Surfovat městemV první řadě, už jen ten pocit, že na svém oblíbeném prkénku můžu obloučkovat cizími ulicemi a poznávat nová místa stojí za to. Projíždět se po městě, kličkovat mezi kanály, podjíždět pod dopravní značkou a vyděsit pár úzkoprských tetek, které pak pohoršeně kroutí hlavou, je vlastně docela normální při každé takové projížďce městem. Při této příležitosti ale zároveň míjíme řadu ikonických památek. Trénink a výlet v jednomKromě toho, že celý den sbíráme samé nové dojmy, nohy dostávají pořádně zabrat. Není mojí oblíbenou aktivitou na longboardu jen tak rovně jet a normálně bych na něm tolik kilometrů nenajezdila. Při návštěvě cizího města mi to ale vůbec nepřijde. Jezdíme celý den, hrozně mě to baví a někdy mi ani nedojde, že se z jednoho místa na druhé přesunujeme už hodinu, protože se neustále kochám okolím a nasávám atmosféru. Triky si zatím ještě uprostřed davů lidí a na chodníku vedle silnice netroufám dělat. Ale zkouším, co si můžu aspoň dovolit. Pár tanečních krůčků, stát na špičce nosu nebo úplně vzadu a jen si tak užívat jízdu a přitom trochu potrénovat balanc. Po celodenním ježdění se taky často nevyhnu pocitu, že už musím vyměnit nohu a trénovat jízdu na tu druhou, to není nikdy na škodu. Při celodenním výletě je k tomu skvělá příležitost. Navíc můžu pobavit okolí nebo svého cestovního parťáka, protože po výměně na druhou nohu jedu jako lempl. Po celý den se taky potýkáme s překážkama jako přechody, boule, díry, patníky, koleje...a fantazii, jak tyto úseky překonávat se meze nekladou. Můj obvyklý způsob chycení prkénka mě po celém dni začal docela nudit a donutilo mě to začít zkoušet další možné varianty. Po tomto odstavci bych měla asi už raději osvětlit, že jsme z vesnice a ve městě jezdíme jen občas, i proto je to pak pro nás takový zážitek. Pohodlně si sednout nebo prostřít na stůlNení nic lepšího, než přijet k místu odpočinku, zjistit, že zem je docela špinavá a pak si uvědomit "ha, mám svoji pojízdnou lavičku"! Na longboardu se moc pohodlně sedí a pokud je prkénko o velikosti tanečního parketu, nemusím na špinavou zem pokládat ani svůj batoh. V případě kempování slouží prkno jako velmi praktická kuchyňská linka! Prostřeno NalehkoPokud je město jen zastávka a cestujeme s velkýma báglama, najdeme si úschovnu zavazadel, kam schováme všechno harampádí a celý den pak po městě jezdíme jen s tím nejnutnějším. To ještě víc umocní pocit svobody a pohody. Ovšem jen do té chvíle, než ztratíme klíček od úschovny. Uíí, pár drobných a občanka v kapse. Nic víc není potřeba. Žádný závod s časemLongboard není tak rychlý, abych nestíhala sledovat okolí a kochat se, a přitom ani tak pomalý, aby se za den nezvládl projet pořádný kus města. Často si jen tak určíme směr a sledujeme, kam nás kolečka dovezou. Bloudíme uličkami a když se nám nelíbí, rychle z nich zase vyjedeme. Tak či onak, na ty nejzajímavější místa a památky stejně vždycky nějak narazíme. Zároveň vidíme i místa, kam bychom normálně vůbec nezabrousili. ...a na místech, o které bych bez longboardu ani okem nezavadila se někdy úplně zastavíme v čase. Když jsme se vraceli s kamarády z výletu do Oxfordu, strávili jsme cestou domů ještě dobrou chvíli u podchodu, kde jsme si zkoušeli slidy. Těžko by mě za normálních okolností napadlo se na takovém místě zdržovat. Podél moře bývají zase krásná zákoutí, která přímo zvou k tanečku. A vůbec kdekoliv se občas objeví místo, které láká k zastavení a troše zábavy. Vytvářím si tak i s úplně obyčejným místem během naší návštěvy krásné vzpomínky. A to je to kouzlo longboardu, ať jsem kdekoliv, můžu dělat, co mě baví a jediné co potřebuju, je prkno. Lepší než koloKromě předchozího bodu je longboard výhodný i v tom, že si ho nemusíme nijak pronajímat, bát se zodpovědnosti a že kvůli nějakému průseru finančně vykrvácet. Taky nemusíme bojovat s některými chytrými půjčovnami a strávit tak dobrou hodinu čuměním do telefonu a snahou pochopit rezervační systém. Díky tomu, že je longboard tak skladný není vůbec složité ho do města přivést. Když najdeme místo, kde si dáme oběd, není třeba zapeklitě vymýšlet, kde je odložit, ale jen je šoupnem pod stůl. Když chceme jít pěšky, není nic jednoduššího, než si prkno připnout na batoh (suchý zip nejlepší!) nebo ho vzít do ruky. Sice se po nějaké době pronese, ale dřív nebo později chůze stejně přestane bavit. Jo, a schody, které vedou k uličce, co vypadá fakt kouzelně? No problemo! Šetrnost samaUž kdysi dávno v Lodýně jsme se poučili, že zastávky metra jsou od sebe kolikrát až směšně blízko, ale je fakt, že ujít těch zastávek víc, trvá pěšky celkem dlouho a je to po nějaké době dost únavné. Díky longboardu se nemusíme otravovat s nakupováním lístků, bloudění v metru a tlačením se tam s ostatními lidmi. Celý den jsme venku, poznáme město v celé jeho kráse a tím myslím i úseky, které krásné nejsou a metro je bleskurychle pojdede. Kromě nervů a peněz za lístky tak ušetříme i životní prostředí, protože kromě samotného procestu výroby je longboard úplně carbon, i cokoliv jiného, free dopravní prostředek. Peníze ušetříme i po cestě, protože zatím se nám nestalo, že by po nás chtěli za longboardy v autobuse příplatek, zvlášť, když je máme připevněné ke krosnám. Komunita a kamarádi na denKdyž se potkám s někým na longboardu v protisměru, často se přátelsky pozdravíme. Je to taková anonymní rodina. Před lety jsem celá natěšená jela se svým novým longboardem poprvé do Londýna. Nečekala jsem, jaký mě čeká super den. V Hyde parku jsem potkala místní longboardovou skupinu. Překonala jsem prvotní ostych a dala se s nimi do řeči. I oni už po mě házeli úsměvy a naznačovali, ať se k nim připojím. Kluk, co jezdil na snad nejdelším longboardu, co jsem kdy viděla, vytáhl klíč a longboard mi líp seřídil a ukázali mi pár triků. Vykládali jsme si o ježdění, dali mi pivo a parádní den jsme zakončili společným odjezdem z Hyde parku a večerní projížďkou po městě. Pamatuju si, že nás bylo fakt hodně, byla jsem šťastná jak blecha a kdosi přede mnou měl svítící desku. Příroda za rohemKdyž jsem bydlela jsem ve Watfordu v Anglii, toužila jsem po nějaké době vidět kousek přírody jiného rázu než je městský park. Pěšky bylo všechno daleko, ale longboard mě naštěstí zanesl za město. Po celodenním pátrání se mi podařilo najít kouzelnou stezku kolem kanálu plnou housboatů, která vedla na louky za město, kde se pásly krávy. K mému překvapení jsem tam narazila i na malou U-rampu. Nedopadlo to dobře, ale radost mi to nezkazilo a nikdo to neviděl. Stejně tak v Praze, když jsme vyrazili na longboardový výlet, byla jsem mile překvapená, jak se dá dobře jezdit například v Divoké Šárce. Zkouška partneraNadpis zní strašně, ale je to tak. Všichni bereme svoje drahé polovičky na výlety, kde vše probíhá podle jejich gusta a sledují tak, jestli se ten druhý chytá a je na stejné vlně. Tahle by mohla být pro některé méně zasvěcené obzvlášť tvrdá, jako beton sám. Tududu-tum, tak to je na rozchod S longboardem je život prostě o mnoho lepší, moc neváží ani nezavazí a proto nic nebrání tomu si ho s sebou vzít na cesty. A je to mnohem větší zábava, než poškrtat check-list s památkama. Na kolečkách se toho dá vidět i zažít mnohem víc! A pokud si nepřipevníme na helmu go pro nebo neprodloužíme ruku o selfie tyč, nejvíc vzpomínek si poneseme s sebou. Už teď se nemůžu dočkat dalšího výletu! Watford Tip na další čtení...V létě 2018 jsme si s mým drahým mužem udělali krásný výlet do Francie na longboardech, tak trochu za surfem a poznáváním pobřeží Atlantiku v okolí španělských hranic. Jezdili jsme autobusem, vozili se na prkénkách nebo chodili po svých.
0 Comments
I když jsme byli bez auta, zvládali jsme každý den prozkoumat trochu okolí a různé pláže. Imsoaune ale byla výzva a zase jsme asi trochu prohloupili, když jsme po dlouhém zvažování přece jenom v Aouriru nasedli do sdíleného taxíku a nechali se "okrást" o 200 dirhamů. Pro příště aspoň víme, že se vyplatí jet linkáčem do Tamri a až z tama taxíkem nebo nějakým náhodným autobusem na rozcestí. Aspoň cestou zpátky se nám to tak podařilo a vyšlo nás to na polovinu. Za to úsilí i začátečnické chyby to ale stálo. Pláž v Imsoaune se táhne mezi kouzelným rybářským molem a vysokými kopci. Do vody se vstupuje přímo z mola nebo se to taky dá sklouznout rovnou po zadku, že, Tome :-) Den v Imouaune jsme zahájili v kavárně u mola a sledovali, jak to probíhá ve vlnách před námi. Brzy malé vlny zlákaly i nás. Konečně jsem si půjčila longboard a těšila se na nové zážitky. Docela jsme se nadřeli, protože proud nás pořád unášel od mola podél pláže skoro až k jejímu druhému konci. Po pár parádních vlnách jsme na tom konci taky vylezli a po vzoru ostatních jsme se pěšky vydali zpátky k molu. Ve vodě byla super atmosféra. Na dlouhé pláži se vlny rozprostřely tak, že bylo dost místa a šancí pro všechny. Poprvé jsem se odvážila zkusit dát za jízdy zadní nohu před přední a hned se rozplácla jak dlouhá tak široká do vody. Občas rybáři přijíždějící k molu v modrých dřevěných loďkách přihrnuli nějakou tu vlnu a projeli kolem jen kousek od nás. Jako každý den byla jasná obloha, sluníčko svítilo a okolní příroda brala dech. Je to určitě jedna z nejkrásnějších pláží, co jsem zatím navštívila. Hlad nás po nějaké době vyhnal z vody, vrátili jsme prkna a naobědvali jsme se na maličkém náměstí s výhledem na další pláž. Maličké náměstí...ani to to není. Spíš jen takový plácek s pár restauracema a venkovním posezením. Pozorovali jsme během naší siesty parádního longborďáka s klouboukem tančícího na vlnách. Nejspíš si dal svoji každodenní dvacetiminutovku, protože za chvíli zase pelášil z vody ven. My jsme tu bohužel nebyli doma, a to ani na den. Po chvilce zvažování, jestli ještě běžet zpátky pro prkna a rychle vběhnout na hodinu do vln nebo se už radši pomalu vracet zpátky do Aouriru, jsme se rozhodli pro tu druhou variantu.
A udělali jsme dobře. Taxikář, kterého jsme po nějaké době usmlouvali na přijatelnou cenu s námi pak ještě dvacet minut objížděl všechny ulice a zkoušel auto do poslední škvírky v kufru nacpat pasažéry. Když se mu to podařilo, odvezl nás na rozcestí k hlavní cestě uprostřed ničeho. Tam nám nečekaně zastavil dálkový autobus. Vmáčkli jsme se na poslední dvě volná místa. Cestou jsem dělala ksichtíky na děcko, co měla paní vedle mě na klíně. To ho rozveselilo a matinka mu dala takový výprask, jaký jsem snad nikdy neviděla. I v dalším autobuse, kterým jsme pokračovali z Tamri, jsme mohli zakusit trochu toho marockého temperamentu. Puberťáci naskládaní jeden na druhém na zadních sedadlech řvali a zpívali na celý autobus a do rytmu mlátili vší silou do stropu a stěn autobusu. Ten se celý otřásal a divím, se že okna, za kterými hrála zase ta krásná oranžová obloha se zapadajícím sluncem nad oceánem, nevypadla z rámu. Stařík vedle mě si s nešťastným výrazem zacpával uši, zatímco já jsem si ten rámus nahrávala na mobil. Tak končil den plný silných zážitků s místními - počínaje ranní cestou místním rozvozem, kde jsme se mačkali jeden na druhého a koncertem v autobuse konče. I když mi večer třeštila hlava pěkných pár hodin po tom, musím říct, že jezdit v pronajatém autě, přišli bychom o velký kus Maroka. Než nám ruce a celý zbytek těla vypovědělo službu po každodenním plácání se ve vodě, surfování bylo hlavní náplní našeho dne. Vlny byly sice malinké, ale právě takové mi vyhovujou po několikaměsíčním suchozemském životě. Městečko Aourir, ve kterém jsme bydleli, leží u hlavní silnice a bylo tam dost rušno. Každý den jsme ale prozkoumávali i okolní pláže a nejvíce zvědavá jsem byla na proslulý Taghazout. Trochu jsme se "báli", že to tam bude přeplácané surfařským vibem, ale zase jednou jsem se přesvědčila, že surfařský turismus umí pěkně splynout s místní kulturou a životním stylem. Strach z velkých prodejen Quicksilveru a bilboardů s reklamami na školy byl zatím naštěstí úplně zbytečný. Narozdíl od Aouriru, o kterém jsem si původně mysleli, že bude zapadlejší, nebyla v Taghazoutu ani asfaltová cesta a atmosféra byla mnohem kouzelnější. Půjčovny prken se tísnily v úzkých marockých uličkách mezi obchůdky s ovocem a zeleninou. Stejně tak do prostředí zapadly malé restaurace a kavárny. Obzvlášť se mi zalíbila kavárna na kraji chodníku s výhledem na pláž Panorama point. Stolek schovaný pod pergolou porostlou nějakou rostlinou s velkými žlutými květy působil jako nějaká skrýš pro pisálky a snílky. Z útulného úkrytu jsme se kochali pohledem na malou plážičku přímo pod námi, na které stály staré (ale pořád ještě funkční) dřevěné a rybářské loďky natřené na modro. V Taghazoutu jsou aspoň 4 známé pláže (Taghazout beach, Panorama point, Anchor a Killer point) a my jsme se na celý den i s prkny zabydleli na dlouhé pláži Taghazout táhnoucí se až zpátky "domů" do Aouriru. Pláž dělí od centra městečka jen pár kroků. Během cesty dolů z útesu je krásný výhled na široké okolí a dlouhou pláž. Na pláži jsme zůstali celý den a odešli před západem Slunce. Ten jsme strávili na útesu sledováním surfařů. Společnost nám dělal pouliční psík, který se sice tvářil hrozně hladově, ale nakonec mu kus mojí bagety nebyl dost dobrý! Líně do něho šťoural čumákem a pak odkráčel zkusit štěstí k vedlejší skupince. Odešli jsme pomalu zpátky k autobusové zastávce, kde si hrála děcka na velkém asfaltovém parkovišti nebo sjížděli kopec na letitém skejtu. Kolem pobíhaly ženské a místo dětí naháněly domů kolem se pasoucí kozy. I když vzdálenost mezi pobřežními městečky není vůbec velká, cesty vedou naokolo kopcovitou krajinou, která pobřeží lemuje. Seshora je pak krásný výhled na oceán, rozsvěcující se města v přicházející noci, která střídá den mizející za modrým horizontem.
12/1/2019, Aourir Před týdnem a něco jsme ještě běžkovali pohádkově zasněženýma Jeseníkama a teď se vyhříváme pod marockým sluníčkem, čekáme na rybí tajine a kocháme se výhledem na oceán z terasy malé restaurace. Vlny jsou takové všelijaké, což už jsme zakusili na vedlejší pláži na vlastní kůži a po dlouhé době mi bylo nepřetržitým vlnobitím a mým nepříliš vytrvalým pádlováním opět připomenuto, jak jsem slaboučká. Tom je momentálně zkroušený, protože si nemá kde koupit cigára a svůj zármutek se snaží zahnat čtením Šeherezády. Rybí tajine zapečený ve velkých keramických mísách je výborný! Zakusovali jsme k tomu placky a zapíjela jsem ho přeslazeným mátovým čajem. Cukr nenosí v cukřenkách nebo sáčcích, ale jako celou kostku položenou na tácku vedle cínové konvičky. Mátu běžně pěstujou ve venkovních květináčích před restaurací, kde taky končí zbytky, na které už čekají Maročany milované kočky. Ty jsou úplně všude, ale o pouliční pejsky taky není nouze. Nevypadají ale nijak zbědovaně. Oblíbené potkávací místo je třeba ulička s řeznickými stánky, kde vždycky přistane nějaký ten odřezek a jako dezert se nabízí kaluže krve. Připravit správně mátový čaj, to je věda! Jeden z triků, jak jeho chuť přivést k dokonalosti je opakované přelívání čaje z konvičky do skleniček a zpátky a pokud možno, tak z co největší výšky! Kromě psů a koček jsme narazili už i na velbloudy, kteří dnes už slouží hlavně jako turistická atrakce. Surfaři se na nich rádi vyfotí, jak s prknem rádoby přijíždějí na pláž, což musí být v praxi hrozná blbost, ale ve světě okleštěném hashtagy nejspíš naprostá senzace. V Maroku se welfare zvířat zatím moc neřeší a o pohodlí zvířat zde neexistují žádné zákony. Proto je tedy na turistech, aby se před podporováním podobných atrakcí sami přesvědčili, jestli jsou zvířata v dobrém stavu a netrpí. Na plážích to možná může hrozit méně než na velbloudích expedicích v horách, ale protože turismus na plážích jen kvete, může i tady přibývat lidí, kteří budou velbloudy využívat jen k výdělku, aniž by ke svým zvířatům měli nějaký vztah. To stejné platí o koních, ponících a oslících. Turismus celkově se podél pláží rozrůstá přímo před očima. Pobřežní panorama tvoří rozestavěné luxusní rezorty, nad kterýma neúnavně krouží žluté jeřáby. V pozadí se ale rozprostírá hornatá krajina a z měst pod nimi se až na pláž rozléhají pravidelné modlitby při kterých mě vždycky zalije zvláštní pocit. Přece jen to pro mě byla první návštěva muslimské země. Maroko má pořád své kouzlo, i když turistů je tu dost, ve městě a na tržištích splynou v roji místních a každodenním ruchu. Angličtinou se lámaně tak tak domluvíme, a tak si říkám, že by se ta francouzština celkem hodila! Ubytovali jsme se na hostelu Follow the Sun, ke kterému vede asi tak miliarda schodů, ale o to hezčí je pak výhled ze střešní terasy. Ta je moc pěkná a útulná a ranní snídaně tu vždycky měly svoje kouzlo stejně jako večerní lenošení, i když ani u jednoho jsme se nezdržovali příliš dlouho, protože přece jenom byla venku kosa.
Z Vídně se letělo dobře. Film, co jsem si pustila, nějaká romantická ptákovina (jak jinak), byl tak průhledný, že už u titulků jsem to vzdala. Nevím, co jiného jsem taky čekala. Po půlnoci se mnou zatřásla letuška a strčila mi pod nos rybu. Tak jsem ji do sebe s vděkem rozespale nasoukala, zatímco letadlo svištělo nad Středozemním mořem. Nechtěla jsem prospat přelet nad pobřežím Egypta a vyhlížela v temnotě pod námi pevninu. Po nějaké době se před námi začala rýsovat světýlka. To svítí Afrika! Přílet na jiný kontinent, zvlášť pokud je oddělený oceánem nebo mořem, je nádherný pocit. Obdivuju pod sebou kus země, kterou znám jen z atlasů, televize a školy. Všude je ticho, jen letadlo hučí a vlny cestující mořem, zahaleném ve tmě mizí i s bílou pěnou na pobřeží. Zasněně hledím z okna a konečně vidím, že ta země neexistuje jen na obrazcích a obrazovkách. Je opravdová! Dlouho jsme letěli nad svítící pavučinou egyptských měst, dokud jsem s obličejem přilepeným na okýnko na pár hodin neusnula. Nad Etiopií bylo oblačno a ještě než vylezlo sluníčko nad horizont, klesli jsme po deštivé mraky. Přála jsem si, aby už bylo víc světla a mohla bych rozeznat všechny ty zvláštní obrysy pod námi. Na obzoru se rýsovala jakási hora a pod námi se kroutila široká řeka. Nebo je to cesta? Okolo to vypadalo na zelená políčka a pastviny rozeseté po kopcovité krajině. Ty bílé čtverečky, to budou asi domky. Po příletu do Abbis Ababy už jsem měla nos úplně přilepený na okně. Byl to hrozně zvláštní pohled. V kopcovité zachmuřené krajině se zjevilo město, co vypadalo jako z papíru. Světla slabě svítila jen v některých ulicích a oknech. Hnědé paneláky uspořádané do rovných ulic a čtvercových bloků jakoby někdo ze shora poskládal bez ladu a skladu. Mezi nimi a na větších plochách okolo se rozprostíraly chudší čtvrtě a slumy. Do toho všeho se občas vmísily plochy zelené hustě porostlé krajiny, a sem tam se objevila, rákosem obrostla vodní plocha. Přistávání na tomhle místě mělo v tom ranním šeru a pochmurném počasí tajemnou atmosféru. Huuu. Zato letiště jsou všude stejná. Tupě jsem následovala značky a doufala, že jsem na správném terminálu. Splynula jsem s davem a stala se další přísadou v pestrém kulturním mixu. Míjeli jsme cedule s divokými zvířaty a reklamami pro turisty a prošli kontrolou na ebolu tepelnýma kamerama. Cestou nás se tam odchytávali navigátoři, a tak jsem se přes kontrolu úspěšně dopracovala k bráně. Můj let tam sice vůbec nebyl uvedený, ale to je prý normální. To mi potvrdili i další vestičkáři, tak jsem se jim odhodlala důvěřovat. Nezbývalo než čekat u brány. A čekala jsem i další dvě hodiny po tom, co mělo letadlo odletět. Nad papírovým městem totiž pořád prší, odlet se musí opozit a taky, kdo ví proč, naše letadlo si zaletělo do Somálska. Už to byla vážně nuda, navíc oznámili, že čekat budeme další hodinu. Tak jsem se začala kamarádit. Joannine a Michael patřili ke skupince Američanů, co jeli na celé dva roky dobrovolničit do Namibie a učit děti. Blonďatý Michael s omamujícím úsměvem jel k mému zklamání učit matiku. Původně jsem si myslela, že spolu ještě s jedním klukem, co připomínal Jamese Franca, jedou surfovat, protože vypadali jako kluci, kteří na vás mrkají z Googlu, když do vyhledávače zadám „hot surf dude“. Po hodině se ukázalo, že budeme čekat ještě další hodinu. Všechno mělo svůj čas, ale bylo mi to jedno, Michaelův úsměv mi nekonečné čekání zpříjemňoval, a když bránu otevřeli, pocítila jsem lehké zklamání. Máma měla vždycky pravdu, měla jsem se v matice víc snažit, teď bych měla skvělou záminku, proč uprchnout společně s Michaelem do nějaké domorodé osady v Namibii. U brány čekal autobus a stál ještě i dalších dobrých 20 minut po tom, co všichni nastoupili. Když se rozhodl nás převést k letadlu, měl co dělat, aby se vymotal ze změti dalších okolo postavených autobusů a zavazadel poházených venku na dešti. Přemýšlela jsem, kde asi skončí moje krosna a jestli ji vůbec ještě někdy uvidím. Ostatní řidiči jen mávli rukou, se svými autobusy stojícími v cestě neuhnuli a dál pokračovali v klábosení. Skupina Italů se dobře bavila imitováním řidičů a všech „pracovníků“ na letišti. Bylo jasné, co si celý autobus myslí: „No jo, jsme v Africe.“ Všude byl takový binec, že jim řidič nemohl ani projet a když se mu to povedlo, tak mu do cesty vjel jiný autobus nebo se tam vecpal nějaký vozík. Naši pozornost ještě zachytilo množství dravců na obloze poletujících přímo nad ranvejí. „To přece nemůže být pravda…“ nevěřícně jsem zírala, jak se kolem vzlétajícího letadla motalo hejno opeřenců. Začalo mě docela zajímat, jestli je vůbec reálné, abych ještě dneska doletěla do Windhoeku. Moje šance se sice značně snižovaly, ale pořád to byla sranda. Když jsme s úlevou nasedli do letadla, oznámil nám pilot veselým hlasem, že se moc omlouvá, ale že budeme muset před vzlítnutím ještě čekat. Tak jsme čekali další dvě hodiny. Při odletu jsem se probudila, abych se po 7 hodinách čekání znovu koukla na Abbis Ababu a v duchu jsem odháněla všechny ptáky, co se motali okolo. obrázek ZDROJ
Nastal čas se začít balit. Těžko tomu uvěřit, ale zítra letím do Afriky! Pátrat po levhartech, antilopách a dělat všechny ty věci, co lidi dělají v zákulisí dokumentů, co hltám od malička. Nepočítám s tím, že bych snad nějakého levharta spatřila naživo, ale v tom je to kouzlo…není to zoo! Jedu si splnit další sen, ten dětský, co dřímal kdesi hluboko v srdci, vypěstovaný čtením dobrodružných příběhů Jaroslava Mareše, Joy a George Adamsových, Steva Lichtaga a dalších, jako třeba Štorcha a jeho Minehavy nebo Lovců mamutů. Zkrachovalé časopisy jako Planeta Zvířat, Svět Zvířat, Světem zvířat, Náš Miláček a přeživší National Geographic, Příroda a Lidé a Země mi znemožňovaly klidně spát a přestat celý den snít o divokých zvířatech a dálkách. Jak to ti lidi dokázali? Autoři těch článků…co dělají, co studovali, jak můžu studovat exotická zvířata a poznat kus světa? Myslela jsem, že takové příležitosti se naskytnou, až mi budou šedivět vlasy a někam se vypracuju, ale ukázalo se, že je to úplně naopak. Právě jako studentům se nám nabízí tolik neodolatelných příležitostí, že se jich prostě musíme chopit. Během studia jsme získali pocit, že takové příležitosti už se neobjeví jen tak po zbytek našeho života a musíme jim jít vstříc. Peníze se stávají čím dál menší překážkou. Stačí nelenit a podpora se dá získat nejen ze školy samotné, ale taky z různých nadací a organizací. Ale samozřejmě, že bez podpory rodičů by bylo všechno mnohem, mnohem složitější. A tak, zatímco Dita pobíhá po Peru, Bára s Bětkou po Mongolsku, Evča po Anglii a Sylva po Švýcarsku, balím svoje saky paky a pusinkuju pejsky před šestitýdenním pobytem v Namibii. Oceán bude muset ještě chvilku počkat, vyprahlá pouštní Namibie už čeká! Kam zase odjela? :( 14/8 - Letiště Vídeň, Cestovní horečkaJsem tu trapně brzo. Ani jeden z mých dramatických scénářů se zatím neodehrál (ťuk ťuk ťuk). Teď tu budu dvě hodiny dřepět a přemítat, proč jsem většinou tak předposraná, místo, abych si řekla: „Všechny dokumenty máš, je to pohoda.“ Tak aspoň, že zatím to vypadá, že to pohoda opravdu je…(no jó, ťuk ťuk ťuk). Ještě kontrola v Namibii…pořád přemýšlím, jestli jim bude stačit razítko s vízem v pase, nebo mě nemile překvapí žádostí o nějaký super důležitý papír, bez kterého mě pošlou s brekem zpátky domů. „Mysli pozitivně!“ nutím se v duchu uklidnit a přemlouvám ty motýlky v břiše, ať přestanou lítat jak pominutí. Nádech, výdech, ach, kam se jen poděl všechen ten Zen, když je teď tak v módě?
Zatím je to tu samá blondýna. Musíme přece držet při sobě. Nevím, co jsou zač a už vůbec ne, jak se cítí, ale tváří se obdivuhodně pohodově a ležérně. Nejspíš jim to s tím Zenem jde víc, než mě. Jde to hodně poznat, že můj žaludek se teprve po všech těch kontrolách uráčil trochu zklidnit? Cestovní horečka mě pořád překvapuje. Kromě toho tančícího žaludku a uvařeného mozku mě ještě celou cestu na letiště zničehonic rozbolela záda, to je novinka, asi už stárnu…no nic, hlavně pozitivně. Tvař se ležérně! Koukám kolem sebe, je tu takový klid. Za dvě hodiny už budu ve vzduchu…. tak snad nespadne letadlo. Jéžiš! Ťuk ťuk ťuk! Carol had birthday so she took her car and drove us all the way down from Ponta Grossa to Floriánopolis paradise. This 22 years old bitch (at that time ;) was riding like badass during the heavy rain and among all the crazy stupid huge trucks tirelessly competing with each other. Everybody in the car – like three people in total – was hoping that the weather will be much better in our final destination. Some of the cars we met on the way didn‘t even reach their destination that day as they became victims of one of the car crashes caused by the insane truck idiots. Anyway, we had the biggest hardcore chauffeur who brought us safely to the sunny paradise. Yees, all the clouds disappeared by miracle and all we had was sunny, hot weather with salty beach vibe all around. So it wasn’t a fairytale! Floripa really is something so beautiful I had no idea that it exists! GPS took us through the city which looked kind of like another concrete jungle but behind the hill beautiful valley opened in front of us with a lagoon, perfect beaches, sand dunes and green Atlantic forest. Carol tuned the radio by Beach Boys once more while we were trying to find our hostel. And it worth it! Hostel was perfect, with super chilled dude living his dream and a an incredibly hot volunteer Sam from England which was often going for a run without a t-shirt so me and Carol were always ready to wish him and his abs a nice run at the door. We felt in love with him completely plus Carol got crazy about his British accent. Still, I was more in love with José, the guy at the reception cause I just adored his relaxed vibe. He was probably just high but who cares. After we recovered from the daze we could start enjoying Floripa. For that Carol and Rafael needed tones of bier and a regular dose of ice. So our morning routine for the next days was to buy a big bag of ice for this couple of alcoholics. First day they drank bier on the beach Joaquinha and I joined them right after exploring all the rocsk, huge waves and long beach. After we played with the ball and were the last ones who left the beach. At night we were cooking and chilling in the hostel, Cagol with Rafael were playing guitar and I was vainly trying to sing Bom Brasileiro from Cachorro Grande. Next day I forced both of them to take me to the Tamar project so we spent nice morning educating ourselfs about all Brasilan turtle’s problems. With heads full of environmental issues we shamelessly ate huge amount of seafood at the beach and Carol poured all of her orange juice on her. She got another one for free and she didn’t even have to say that she has birthday! In the afternoon I finally took a chance at the beach Barro da Lagoa, rented a board and jumped in the flat ocean which from mine point of view was full of scary waves. Cagol and Rafael jumped on the blanket, kept drinking their bier, felt asleep and got so burned that eventually I looked like a real Brazilian chick and they looked like fucking European tourists. After I went out of the water I said with happy but sad voice: “I didn’t catch any fucking wave!” and they both clinked with their bottles and sad lazily: “It doesn’t matter how good you are, what really matter is how you look at it!” Amazing thoughts they have right? Would be a great deep and inspiring instagram post! morning duty Thanks so much for the inspiration guys... That night we went to the party on the beach and after that I finally experienced some of the Brazilian guy’s flirting charm. While we were drinking on the terrace I went to put some new music on YouTube. This guy was working in the hostel and while I was writing songs in the search engine he took the keyboard and started to write on his own: “You are so beautiful and have beautiful eyes, I want to marry you and have hundreds of kids with you!” Even my low confidence identified quite quickly this flirting intension but it didn’t let me leave my sarcasm and batted his generous offer by cold comment and devils laugh: “You only think I’m beautiful cause it’s dark!” (And you probably really need to fuck with someone). Heh, not me! I’m in love with relaxed José which doesn’t give a shit about me which is great cause after all I had my relaxed boyfriend on the other side of wide Atlantic ocean. Next morning Carol with her favourite Beach Boys screaming „Hawaiii!“ was driving us to the Mole beach. This beach was definitely for locals. After we walked through the beautiful sandy pathway surrounded by palm trees and green forest we entered wide beach full of Brazilian surfers hitting the waves with a real style. No renting, no chance to enter their kingdom so I sat down and watched with respect. The roads in Floripa are surrounded by sand boarding spots. I don’t even know if we could have another chance to do this kind of stuff ever again in our lives so me and Carol took this chance seriously. The binding was a bit bigger than necessary but still it reminded a little bit of snowboarding so I rode these sandy waves without a problem. The bigger problem was to climb all the way back up. Carol was super funny trying to ride it, she probably ate a lot of sand. sandy mountains Floripa is not a place for 3 days, maybe even 1 year wouldn’t be enough. Combination of all the elements – ocean, forest, sand dunes, lake and great vibes are attracting many people to come back and stay here for long months, years or even start here a new life. Hopefully I will be one of them one day. But before I do so, I need to buy a lot of sun cream for my white Brazilians friends, barrels of bier and a big house for all of us! Cause this time all the crew has to come! Thank you Carol from all my heart for this amazing trip and happy birthday! :-D Video where nothing is happening just few shitty videos from our trip puzzled together with our favourite music. Half of the video contains record of thrilling footbal match between Cagol and Rafael. Miss youuu! ☼♫♥
Download the video here Na snídani jsme snědli, co stan dal. Pak jsme zkušeně shodili a zabalili náš prostý Francouzský domek do našich dvou batohů, přicvakli k nim prkna a naposled se jako velká voda vhrnuli na recepci. „Mercí very much a nashledanou!“ Potloukli jsme v autobuse pár lidí včetně jedné nebohé stařeny a vystoupili zase na naší oblíbené pláži. Stejně jako předchozí den, jsme udělali kšeft blondýně v červené čepici s hrnkem horkýho kafe přilepeným v ruce. Reggae vyhrávalo, tyčinky čoudily a Tom se snažil nacpat do mokrého neoprenu, což mu asi trochu kazilo tu ranní pohodičku. Ani trochu jsem mu to nezáviděla a snažila se mu neposmívat. Vlny byly malinké, sluníčko svítilo, pohodička. Tom zůstal u 8´softboardu a já si vzala 7´7 hardboard. Celý ráno jsem se mazlila s oceánem a při každém zanoření ruky do vody při pádlování jsem si užívala ten pocit, jakoby mi místo krve v žilách proudila mořská voda. Byla jsem ve vodě, dokud mě prkno nebouchlo do hlavy a já usoudila, že jsem dostatečně znavená. Krásné ráno přilákalo spoustu surfařů a Tom prožíval svá první morální dilemata. „Nezavazím jim tam?“. „Přijde mi, že je musím strašně srát. Nevím, kdy můžu na vlnu, a kdy ne.“ Nebo jeho nejčastější trápení – „Jako já bych pochytal vln, ale oni mi je pořád berou!“ Chvilku posedával zamyšleně na pláži a pravil: „Ty vole,…počkej na Bali!“ Zatímco rentgenoval vlny a představoval si, jak je jednou všechny na Bali zkrotí, šla jsem se svalit do písku a nechala sebou vláčet přicházejícíma vlnama. Jaký to bude na Bali? Obávám se, že tam bude turistů jak nasráno. U Atlantiku po sezóně to má něco do sebe. Soukání do neoprenu a zase z něj, kouzlo evropskýho pobřeží…možná, že dřív než do Asie se dostaneme na sever Španělska nebo do Portugalska, to by mi vůbec nevadilo. Navíc na některých místech je to v zimě jak po apokalypse, tak proč nejet radši tam. Vrátili jsme prkna do půjčovny a zůstali na pláži celé dopoledne. Tom vykuřoval a já si užívala jógu na pláži. Sluníčko napravovalo všechno, co po celou dobu pobytu pěkně flákalo. Celé dopoledne jsme seděli na zídce, pozorovali okolní dění a to hlavně pána, který surfoval se svým Jack Russelem. To bylo lepší než kino. Snad ani nemusím dodávat, že jsem si celou dobu představovala, že ten pán jsem já a ten pes Arčí nebo Frodo. Vedle na zídce se sušil můj šťastný neopren, který se zase dlouho nenamočí, bude viset na věšáku v pokoji a já k němu budu čuchat a objímat ho vždycky, když kolem něho projdu. Hlad zavelel, vytáhli jsme nádobí a uvařili všechny zbytky, co jsme v batohu vyhrabali. Kolemjdoucí nám přáli dobrou chuť. To byla ta nejluxusnější kuchyně, dokonce luxusnější než včerejší RomanTyčka v přístavu. Zídka jako kuchyňská linka a posezení v jednom a před náma nekonečný modrý oceán. Modrá obloha bez mráčku a ani vítr nám nefoukal do vařiče. Co víc si přát? Těžko se takové bydleníčko opouštělo, takže než jsme úplně odešli, dali jsme si nahoře v baru s výhledem na oceán ještě kávičku. Pak jsme pomalu opouštěli pláž Cote de Basque, ráj lonboarďáků, jaký jsem ještě neviděla, místo, kde se v Evropě poprvé kdy surfovalo, parádní pláž pro začátečníky, pláž, kde Tom chytil svoji první vlnu, kde jsme chytili svoji první společnou vlnu, kde jsem si poprvé vyzkoušela longboard a kam bych se rozhodně chtěla ještě někdy vrátit. Ostatní surfaři a surfařky dál hodovali na zídce, kdo ví, jak dlouho tu zůstanou, možná jen pár dní nebo i měsíc. Jiní surfaři čekali na vlnu pod útesem, a tak jsme je ještě chvíli pozorovali. Minuli jsme skupinku dodávek, které tam stály po celou dobu našeho pobytu. Kolem jedné obzvlášť vytuněné pobíhal jako vždy blonďák s miminem v jedné ruce, s jointem v druhé, zatímco třetí rukou se přehraboval v hromadě surfů naskládaných na střeše. Po válendě na pláži jsme udělali poslední kšeft smrtelně vážnému bugrákovi, o kterém jsem si první den naší návštěvy myslela, že je to ten nejveselejší člověk na světě. No, a pak jsme se odebrali hledat zastávku Flixbusu. Našli jsme ji díky mobilu a to kdesi ve ztracenu. Sedli jsme si na opuštěnou lavičku a po setmění se skutečně objevil zelený autobus. Řidiči byli nějací neklidní, naházeli věci dovnitř, práskli dveřma, usoudili, že jsme všichni a šlápli na plyn o 10 minut dřív, než byla doba odjezdu. Flixbus mě prostě nepřestával překvapovat. Biarritz byl už dávno zahalený ve tmě. Tam někde za baráky se střapatý blonďák nejspíš snaží uspat malého ďábla a jako uspávanku mu nemohl dopřát nic lepšího než nekonečné šplouchání a šumění oceánu. Ten se dál vlní svým tempem jako už od pradávna a my uháněli po dálnici směr Paříž. Nejvyšší čas připravit se na příjezd domů, spoustu změn a příchod studeného podzimu.
Chčije a chčije. Počasí se ne a ne slitovat! V Biarritzu, kousek od kempu, je muzeum Cité dé l´oceán. To by mohl být dobrý alternativní plán, jenomže nám ho zkřížily zase ceny vstupu. Tak jsme si aspoň dobrou půlhodinu postáli venku zahalení v pláštěnkách na dešti a četli venkovní výstavu s fotografiemi a příběhy z historie surfování. Tenhle den už na mě padla pěkná deprése! Čas se krátil a surfování se nám pořád nějak vyhýbalo. Zase mě to přesvědčilo, že u oceánu se prostě musí žít, abychom nasbírali zkušenosti. To sice nebylo žádné nové zjištění, ale vždycky mě to aspoň utěší, a odpustím si nějaké blbé chyby, nevychytaný rozplánování dnu. Naštěstí poflakování po Biarritzu nám nebylo proti srsti. Před deštěm jsme se různě schovávali – v knihkupectví, v obchůdkách nebo v hospůdce. Nasávali jsme atmosféru surfařskýho města a já nabírala energii na následující školní rok. Z těchto zážitků teď budeme žít, kdo ví, jak dlouho, než budeme mít zase příležitost utéct k oceánu. To, že jsme se pořád nemohli dostat k surfování, mi připomnělo doby, když jsem byla šťastná prostě jen proto, že jsem mohla být u moře v Chorvatsku nebo v Itálii. Vždycky chceme víc a víc, někam se posouvat a najednou jsem zjistila, že i u něčeho tak čistýho jako je surfování se to potvrdilo. Všechno to začalo u moře, ještě před tím, než jsem vůbec měla tento sen o sjíždění vln. Jen tak být u moře. Tak jsem se snažila zklidnit, nenadávat si a jen si tak užívat náš krásnej výlet s jeho jednoduchou podstatou. Následující den jsme se ale konečně dočkali. Poslední dny nám nabídly podmínky k tomu nejlepšímu. Neodmítli jsme, vytasili peněženky naducané úsporami, které jsme během škaredých dnu neměli moc příležitostí nebo odmítli utratit. Brzo ráno jsem se probudila celá natěšená. Cítila jsem v kostech, že dneska bude dobrej den a že to ve vodě klapne. Tentokrát to na rozdíl od ostatních dnů byl správný pocit. Druhý pocit už nebyl tak správný, a to, že na tento den bude potřeba pořádná snídaně. Šramotila jsem v předsíňce s hrncema, abych vzbudila spáče, rozpálila hořák a nadělala pořádný omelety se sýrem, falafelem a rajčatama. Zabalili jsme tradičně batoh, sedli na autobus a nechali se dovést na pláž Cote de Basque. Jo! Dneska by to šlo! Začalo mi bušit srdce a za chvilku už jsme se cpali za rytmu reggae do neprénů, v tyčinkama provoněné půjčovně. Tom si půjčil 8´softboard a já si splnila přání a šáhla po longboardu. Při pádlování omeleta málem vyletěla ven. No, tu stravu to bude chtít asi přehodnotit! Tom tentokrát taky vypádloval ven, jeho první line-up v životě! Vlny byly malinké a příjemné. Kolem tančili longboarďáci a voda se plnila dalšíma a dalšíma surfařema. Den byl krásnej, nám bylo krásně, sluníčko pralo na plný kule a ve vodě ještě nebylo zas tak moc lidí. Koukla jsem na Toma a úplně zářil. Měla jsem pocit, že jsem nic takovýho na jeho obličeji dřív neviděla, dokonce cenil všechny zuby! Ha, větší důkaz, že oceán a prknění se v něm má kouzelnou moc, už nepotřebuju. Sem tam jsme chytli nějakou tu vlnku, na některých jsme jeli dokonce společně! Konečně jsem s někým sdílela tyhle zážitky a pocity, které se jenom těžko dají popsat! Byla jsem hrozně ráda za to, že nejsem v ten krásnej den na tom krásným místě sama. Tom chytal vlny a byla jsem hrozně nadšená, že mu to tak šlo. On sice vypadal, že nechápal, proč nemůže být už dávno na úplně jiné úrovni, ale snažila jsem se ho uklidnit, že to, že se mu daří chytat takhle vlny i bez instruktora, je vlastně docela zázrak a měl by za to být rád. Náš den kýčoidně pokračoval dál. S tím dokonalým pocitem po pobytu ve vodě jsme zakempili na lavičce s výhledem na pláž La Grande a cpali se zbytkama baget a fuetů, co jsme vyhrabali ráno ze stanu. Kolem pobíhalo nějaké tlusté rozmazlené dítě, vedle se lidi usilovně mačkali na zábradlí, div nepřepadli ve snaze si cvaknout co nejspontánnější selfie, ale výhled na krásnou modrou oblohu, ještě modřejší oceán s bílou pěnou a barevnou přírodu okolo, nám blokovali naštěstí jen občas. Po obídku nechybělo kafíčko a odpoledne jsme se koupali na pláži Port Vieux v centru města. Záliv byl jak bazén v jinak divokém oceánu. Oáza klidu, kde se otužilí němečtí důchodci proplavou k bójce a zpátky, nebo se jen lenivě chladí jak nějací vorvani. Není to výhled, jaký chcete mít z kavárny posazené na útesu nad zálivem, ale co se dá dělat. Už tak bylo po hlavní sezoně, před příchodem zimy, a tak byl tohle nejspíš vrchol dokonalosti. Nakonec, pláž Port Vieux je bývalý velrybářský přístav, a tak, když pořádně přimhouříme obě oči, můžeme se na německé vorvaně v zálivu dívat jako na živoucí symbolickou připomínku historie. Ten den to nebylo naše poslední setkání s německými turisty. Před námi byla poslední noc v Biarritzu a ve Francii vůbec, a tak jsme se ten večer stejně jako oni, plácli přes kapsu a konečně si zašli na pořádnou romantickou véču do přístavu. Biarritz zahalila tma a pouliční světla rozsvítila malý rybářský přístav. Kouzelná romantická atmosféra, která Tomáše míjí jako kočku myš, si moji snílkovskou maličkost celou podmanila. V duchu jsem se loučila se šploucháním vody o loďky v přístavu, se svítícím majákem za našimi zády, na který jsme se ani jednou, Bůh ví proč, nevydali. Bílé rybářské domky s barevnými dřevěnými okenicemi ve světle pouličních lamp stáli v pozadí restaurace jako nějaké kulisy a číšník nám nosil mořské dobroty a víno. Přecpaní jsme se soukali do kopce a na jeho vrcholku si zapálili cigaretku. Biarritz nádherně svítil a bílá pěna se sunula z nekonečného tajemného černého prostoru ke břehu pláže La Grande. I když nás Biarritz okouzlil, počasí dál řádilo. Místo surfu jsme se tedy rozhodli prozkoumat pár městeček, co nás dělily od Španělských hranic. 10 minutová cesta autobusem nám ve skutečnosti zabrala 2 hodiny. Zatímco doteď se nás drželo štěstí a autobusy jezdily tak, jak se nám to zrovna hodilo, tentokrát se obrátilo proti nám. Když konečně přijel námi dlouho očekávaný první autobus, dojeli jsme s ním ještě dál, než jsme měli v úmyslu – až na konečnou. Prostě proto, že nám francouzština jednoduše zní jako nějaký pravěky dialekt neandrtálců, takže jsme během cesty ani nerozeznali, kdy hlásí naši zastávku, a tudíž nestihli vystoupit. Pokus číslo dva, započatý z druhé strany trasy linky, už se nám podařil víc, a když autobus zahlásil „gbdz!“, vyvodili jsme si z toho dostatečně rychle, že to má asi znamenat „Gare de Biarritz“ a včas jsme vystoupili tam, kde jsme potřebovali. Déšť padal z nebe v nekonečném přívalu, proto jsme byli rádi, že náš druhy autobus má zastávku skoro za rohem. Škoda jen, že jel až za hodinu. Teplo uvnitř jsme pak opravdu ocenili a za chvíli jsem taky odhalila, proč se najednou cítím jako doma v tak cizí krajině plné surfshopů, palem a roztomilých plážových domků….byl to úplně stejný typ autobus, jaký jezdí na lince ze Žarošic do Brna! Jen ty potahy na sedačky máme trochu hezčí, jinak byl uvnitř na chlup stejný! Ještě v autobuse jsme se rozhodovali, kam teda jedem a kde vystoupíme. Pojedeme až na konečnou do Hendaye, posledního městečka před španělskýma hranicema? Nebo do prvního městečka pod Biarritzem, kde se prý surfuje na útese? Nakonec jsme vypadli na zastávce ve městečku přesně uprostřed dvou předchozích – v Saint-Jean-de-Luz. Dlouho, opravdu dlouho tomu je, kdy jsem naposledy tak vřele uvítala Mc´Donald. Zmoklí jak psi jsme se do něj nahrnuli, s báglama a prknama, napíchali mobily do nabíječek, takže náš stůl připomínal elektrickou ústřednu, a s hlubokou ránu ve svědomí (v mém případě) jsme si objednali menu. Venku pokračovala průtrž, a i když už nás to počasí začínalo pěkně srát, jak s náma pořád vyjebává, líbila se mi ta venkovní melancholická atmosféra. Když už nic, můžu si aspoň navodit zasněnou romantickou atmosféru, pustit si Noru Johnes a užívat si, že jsme u oceánu, který hučí za rohem a kolem se tyčí vrcholky Pyrenejí. A to jsem ještě netušila, že tahle oblast je ještě hezčí, než v mých představách. Popojeli jsme od Biarritzu doslova jen pár kilometrů na jih a „městké“ pláže oblepené restauracemi, surfařskými školami a promenádami, se proměnily v okouzlující pláže zastrčené mezi útesy pokryté zelení. Malá městečka jako právě Saint-Jean-de-Luz očividně žila převážně z turismu, ale krajina i prostředí má divočejší, zastrčenější atmosféru, přestože se na každém rohu skrývá kemp, bar nebo apartmán. Deštivé počasí, špatné vlny a konec hektické letní sezóny přispělo k poklidné atmosféře a našemu pocitu, že jsme tu jen jedni z mála turistů. Místní bary připomínaly spíš opuštěné chajdy a při procházce po pobřeží jsme ve vodě pozorovali jen pár zkušených surfařů. Je to taky jediné místo, kde se nám podařilo narazit na správě ošuntělý eco-surf shop, bohužel ale zavřený. Jsem si ale jistá, že to byl přesně ten obchůdek, na jaký jsem si přála narazit na rozdíl od uhlazeného ekologického obchůdku v EQ-love v Biarritzu, na kterém sice není vůbec nic špatného, ale finančně už jejich výrobky nejsou tak lákavé. Nejkrásnější pláž byla ta poslední, na kraji Saint-Jean-de-Luz – „Plage de Senix“. Stejně jako ke všem ostatním, k ní vedla seshora útesu pěkná stezka obklopená hustým lesem nebo ohrádkami s oslíky a koníkama. Kolem postávaly pozavírané venkovní bary nebo parádní velké busíkové food trucky. Na pláži skoro nikdo nebyl, kromě jedné paní, co se snažila prapodivným způsobem vyškrábat na písečný břeh potůčku vlívajícího se do oceánu a vůbec jí to nešlo. Nakonec to ale zvládla bez pádu. Takových míst, kde se říčka nebo potůček vlívá do oceánu, tu bylo tolik, jako jsem snad za celý svůj život neviděla. Mohla bych na to koukat pořád jak je to pěkný a symbolický. Na pláži jsme konečně posbírali nějaké pěkné kamínky a kochali jsme se nádhernou přírodou. Korunu tomu nasadil domeček zapíchnutý do svahu v jednom z kopečků přímo na pláži. Krásný francouzský domeček na pláži….fantazie se roztočila na plný obrátky, to by se nám bydlelo! V Saint-Jean-de-Luz jsme strávili jen jednu noc. Ráno jsme po dlouhé pauze osedlali longboardy a po sem tam pěkné cestě a sem tam prašných stezkách pro chodce jsme se přesouvali do centra. V zálivu se cákali paddle-boardisti a výhled na vodu byl tak hezký, že jsem měla co dělat, abych během jízdy nesrazila nějakého zkřehlého německého turistu. Přístav nebyl tak okouzlující jako ten v Capbretonu, ale centrum nás překvapilo. Baskická architektura má něco do sebe. Bílé domky s červenými, dřevěnými okenicemi vypadají jako z pohádky. Úzké uličky obklopené obchůdkama, restauracemi, s mořskými plody nebo masnou s obřími fuety nás jakoby přenesly o pár století zpátky. Počasí se začínalo pomalu moudřit a zdálo se, že pravidelné půl denní sprchy by už nemusely být každodenní záležitostí. Radši jsme se ale brzo vrátili do kempu sbalit stan, protože při pohledu na nerozhodnou oblohu, už jsme žádným předpovědím nevěřili (jako já jim nevěřila už od začátku…….). Zkusili jsme přejezd na prknech ze Sain-Jean-de-Luz přes Bidart do Guéthery, ale ten už byl trochu nad naše schopnosti. Buď jsme se s těžkýma báglama na zádech pokoušeli sjet obří strmé kopce na různé, většinou neúspěšné, způsoby, nebo se trmáceli do kopců nahoru, ale hlavně – hlavně nás svíral velikánskej hlad! V místní zapadlé restauraci nám velkoryse nabídli dost dobře vypadající oběd za cenu naší denní útraty, tak jsme s kručením v břiše odmítli. Po téhle bolestivé ztrátě, jsem se obzvlášť rozhořčovala, když mi Tomáš remcal do MÝHO řízení MÝHO longboardu a odsekávala ho, ať se stará o SVÝ boty a SVOJE propálený podrážky. Naštěstí né na dlouho to bylo s terénem i náladou jak na houpačce. Na kraji Guéthery po výstupu jednoho obzvlášť strmého kopce, jsme se zhroutili na lavičku a chopili se mobilů. Tom navrhoval přesun zpátky do Biarritzu, já zase hromadu dalších variant a hlavně tu nejnaléhavější – přesun někam k jídlu! V centru Guéthery se začaly objevovat surfařské kavárny a bary, kde se za nepochopitelné částky dalo najíst. Nechali jsme lépe připravené surfaře v čepičkách a kšiltovkách ať se dál ládujou a po dalším kratším výstupu do rušných uliček jsme našli normální bufet zrovna ve chvíli, kdy se spustil pořádný liják. Batohy a longboardy jsme nasoukali pod mražák se zmrzlinou a konečně se najedli vmáčknutí pod jednou střechou společně s dalšími dvěma turistkama. Nahoře v ulici bylo živo. Když déšť zase ustal, šli jsme se podívat, co se to tu celé odpoledne odehrává. Stali jsme se svědky bláznivé přehlídky podomácku vyrobených vozidel. Jakási francouzská verze Gum Gum Stylu se ulicema rozlíhala na plné kule, řidiči v kostýmech se řítili jako blázni a kosili zatáčky obalené balíkama slámy. Po tom, co to jedno vozidlo ověšené nafukovacíma balonkama napálilo do jednoho z balíků slámy, začal přeživší řidič předvádět super taneční kreace a následovala velká party. Po tomhle jsme usoudili, že už jsme viděli všechno a snažili jsme se protlačit davem zpátky do prázdných ulic. Kam teď? Cyklostezka nic moc, dá se říct, že už se někam vytratila. Sem tam nás ještě minulo nějaké praštěné vozidlo, a pak už jsme stáli kdesi na kraji Guéthery u parkoviště a ani jedna cesta před námi ani zdaleka nepřipomínala pohodovou projížďku kolem řeky lemované kapradinami, přesličkami a růžovými jednorožci. Shodli jsme se, že se nám stýská po Biarritzu. Uvědomili jsme si, že možná nadešel ten správný čas se usadit a vrátit se na starý kolena do komfortní zóny – do kempu v Biarritzu a na pláže, kde se nám líbilo nejvíc. Nevím, co začal Tom hledat v mobilu, ale mně se nechtělo jít ani pěšky, ani se pokoušet pochopit nějaký jízdní řád, hledat autobusovou zastávku a pak stejně dojet někam úplně jinam, protože nerozeznáme, kdy hlásí jméno naší zastávky. Nesměle jsem postávala u silnice a zvedala palce s prosebným úsměvem na řidiče. „Ve Francii neberou stopaře!“ ozvalo se vševědoucně za mými zády, načež jsem právě čerstvě vyprovokovaná odpověděla: „Že to píšou na fórech a říkají to ostatní, neznamená, že je to pravda!“ A dál jsem mávala řidičům a prováděla jakési tanečky, abych se zbavila otravných rozpaků, které mě celou polívaly, protože to bylo asi úplně poprvé v životě, co jsem se pokoušela stopovat. „No ták, surfaři jsou přece kůl a frí, někdo musí zastavit!“ rozlíhal se v mojí hlavě prosebně můj hlas, jak jsem si přála, abych to Tomášovi nandala. Po pár trapných pokusech se zpoza zatáčky vynořila velká bílá dodávka a odbočila na parkoviště, kde jsme stáli.
Chvilku nejistoty, jestli opravdu zastavil kvůli nám, přerušil chlápek, který už vylízal z auta, ptal se, kam jedeme, zatímco házel všechny naše krámy dozadu do auta. Tiše jsem si užívala vítězství, Tom ani nedutal. Vnitřek auta voněl trávou, kterou řidič spokojeně potahoval, zatímco jsme si povídali o surfování. Za pár minut jsme už stáli před kempem, popřáli jsme našemu zachránci pěkný život nebo co a vesele se objevili na staré známé recepci. Naposled jsme postavili stan. Tady budem, a už se nikam nehnem. Už žádné přesuny a objevování nových míst. Počasí se určitě zlepší a poslední dny ve Francii si užijeme na místě, kde se nám líbilo ze všech nejvíc. I když divočejší pobřeží u Španělských hranic bychom jenom velmi neradi nechali do budoucna bez bližšího poznání… |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |