Příroda volá, tak balíme batohy a vyrážíme na výlet do hor. Po týdnech strávených balením čajů a koření ve fabrice to potřebuju jako sůl. Celá nedočkavá švitořím na Arčího adresu spoustu nadšených prupovídek, kterým nemůže rozumět, ale tváří se, jakoby naopak rozumněl moc dobře každému slovu, oči mu svítí a sdílí mé nadšení. “To máš croxy, co nosíš ke slepicím?” koukám překvapeně na Tomášovy skvrnité boty, když míříme k nádraží. “No a co, to jsou nejlepší boty.” potvrdil moji domněnku. “Jak jsi to vůbec poznala? Vždyť jsem si je umýval.” Ten kluk má styl. Třeba se budou jednou takové boty prodávat za tisícovku. Už jsem viděla kalhoty rádoby zacákané jako od malíře nebo žabky, které vypadaly jakoby je přežvýkala kráva. Čekáme na vlak. Arčí se raduje ze života a při jednom špatně vypočítaném výskoku uštředil mému milovanému chovateli slepic nemilosrdný úder přímo mezi nohy. Opět nastal ten okamžik, kdy se mermomocí snažím představit si, jak moc to asi bolí. Moje úsilí je úplně marné, Tomášův fialový obličej napovídá, že takovou bolest jsem nikdy nezažila. Chvíli se zvědavě vyptávám a při podrobnějším popisu celého průběhu bolesti pokorně děkuji, že nejsem chlap. Ve vlaku vylovím z batohu snídani, na kterou se už tolik těším. Arčí se skromně rozvalil přímo uprostřed uličky, jak je jeho otravným zlozvykem. Vystavuje tak spolucestující tvrdé zkoušce charakteru. Kdo je psa ochotný s úsměvem překročit a kdo nás jediným podrážděným pohledem zpraží a zároveň požádá abychom si “toho psa laskavě dali na bok”? Parkrát Arčího přemluvím, aby si lehl k nám, ale po chvíli se vždycky přestěhuje. Kašlu na rozvoj svého charakteru, po zbytek jízdy jsem bezohledná a věřím v lidskou schopnost překročit psa. V Šumperku stíháme před přestupem na další vlak krátkou návštěvu centra spojenou s využitím tamních veřejných služeb – malebného Coopu a bankomatu. Hledíme na sochu dvou dětí pod deštníkem, Arčí očůrá pár rohů a následně si s velkým zájmem prohlíží I tento páreček dětí. Vodítko mu úspěšně znemožnilo spáchat ten vandalský čin, a tak aspoň demonstrativně očůral nedaleký odpakový koš. Čas letí, není zbytí a my musíme toto úchvatné místo opustit. Na nádraží Tomáš přichází s tyčinkou KitKat. Jako samozvaný zastánce produktů bez palmového oleje hluboce klesl v mých očích. Pokárala jsem ho, že právě jí orangutanní prst* a nastoupili jsme do dalšího vlaku. Šumperk už je takové horské městečko, přemýšlela jsem, kde nám bude v zimě konec. Kéž by někde na horách! Kromě nás nastoupil do vlaku nával turistů. Sedli jsme na poslední volná místa v uličce u toalet. Bohužel se snad každému přitomnému chtělo po cestě na záchod. Arčího uhýbací manévry jsme intenzivně trénovali až do Koutů nad Desnou. V mezičasech hltám článek o Novém Zélandu v časopisu Lidé&Země a paní před námi klopí víno. Je čím dál hlučnější a rozvernější. V Koutech se většina lidí odebrala k lanovce. Praly se vě mě pocity úlevy, že davy nemíří do lesa s námi a znechucení nad tím, jak líná je většina populace. Přemohl nás ovšem ještě primitivnější pocit – hlad. Hulákání opilé paní se pomalu ale jistě vytrácelo v dálce, když jsme se blížili k restauraci. I přes bohatou snídani, kterou jsem na cestu připravila s ušlechtilým ekonomickým záměrem, jsme si po polívce objednali rovnou celý oběd. Ovlivněná ranní četbou jsem začala vzpomínat na naše starodávné plány s cestou na Zéland. Snad ještě teď mám někde vytištěné manuály, jak přivézt psa na Zéland a co vše je potřeba zařídit. Je to jeden z těch plánů, co zůstal pohřben v šuplíku. Po druhém pivu se mi začalo stýskat po opilé paní, teď už bych její společnost ocenila více. Nejvyšší čas vyrazit. Chichotání mě přešlo u prvního kopce. Měl přinejmenším 89 stupňů a sluníčko hřálo víc, než jsme očekávali. Míříme k horské chatě Švýcárna. Rozplývám se nad krajinou a nasávám horský vzduch. Jen ty otravné motorky pořád řvou. Počasí vyšlo opravdu nádherné a to bylo zřejmě znamení pro všechny motorkáře v republice, aby přijeli užít jednoho z posledních dnů sezóny. Na nedalekých serpentinách to žilo, jakoby se tam konaly závody. Motorkáři jezdili nahoru a dolů, pořád dokolečka a rámus se rozléhal lesem tak silně, že na začátku trasy jsme skoro neslyšeli ani vlastního slova. A motorky jsme v dálce slyšeli po celou dobu výšlapu. Teprve těsně před Švýcarnou jsme došli do bodu, kde bylo konečně ticho. Tomu tedy říkám útěk před civilizací. Chudáci zvířata, to asi poslední dobou neměli moc klid. Konečně ticho, buchta a kafe. Hodili jsme batohy do pokoje a ještě se nalehko vydali na kratší procházku k Vysokému Vodopádu. Procházeli jsme krásným lesem plným balvanů a skal, který na mě působil jako úplný rysí ráj. Jestlipak chodil po tomhle kmeni? Nebo po tamtom vzadu? Vzhledem k názvu jsem se na vodopád hodně těšila. Nakonec se ukázalo, že to sice býval nejvyšší vodopád Jeseníků, ale to bylo před povodní a následným sesuvem půdy v roce 1880. Z původních 48 metrů se zmenšil na dnešních 28. Sestupovali jsme podél Studeného potoka po dřevěných lávkách a schůdcích. Hopli jsme na Sokolí skálu, ze které byl pěkný výhled a sešli jsme ještě o něco níž. Den se rychle krátil, a tak I my jsme se už otočili a vraceli se k chatě. Nejsem si jistá, jestli jsme samotný vodopád viděli, ale minuli jsme několik menších kaskád. Na Arčím bylo vidět, že “doplňková” procházka, při které jsme ušli dalších neplánovaných 6km, se na něm začínala podepisovat. Na chatě byl klídek, usádlili jsme se v pokojíku a dali si véču. Arčí v teple upadl do bezvládého spánku a přetrpěl I můj pokus o masáž nohy. V Doublu zase prohrávám, ale horká čokoláda mi nedovolí si z toho dělat těžkou hlavu a vyvolávám další a další zoufalé odplaty. Tyhlety horské chaty mají něco do sebe, Švýcárna je navíc nejstarší v Jeseníkách a dříve budova sloužila jako pastevecká salaš. Není nad to se ráno probudit přímo uprostřed hor s krásným výhledem a východem Slunce. Doufali jsme, že když ráno brzo vyjdeme, vyhneme se davům, které jsme o státním svátku předvídali. Ranní snídaně byla hodně štědrá a to byl parádní začátek dalšího dne. Počasí se tvářilo stejně přívětivě jako včera a vyrazili jsme do chladného rána. Za chviličku už jsme byli pod Pradědem. Stoupali jsme po asfaltové cestě k vysílači na vrcholu. Lidé míjející nás v protisměru byli zabalení do čepic, rukavic a šál, zatímco my vrstvy strhávali. Mraky pokryly krajinu pod námi jako naducaný koberec a nad nimi se třpytila azurová oboha. Po krátkém kochacím kolečku nás studený vítr odehnal a dolů už jsme šli zabalení jako sněhuláci, vymrzlí úplně stejně jako ti před námi. Na nedalkou Ovčárnu už nejspíš přijel první autobus, protože lidí rychle přibývalo. Také auta po asfaltové cestě jezdila jak pominutá a mě začelo docházet, že večer na Švýcárně byla jediné chvíle, která by se dala označit za to, co si představuju pod výletem do hor a útěkem do přírody. Příště snad půjdu zase jen k nám rybníku a tentokrát budu o to vděčnější za ten luxus, že v našich lesích kolikrát nepotkám ani živáčka. Naším cílem byla Karlova Studánka a zvolili jsme trasu kolem Bílé opavy po lávkách a schůdcích. Arčí úzké lávky naštěstí zvládal úplně v pohodě, stejně jako míjení se s pejsky v protisměru. Byla to ta nejkrásnější část výletu a lidí prý bylo pořád málo, vzhledem k tomu, že v létě se prý trasa otevírá jen v jednom směru. Mně už to ale chvilkama připomínalo mačkanici na pražkých eskalátorech. Ročně touto trasou projde více než 100 000 turistů. Takový nápor turistů už hůře snáší I právě ta chráněná příroda, za kterou sem tyto davy jezdí. Především trpí sešlapané rostliny. U vody (I pod vodou) jsem vyhlížela skorce vodního, ale bez úspěchu. Karlova Studánka je krásné lázeňské městečko s pramenem minerální vody. Tady náš výšlap končil. Promrzlí jsme si dali palačinky v cukrárně, což bylo jediné místo, kde nebylo plno. Před příjezdem autobusu jsme se s Arčím ještě vyhřívali na malém travnatém plácku, kam svítilo Sluníčko. Čekala nás dlouhá cesta domů. Byl to krásný nezvyk jet v neděli domů a nelámat si hlavu nad tím, kdy dopíšu seminárku nebo jestli se stihnu naučit na zkoušku. Ve vlaku vedle mě seděl jeden kluk a očividně ho podobné otázky právě hodně trápily. Koukal nervózně z okna, pusou si naprázdno něco opakoval a pokukoval po papíře položeném u okna. Chudák, přitížilo se mi jen při pohledu na něj. Odvrátila jsem od něj pohled do časopisu a užívala si, že už nejsem členem jeho gangu. Budu si číst, co chci a nikdo už mě z toho nebude zkoušet. *KitKat Orangutaní prst Další fotky:Pár odkazů
1 Comment
|
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |