Jednou ráno mě Arčí obzvlášť naléhavě tahal ven z postele. Bylo nekřesťansky brzo, ale ze strachu, že ho k tomu přinutil nějaký akutní zažívací problém jsem vstala tak rychle, že jsem ani nestihla otevřít oči a už jsme byli před domem. Arčí ale jen vesele poběhoval okolo a zdálo se, že ven ho nevytáhlo ven nic jiného, než nepřekonatelná chuť se jít proběhnout do krásného ranního lesa. A bylo to opravdu krásné ráno, to se musí nechat. Nabručený a rozespalý škleb na mém obličeji se pomalu ale jistě převrátil ve spokojený úsměv, i když pořád značně mátožný. Chodím Arčího venčit na jednu z mála lesních cest hned za domem, která nevede strmě do kopce a nezpůsobuje mi tak ranní nevolnost z prudkého ranního startu. Pěnkavy a budníčci se už překřikovali, strakapoud poštěkával a ostatní ptáčci, jejichž identita se mi zatím nepodařila odhalit, popěvovali Arčímu do jeho krásného nového dne. Ten stále neprojevoval známky nějakých zažívacích potíží a jen si užíval procházku. A pak se to stalo – zastavil se přímo na místo s jediným úzkým pruhem slunečních paprsků v jinak ještě tmavém lese. Přivřel oči a nasměroval obličej s vyplazeným jazykem a s nesmírně spokojeným výrazem přímo do zářících paprsků. Všechno se zastavilo. Jen tam tak stál a vypadal jako nejšťastnější bytost pod Sluncem. Trošku ohromeně jsem se podívala směrem ke Slunci prosvítajícího mezi stromy do probouzejícího se lesa a musela uznat, že si vybral opravdu kouzelné místečko k rozjímání. Jakoby stál a nemohl se nabažit toho krásného rána. Že by opravdu rozjímal? Mohl se takto zastavit kdekoliv a řekla bych, že nasává lesní pachy a zjišťuje, co je nového. Tohle ale byl natolik kouzelný okamžik, že jsem ho začala jako už tolikrát podezřívat, že je tak trochu romantik. Jeho šťastný výraz prozrazoval, že mě z postele vytáhl takhle brzo, prostě proto, že se chtěl pokochat východem Slunce. Fotka z jiného krásného dne, v tomto případě ne v Krkonoších ale v Portugalsku
0 Comments
Ještě před nedávnem jsem trávila celé dny na zasněžených českých horách učením capartů jízdě na lyžích a snowboardu a teď už sedím v kraťasích na pláži, rýpu vidličkou do těstovin v plastové krabičce a pozoruju klidnou mořskou hladinu. Vedle mě odpočívá Tânia, kolem jsou poházené batohy s mapami, GPSkami a veškerou výbavou potřebnou ke splnění dnešních úkolů. Obě máme po ruce v pohotovosti dalekohled, vždy připravený přiblížit nám nějaké zajímavé dění z ptačího světa.
|
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |