I když nás Biarritz okouzlil, počasí dál řádilo. Místo surfu jsme se tedy rozhodli prozkoumat pár městeček, co nás dělily od Španělských hranic. 10 minutová cesta autobusem nám ve skutečnosti zabrala 2 hodiny. Zatímco doteď se nás drželo štěstí a autobusy jezdily tak, jak se nám to zrovna hodilo, tentokrát se obrátilo proti nám. Když konečně přijel námi dlouho očekávaný první autobus, dojeli jsme s ním ještě dál, než jsme měli v úmyslu – až na konečnou. Prostě proto, že nám francouzština jednoduše zní jako nějaký pravěky dialekt neandrtálců, takže jsme během cesty ani nerozeznali, kdy hlásí naši zastávku, a tudíž nestihli vystoupit. Pokus číslo dva, započatý z druhé strany trasy linky, už se nám podařil víc, a když autobus zahlásil „gbdz!“, vyvodili jsme si z toho dostatečně rychle, že to má asi znamenat „Gare de Biarritz“ a včas jsme vystoupili tam, kde jsme potřebovali. Déšť padal z nebe v nekonečném přívalu, proto jsme byli rádi, že náš druhy autobus má zastávku skoro za rohem. Škoda jen, že jel až za hodinu. Teplo uvnitř jsme pak opravdu ocenili a za chvíli jsem taky odhalila, proč se najednou cítím jako doma v tak cizí krajině plné surfshopů, palem a roztomilých plážových domků….byl to úplně stejný typ autobus, jaký jezdí na lince ze Žarošic do Brna! Jen ty potahy na sedačky máme trochu hezčí, jinak byl uvnitř na chlup stejný! Ještě v autobuse jsme se rozhodovali, kam teda jedem a kde vystoupíme. Pojedeme až na konečnou do Hendaye, posledního městečka před španělskýma hranicema? Nebo do prvního městečka pod Biarritzem, kde se prý surfuje na útese? Nakonec jsme vypadli na zastávce ve městečku přesně uprostřed dvou předchozích – v Saint-Jean-de-Luz. Dlouho, opravdu dlouho tomu je, kdy jsem naposledy tak vřele uvítala Mc´Donald. Zmoklí jak psi jsme se do něj nahrnuli, s báglama a prknama, napíchali mobily do nabíječek, takže náš stůl připomínal elektrickou ústřednu, a s hlubokou ránu ve svědomí (v mém případě) jsme si objednali menu. Venku pokračovala průtrž, a i když už nás to počasí začínalo pěkně srát, jak s náma pořád vyjebává, líbila se mi ta venkovní melancholická atmosféra. Když už nic, můžu si aspoň navodit zasněnou romantickou atmosféru, pustit si Noru Johnes a užívat si, že jsme u oceánu, který hučí za rohem a kolem se tyčí vrcholky Pyrenejí. A to jsem ještě netušila, že tahle oblast je ještě hezčí, než v mých představách. Popojeli jsme od Biarritzu doslova jen pár kilometrů na jih a „městké“ pláže oblepené restauracemi, surfařskými školami a promenádami, se proměnily v okouzlující pláže zastrčené mezi útesy pokryté zelení. Malá městečka jako právě Saint-Jean-de-Luz očividně žila převážně z turismu, ale krajina i prostředí má divočejší, zastrčenější atmosféru, přestože se na každém rohu skrývá kemp, bar nebo apartmán. Deštivé počasí, špatné vlny a konec hektické letní sezóny přispělo k poklidné atmosféře a našemu pocitu, že jsme tu jen jedni z mála turistů. Místní bary připomínaly spíš opuštěné chajdy a při procházce po pobřeží jsme ve vodě pozorovali jen pár zkušených surfařů. Je to taky jediné místo, kde se nám podařilo narazit na správě ošuntělý eco-surf shop, bohužel ale zavřený. Jsem si ale jistá, že to byl přesně ten obchůdek, na jaký jsem si přála narazit na rozdíl od uhlazeného ekologického obchůdku v EQ-love v Biarritzu, na kterém sice není vůbec nic špatného, ale finančně už jejich výrobky nejsou tak lákavé. Nejkrásnější pláž byla ta poslední, na kraji Saint-Jean-de-Luz – „Plage de Senix“. Stejně jako ke všem ostatním, k ní vedla seshora útesu pěkná stezka obklopená hustým lesem nebo ohrádkami s oslíky a koníkama. Kolem postávaly pozavírané venkovní bary nebo parádní velké busíkové food trucky. Na pláži skoro nikdo nebyl, kromě jedné paní, co se snažila prapodivným způsobem vyškrábat na písečný břeh potůčku vlívajícího se do oceánu a vůbec jí to nešlo. Nakonec to ale zvládla bez pádu. Takových míst, kde se říčka nebo potůček vlívá do oceánu, tu bylo tolik, jako jsem snad za celý svůj život neviděla. Mohla bych na to koukat pořád jak je to pěkný a symbolický. Na pláži jsme konečně posbírali nějaké pěkné kamínky a kochali jsme se nádhernou přírodou. Korunu tomu nasadil domeček zapíchnutý do svahu v jednom z kopečků přímo na pláži. Krásný francouzský domeček na pláži….fantazie se roztočila na plný obrátky, to by se nám bydlelo! V Saint-Jean-de-Luz jsme strávili jen jednu noc. Ráno jsme po dlouhé pauze osedlali longboardy a po sem tam pěkné cestě a sem tam prašných stezkách pro chodce jsme se přesouvali do centra. V zálivu se cákali paddle-boardisti a výhled na vodu byl tak hezký, že jsem měla co dělat, abych během jízdy nesrazila nějakého zkřehlého německého turistu. Přístav nebyl tak okouzlující jako ten v Capbretonu, ale centrum nás překvapilo. Baskická architektura má něco do sebe. Bílé domky s červenými, dřevěnými okenicemi vypadají jako z pohádky. Úzké uličky obklopené obchůdkama, restauracemi, s mořskými plody nebo masnou s obřími fuety nás jakoby přenesly o pár století zpátky. Počasí se začínalo pomalu moudřit a zdálo se, že pravidelné půl denní sprchy by už nemusely být každodenní záležitostí. Radši jsme se ale brzo vrátili do kempu sbalit stan, protože při pohledu na nerozhodnou oblohu, už jsme žádným předpovědím nevěřili (jako já jim nevěřila už od začátku…….). Zkusili jsme přejezd na prknech ze Sain-Jean-de-Luz přes Bidart do Guéthery, ale ten už byl trochu nad naše schopnosti. Buď jsme se s těžkýma báglama na zádech pokoušeli sjet obří strmé kopce na různé, většinou neúspěšné, způsoby, nebo se trmáceli do kopců nahoru, ale hlavně – hlavně nás svíral velikánskej hlad! V místní zapadlé restauraci nám velkoryse nabídli dost dobře vypadající oběd za cenu naší denní útraty, tak jsme s kručením v břiše odmítli. Po téhle bolestivé ztrátě, jsem se obzvlášť rozhořčovala, když mi Tomáš remcal do MÝHO řízení MÝHO longboardu a odsekávala ho, ať se stará o SVÝ boty a SVOJE propálený podrážky. Naštěstí né na dlouho to bylo s terénem i náladou jak na houpačce. Na kraji Guéthery po výstupu jednoho obzvlášť strmého kopce, jsme se zhroutili na lavičku a chopili se mobilů. Tom navrhoval přesun zpátky do Biarritzu, já zase hromadu dalších variant a hlavně tu nejnaléhavější – přesun někam k jídlu! V centru Guéthery se začaly objevovat surfařské kavárny a bary, kde se za nepochopitelné částky dalo najíst. Nechali jsme lépe připravené surfaře v čepičkách a kšiltovkách ať se dál ládujou a po dalším kratším výstupu do rušných uliček jsme našli normální bufet zrovna ve chvíli, kdy se spustil pořádný liják. Batohy a longboardy jsme nasoukali pod mražák se zmrzlinou a konečně se najedli vmáčknutí pod jednou střechou společně s dalšími dvěma turistkama. Nahoře v ulici bylo živo. Když déšť zase ustal, šli jsme se podívat, co se to tu celé odpoledne odehrává. Stali jsme se svědky bláznivé přehlídky podomácku vyrobených vozidel. Jakási francouzská verze Gum Gum Stylu se ulicema rozlíhala na plné kule, řidiči v kostýmech se řítili jako blázni a kosili zatáčky obalené balíkama slámy. Po tom, co to jedno vozidlo ověšené nafukovacíma balonkama napálilo do jednoho z balíků slámy, začal přeživší řidič předvádět super taneční kreace a následovala velká party. Po tomhle jsme usoudili, že už jsme viděli všechno a snažili jsme se protlačit davem zpátky do prázdných ulic. Kam teď? Cyklostezka nic moc, dá se říct, že už se někam vytratila. Sem tam nás ještě minulo nějaké praštěné vozidlo, a pak už jsme stáli kdesi na kraji Guéthery u parkoviště a ani jedna cesta před námi ani zdaleka nepřipomínala pohodovou projížďku kolem řeky lemované kapradinami, přesličkami a růžovými jednorožci. Shodli jsme se, že se nám stýská po Biarritzu. Uvědomili jsme si, že možná nadešel ten správný čas se usadit a vrátit se na starý kolena do komfortní zóny – do kempu v Biarritzu a na pláže, kde se nám líbilo nejvíc. Nevím, co začal Tom hledat v mobilu, ale mně se nechtělo jít ani pěšky, ani se pokoušet pochopit nějaký jízdní řád, hledat autobusovou zastávku a pak stejně dojet někam úplně jinam, protože nerozeznáme, kdy hlásí jméno naší zastávky. Nesměle jsem postávala u silnice a zvedala palce s prosebným úsměvem na řidiče. „Ve Francii neberou stopaře!“ ozvalo se vševědoucně za mými zády, načež jsem právě čerstvě vyprovokovaná odpověděla: „Že to píšou na fórech a říkají to ostatní, neznamená, že je to pravda!“ A dál jsem mávala řidičům a prováděla jakési tanečky, abych se zbavila otravných rozpaků, které mě celou polívaly, protože to bylo asi úplně poprvé v životě, co jsem se pokoušela stopovat. „No ták, surfaři jsou přece kůl a frí, někdo musí zastavit!“ rozlíhal se v mojí hlavě prosebně můj hlas, jak jsem si přála, abych to Tomášovi nandala. Po pár trapných pokusech se zpoza zatáčky vynořila velká bílá dodávka a odbočila na parkoviště, kde jsme stáli.
Chvilku nejistoty, jestli opravdu zastavil kvůli nám, přerušil chlápek, který už vylízal z auta, ptal se, kam jedeme, zatímco házel všechny naše krámy dozadu do auta. Tiše jsem si užívala vítězství, Tom ani nedutal. Vnitřek auta voněl trávou, kterou řidič spokojeně potahoval, zatímco jsme si povídali o surfování. Za pár minut jsme už stáli před kempem, popřáli jsme našemu zachránci pěkný život nebo co a vesele se objevili na staré známé recepci. Naposled jsme postavili stan. Tady budem, a už se nikam nehnem. Už žádné přesuny a objevování nových míst. Počasí se určitě zlepší a poslední dny ve Francii si užijeme na místě, kde se nám líbilo ze všech nejvíc. I když divočejší pobřeží u Španělských hranic bychom jenom velmi neradi nechali do budoucna bez bližšího poznání…
0 Comments
Po celodenním poflakování po Biarritzu jsme se navečer ocitli na pláži Cote de Basque. Dlouhá pláž vypadala docela mírumilovně a hemžilo se to tu začátečníky. Vlny nebyly skoro žádné, ale na pěně by se dalo něco vykouzlit a Tom si to aspoň může vyzkoušet. Postávali jsme u zídky a začaly mě svrbět nohy. „Jdeme!“ rozhodla jsem a razila si to k půjčovně. Za chvilku už jsme stáli na pláži s prknama a vybírali kudy kam. Byla jsem nadšená, konečně budem ve vodě a Tomáš jde poprvé surfovat! Byla sranda ho sledovat a taky jsem byla ráda, že mu to šlo! Po pár pokusech už začal chytat nějaké ty vlny. Pak se přesouval pořád víc a víc k místu, kde se vlny lámaly a to mě tak rozčilovalo, že jsem se pak už na něho vykašlala a rochnila se sama v pěně. Když jsme se vyřádili, oslavili jsme Tomášův další nově objevený přirozený talent v jedné hospůdce horkou čokoládou a kafem. Středozemní moře už mu nikdy nebude dost dobrý, a to byla součást mého ďábelského plánu. A když někdy během pobytu prohlásil, že mu ten nápad s dodávkou nepřipadá zas tak špatnej, musela jsem se v duchu smát, jak málo stačilo k tomu, abych ho získala na svou stranu. Myslím, že se oficiálně nakazil surfařským sněním.
Další den mi bohužel bylo pěkně blbě, ale od rána venku svítilo sluníčko, tak jsem si to aspoň udělala hezký a paralyzovaná proležela půl dne pod borovicemi, zatímco Tom šel opět zkusit štěstí s koupáním. Odpoledne jsme poprvé za celou tu dobu nechali ležet longboardy „doma“ a šli se jen tak projít. V centru Capbretonu i Hossegoru jsem se pokoušela najít nějakou tu knížku, ale v angličtině nebyl skoro žádný výběr. V Hossegoru jsme si dopřáli burgra a okouněli na pláži. Večer jsem si při západu Slunce zacvičila jógu v kempu a hrozně se mi líbil pohled na černé siluety korun borovic a inkoustová obloha. Och, kouzlo evropského pobřeží. Ve čtvrtek jsme ocenili, že v poledne přestalo pršet dřív, protože nás čekal přesun do Biarritzu a chystali jsme se tam přejet na longboardech. Sbalili jsme morký stan, zaplatili ubytko, a opustili Capbreton po cyklostezce, která vedla hned za plotem našeho kempu. Ani tady cyklostezka nezklamala. I s naší náloží, hlavně Tomášovou, jsme se pohodlně vezli. Kolem stezky tekla řeka s břehem porostlým hlodášema, přesličkama, kapradinama a v lese po naší levici zase rostly ty krásné borovice. Lesy u oceánu jsou krásný. Dokonce jsme už začali potkávat i korkové duby, a mohla jsem před Tomem zamachrovat, když jsme strhla kus kůry a ukazovala mu kusy přírodního korku. Podle jeho výrazu ve tváři byl mýma znalostma přímo ohromený. Dvacet kilometrů ubíhalo úplně samo. Teprve kousek před Bayonné se cyklostezka přeměnila z asfaltky na lesní cestu, a tak jsme poprvé museli připnout prkna na batohy a pokračovat pěšo. Uprostřed lesíka jsme si uvařili špagety a každý kolem-jdoucí-běžící nebo jedoucí nám popřál „bon appétit!“. Rozveselení dobrým jídlem jsme pokračovali dál pěkným lesem. Blížili jsme se zase k pobřeží, a procházku následovanou písečnýma pěšinkama obklopenýma křoviskama, doprovázelo hučení oceánu za dunami. Došli jsme kamsi do Bayonné a nasedli na prkna. Kochala jsem se plážovýma domkama podél cesty, dokud cesta nezačala být docela nepříjemná, protože zmizel les, přesličky, duny, roztomilé domky a zbyl jen beton, kolem svištící auta, škaredé budovy předměstí Bayonné a – zastávka! Chlapíci čekající na zastávce nám pomohli se zorientovat a zbytek cesty do centra města jsme se svezli autobusem. To bychom se na prknech pěkně zrakvili, byla to docela dlouhá cesta plná překážek a utrpení. Naštěstí jsme z toho dobře vyvázli! V centru Bayonné jsme sedli na přípoj a v klídku dojeli až do dnešního cíle – centra Biarritzu. Ubytovali jsme se v Biarritz kempingu, který už nebyl tak pěkný a pro longboard přístupný jako ten v Hossegoru, ale aspoň k němu jezdil pravidelný autobus a byl z něho pěkný výhled na oceán. Večerní procházka mě utvrdila, že Biarritz má krásné kouzlo. Váže se k němu spousta zajímavé historie spjaté s velrybáři, surfováním a turismem. Z nějakého důvodu na mě oproti Hossegoru působil víc Francouzsky a né až tak moc turisticky, což je zvláštní, protože je to oblíbený turistický resort už od Napoleona. Asi to bylo tím silnějším kouzlem, osobitostí města, větším počtem kavárniček, kopcovitými uličkami, krásnou přírodou přímo v centru a rozmanitými plážemi s výhledem na Pyreneje. V centru města, podél pobřeží, se táhne pěkná pěší trasa s malými parčíky na ostrůvkovitých útesech spojenými můstky, z nichž jeden je dílo Eiffela. Na dosah je taky starý rybářský přístav, odkud dříve vyplouvali lovci velryb a později i piráti. Dnes se v přístavu plácají přes kapsu romantické páry u večeře v jedné z restaurací s mořskými plody nebo ty dobrodružnější, které si zaplatí potápěčského průvodce a potápí se v místních podvodních zakoutích.
Surfování nám v následujících dnech nevycházelo, ale vše ostatní bylo perfektní. I když nám každý den zpravidla půl dne pršelo, bušení dešťových kapek na plachtu od stanu a válení se v přírodě nám vůbec nevadilo. Už jen proto, že nemohlo, nebudem přece na dovči, na kterou si šetříme celý léto nasraní, ne? Tom se navíc díky mobilu, ale především díky své úžasné přirozené inteligenci, samo sebou, hodně rychle zorientoval, a tak jsem se jen nechala pohodlně unášet a vláčet po okolí, užívala si krásných projížděk na prkně a výhledů. I druhý den jsme se poflakovali spíš po Capbretonu. Pohrávala jsem si s myšlenkou, zkusit po nás během naší cesty zanechat co nejmíň odpadu. S Tomášem po boku to však byla myšlenka velmi smělá. O to víc mě proto nadchl místní trh nedaleko od kempu, kde jsem mohla všechno cpát do síťovek a plátěných tašek. Měli tam všechno, co jsme potřebovali. Mísily se tam vůně fuetů, sýrů, oliv, čerstvého ovoce a zeleniny, prostě idylka. Co neleželo bez obalu, bylo v papíru nebo kartonech. Tak takhle kdyby to byla všude automatika, tak bych byla ten náš výlet možná dokázala uhrát na bezodpadový! Realita byla ale bohužel taková, že i když ho samozřejmě mohlo být i mnohem víc, nechali jsme po sobě odpadu pěknou hromadu. Tomovi zase Atlantik komplikoval život s plaváním, protože to není Středozemní moře, a když to foukne, je pěkná kosa. Taky je to problém, když nedokáže používat vlastní hlavu a nevezme si plavky jen proto, že já mu na jeho miliardu dotazů před odchodem ze stanu jen nepřítomně odpovídám – „ano, vem si bundu“, „ano, máš krásné vlasy“, „ne, nemá cenu si brát plavky“…. Měli jsme chuť si dát sedánek na pláži s pivkem. A ejhle! Dvě piva za 6E? Tak to jsme takhle sedli asi naposledy. Že by bylo Portugalsko o tolik levnější? Nicméně, pořád to jisti pivka v plechu, které jsme si v klidu popíjeli na lavičce před pláží La Centrale a mazali si bagety máslem a zdobili je úlovkama z trhu. Po několikátém pivku jsem dostala ohromnou chuť se vykašlat na ostych a na to, že je všude plno lidí a využít pěkného plácku s výhledem na moře k tanečku s Bhangrou.
Tom mi přiklepl na hlavu helmu, neboť správně usoudil, že asi začínám mít naváto. Potom jsme pokračovali směr Seignosse, kam podle mapy vedla ta kouzelná cyklostezka. Mapa taky slibovala skatepark blízko pláže, uhuuu! Cyklostezka svištěla, po levé straně ji lemovaly písečné duny a za nimi hučel oceán. Cesta vedla chvíli z kopce, chvilku do kopce nebo po příjemné mírně svažité rovince. Prostě pohodička a žádný dráma. Když nevycházel surf, aspoň jsme si parádně zajezdili na longboardech a nesloužily nám tak během pobytu jenom jako lavičky, poličky, kuchyňská linka a kdo ví, co ještě. Skatepark v Seignosse překvapil. Nebyl to klasický park, spíš to byla jakási betonová imitace vlny. Chvíli jsem pozorovala zpukaného maníka s dýmajícím jointem v puse, jak sviští tam a zpátky. Pak ještě přišla trojice nějakých obrýlených kluků. Co se dalo dělat, sice jsem se styděla, ale začala jsem se soukat do všech chráničů, to si přece nemůžu nechat ujít, kéž bychom měli něco takovýho doma! Tom šel mezitím zkusit znovu štěstí s plaváním a odebral se na pláž. Nevěděla jsem, co se na takovém místě jezdí a už tak jsem na to měla beztak úplně nevhodný prkno, tak jsem se prostě vždycky rozjela z vrchu a najížděla na betonovou vlnu. Zkoušela jsem nějaký slidy, a i když vůbec nevím, jestli aspoň něco z toho, co jsem tam dělala, dávalo smysl, byla jsem šťastná jak blecha! Cestou zpátky jsme se znovu stavili na pláži La Centrale a na přistávací ploše pro helikoptéry jsme pozorovali západ slunce. Mezitím jsem se zaposlouchala do rozhovoru dvou vedle sedících Češek a ne poprvé si začínala uvědomovat, že Hossegor a okolí asi fakt bude něco jako Chorvatsko s vlnama. Taková destinace českých surfařů. Vždyť i vedle našeho stanu v kempu se chvíli po nás ubytovala partička kluků z Česka a můj známej Štěpán tu taky nedávno byl. Do deštivého Bordeaux jsme dorazili ve 4 ráno. Autobusové nádraží nebylo nic jiného, než chodník, pár popelnic, ve kterých se chvilku prohraboval nějaký pán, a kolem černočerná tma. Mobil, vždy připravený pomoct, nás zavedl o pár ulic dál, kde bylo pěkné vlakové nádraží, s lavičkami, zásuvkama, pár pobudama, ale i dalšími nočními cestovateli. Tady jsme rozespalí plánovali, co dál. Další mezi-zastávkou měl být Dax. Tom se zoufale snažil najít způsob, jak mě přesvědčit, abychom jeli rychlostním vlakem Téžévé, což bylo k mýmu překvapení, jeho velký sen. O ničem jiném jsem pár následujících hodin a možná i dní neslyšela. Nakonec ale vyhrál bus, protože byl levnější a jel už za hodinu. A tak jsme už v 7 ráno seděli v autobusu do Daxu a dospávali. Déšť pořád neustával a v mlžném oparu v zamračené krajině za oknem jsem se spokojeným úsměvem mžourala na objevující se přímořské borovice. Dax byl celkem pěkný. V místní kavárně na autobusáku jsem se poprvé pokusila říct něco víc, než jen „Bonne journée“, když jsem sympatickýho číšníka poprosila, aby nám natočil pitnou vodu. „Il me faut de lau!“ soukala jsem ze sebe, zatímco mi trpělivě pomáhal s výslovností a točil vodu do naší obří cestovní láhve. Na moje „mercí very much!“ zažbreptl něco tak komplikovaného a nesrozumitelného, že jsem to radši úplně nechala být, s rozpačitým úsměvem jsem vydala jakýsi hrdelní zvuk, popadla vodu a pelášila pryč, abych pak hrdě usedla se svým úlovkem před Toma zpátky do boxu. Po chvíli odpočinku jsme na sebe nasoukali batohy, popadli prkna a jali se na chvilku objevovat krásy Daxu, protože venku se počasí na chvíli slitovalo a přestalo pršet. Dax se čím dál víc vybarvoval. Pod velkým mostem vedoucím do centra tekla řeka obklopená hustou zelení, která mi při troše fantazie zlehka připomínala nějaké pralesní mokřady. Podél řeky se táhla, jak jinak, cyklostezka neznámo kam a na jejím začátku se rozprostíral mini palmový parčík, který nám posloužil jako dnešní koupelna. S kartáčkem vraženým v puse jsem pohoršovala kolemjedoucí auta a řidiči stojící na červenou si mě taky se zájmem prohlíželi. Když jsem k jejich zděšení vyflusla na trávník poslední zbytky pasty, stačilo už jen rozčísnout háro. Naše ranní projížďka pokračovala přes pěkné centrum, úzké uličky, ke kostelu a pak zpátky po cyklostezce na autobusák, odkud nám o půl jedné jel autobus do Hossegoru, konečně naší cílové stanice, aspoň na pár dní. Autobus svištěl okreskami, přes malá městečka, pěknou krajinou a za hoďku a půl jsme vystoupili v prosluněném Hossegoru přímo u turistického centra. Cestou jsme míjeli městečko Seignosse, kde se koná každoroční mistrovství České republiky v surfingu. Začínali jsme mít velikánskej hlad, ale ještě jsme museli najít nějaký kemp. Pomocí letáčků a mapek jsme se nakonec rozhodli sjet z Hossegoru do Capbretonu a ubytovat se v jednom z kempů na jihu. Nemohla jsem snad už být víc nadšená z těch všudypřítomných pohodových cyklostezek. V Hossegoru i okolí se po nich dá dostat všude. Zdálo se, že jsme tedy neměli štěstí jen v Paříži a výlet na longboardech byl mnohem lepší, než jsme si ho mohli představit! Projeli jsme centrem Hossegoru naflákaném komerčníma surfařskýma obchůdkama, restauracemi a kůl postavama v kšiltovkách a hranatých brýlích. Pokračovali jsme podél řeky, přístavu, až jsme se nakonec ocitli u plotu kempu, v borovicovém lesíku, který vypadal moc hezky. Během snažení dostat se dovnitř jsme to málem vzdali a uvařili si těsně před usídlením, ale pak jsme se ještě hecli a po pár dalších pokusech se nám konečně podařilo najít tu správnou cestu a dostali se dovnitř. Ubytovali jsme se v kempu La Cidelle na dvě noci. Hurá! Postavit stan, uvařit a honem na pláž! Bez batohů se nám jelo jedna radost. Den se chýlil ke konci. Jezdili jsme kolem pláží v Capbretonu. Oceán vypadal divoce a neuspořádaně a začali jsme zjišťovat, že podmínky na surf, pro začátečníky obzvlášť, nejsou a nebudou nic moc. O počasí samotném ani nemluvě. No, nevadí. Vždycky můžem aspoň pozorovat zkušené borce, co se pouští do vln všeho druhu, vysedávat na kamenné zídce u pláže, nasávat chladný slaný mořský vzduch a atmosféru. Nad hlavama nám kroužili a řvali racci, bez těch by to nešlo. Trochu jsme si začínala dělat starosti s tím naším surfováním při pohledu na rozházený oceán, ale hodila jsem to za hlavu. Konečně jsem zase na pobřeží Atlantiku. A tentokrát i s tím mým milým mužem, co, jak se zdálo, rychle upadal do podobnýho opojení oceánem, který jsem už tak dlouho chtěla s někým sdílet. Na usínání s nedalekým hučením oceánu se dobře zvyká. Ten nedočkavý pocit, kdy zase uvidíme to uklidňující mořské nekonečno, je pokaždé stejně vzrušující. Může vůbec člověka opustit ta touha pozorovat oceán a užívat si pocit naprosté nepodstatnosti svojí existence?
Naši cestu jsme zahájili v půlce září spolujízdou s Pedem a Míčkem mířícíma na svatbu do Brna. Z okna mého pokoje se na sebe lepily dva úzkostí pokroucené obličeje, brácha mi vrazil do ruky obří nutelu a babička mi předala na rozloučenou cennou radu do života – ať si vezmu mikinu, protože večer se může ochladit. Hodila jsem Bhangřičku na zem, poslala poslední vzdušné polibky hafíkům a měla co dělat, abych se při prvním odrazu na longboardu nepřevrátila pod tíhou krosny rovnou do jednoho z mnoha stánků s cukrovím, které už byly u silnice připravené na Zlatou sobotu. Pan manekýn si odmítal vzít helmu, a když jsme ho k tomu s paní mámou společnými silami přece jenom donutili, vydával ty svoje orlí výkřiky, zatímco helmu cpal co nejhlouběji do batohu. Mimochodem, do svýho super vymakanýho novýho batohu, který chci teď taky! V Praze na Florenci jsme omluvným pohledem přejeli staré známé žluté autobusy a nasedli jsme do jejich nové konkurence - zeleného Flixbusu. To jsme teda byli zvědaví, jestli skutečně dojedeme za dvě stovky až do Paříže. Tom beze slova předal batohy i prkna řidičům a já se třásla, jestli po nás budou chtít příplatek nebo ne. A vono nic! Tak to vyšlo, rychle jsme proto zaletěli do autobusu, než si to rozmyslí a pustili se do řízků bez chleba. Chvíli jsme hráli karty a do oken od začátku cesty až do konce bušily dešťové kapky. Ve Flixbusu nejsou televizky, ale aspoň zásuvky a WiFina, tak jsem se bavila i učením frániny na duolingou a snahou pochopit pointu strašně nechutnýho filmu „Mládeži nepřístupno“. Flixbus valil bez přestávek. Později večer jsme se probudili v Norimbergu, kde jsme nabírali nové cestující, ale pořád žádná pořádná pauza a lá benzínka. Venca v Norimbergu rychle vykouřil cigárko a já si u nějakého stromu umývala ruce z pet flašky, abych si na noc mohla vytáhnout čočky. Flixbus se s tím moc nesral, celou cestu si všichni cestující vystačili se záchodkem v autobusu a kdo neměl jídlo sebou, tak prostě hladověl až do Paříže. Když jsme se probouzeli podruhé, mžourali jsme v 6 ráno nevěřícně na to, jak přijíždíme do Paříže. Tak to byl fofr. Vypotáceli jsme se z autobusu na nádraží, co připomínalo kryté parkoviště u výstaviště v Brně, a snažili se najít úschovnu zavazadel. Byl před námi celý den v Paříži. Za rozbřesku jsme v parku de Bercy nakrmili chlebem a banánama sebe i pár kolemjdoucích a krátce po tom, co se rozednilo už jsme měli schovaná zavazadla v úschovně na nedalekém vlakáči. Bez obří zátěže jsme v-oubloučkovali do centra Paříže. A krásně se nám jezdilo celý den. Jen těžko jsme narazili na místo, kudy by nevedla cyklostezka! Začalo to projížďkou kolem řeky. Míjeli jsme ranní ptáčata na výběhu, otvírající kavárničky a zanedlouho se zpoza budov vynořila špička Eiffelovy věže. U Louvru se Tom snažil o setkání s Monou Lisou, ale cena vstupu nás odradila, a tak jsme jeli zase dál podél řeky. Cestou jsme narazili na jakýsi nekonečný průvod běžců, které doprovázely živé kapely. Řádili, fandili si, muzikanti řezali do bubnů a Tom dumal nad existencí dirigentů.
Paříž je krásná a Francouzi moc milí. Ať už jsme vypadali zmateně nebo jen postávali a snažili se plácnout, kam jet dál, přihnali se na pomoc. Po celý den nás obklopovaly krásné domečky s balkonky, parky, aleje platanů, staré památky a na každém přechodu i mimo něj, nám zastavilo auto, a to i když jsme ani přejít nechystali, což Venouše dokázalo až nasrat. No jo, člověk se prostě nezavděčí. V parku jsme se plácli přes kapsu a dopřáli si kafe a džus. Ze sladkého spánku na lavičce mě moje drahá a podezřele aktivní polovička rychle probudila, abychom neplýtvali vzácným časem v Paříži a dál ji prozkoumávali.
Cestou zpátky k vlakáči se s náma Paříž rozloučila parádním vystoupením bruslařů uprostřed silnice. Krátce jsme se ještě projeli kolem řeky, vyzvedli batohy a zanedlouho už jsme seděli v Bercy s pivkem a bagetou od prodavače, co nás obratně ošulil. Čekali jsme na autobus do Bordeaux. Pokukovali jsme po kolemjdoucích ozbrojencích a přiznali si, jak jsme během celého dne někde hluboko v hlavě přemítali, jestli zrovna dneska někde něco nebouchne. Až jsem se styděla, protože Pařížani si jak vidno umí užívat a ničeho se nebojí |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |