dávalo smysl, byla jsem šťastná jak blecha! Cestou zpátky jsme se znovu stavili na pláži La Centrale a na přistávací ploše pro helikoptéry jsme pozorovali západ slunce. Mezitím jsem se zaposlouchala do rozhovoru dvou vedle sedících Češek a ne poprvé si začínala uvědomovat, že Hossegor a okolí asi fakt bude něco jako Chorvatsko s vlnama. Taková destinace českých surfařů. Vždyť i vedle našeho stanu v kempu se chvíli po nás ubytovala partička kluků z Česka a můj známej Štěpán tu taky nedávno byl. Biarritz - francouzský ráj longboarďáků, místo, kde se vůbec poprvé v Evropě surfovalo, kouzelné městečko s velrybářskou historií a krásnými plážemi obklopenými útesy a vrcholky Pyrenejí v pozadí. V roce 1957 přijel do Biarritz Američan Peter Viertel natáčet film a měl ten skvělý nápad vzít si s sebou svoje surfařský prkno. Zatímco zkoušel, jak to na francouzským pobřeží jezdí, místní se do nového sportu zamilovali, šířil se dál po evropském pobřeží Atlantiku a stal se životním stylem místních obyvatel. Pláž Cote de Basque, kde se Viertel poprvé klouzal na vlnách na svém longboardu, je dodnes oblíbená pláž longboarďáků a je taky skvělá pro začátečníky. V půlce července se tu každoročně koná "Biarritz Surf Festival" a longboardová soutěž.
Během návštěvy této pláže jsem tedy musela ten vzácný moment poctít svým pokusem o jízdu právě na longboardu. Půjčila jsem si přímo na pláži v půjčovně provoněné vonnýma tyčinkama u sympatické reggae ženy 9´feet single fin hardboard a kolíbala jsem se pod jeho tíhou k vodě. Rozhýbala jsem ztuhlé tělo nacuclé do neoprenu a po chvíli promýšlení, co mi to prkno připomíná víc - jestli vor nebo rovnou Titanic, jsem vpádlovala do příjemně malých ranních vln. "Titanic!" rozhodla jsem se rychle po chvilce dost vysilujícího pádlování. Sledovala jsem ladné jezdce na longboardech okolo. Tak bych si přála udělat při jízdě na vlně pár krůčků, přišpendlit konečky prstů u nohou ke špičce prkna a zatančit si s oceánem. Veškerá moje ladnost ale záhádně zmizela už při pokusech vlnu chytit s tou obří krávou. Při pádlování jsem funěla jako lokomotiva, a když jsem se postavila a jela, byla jsem tak ráda, že jsem radši jen co nejelegantněji stála a nechala oceán, ať tancuje se mnou. Byl to ale super pocit a velké prkno, které se chovalo zas úplně jinak, než všechna ostatní, co jsem kdy zkusila, mi zase spočítalo (a dvakrát tolik), kolik kliků a uplavaných bazénů budu muset dohánět. |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |