Mraky se po pár dnech konečně roztrhaly a pustily na svět pod sebou hřejivé sluneční paprsky. Vzdouvající se vlny si prohlížím s veškerou úctou a respektem vypěstovaným během života stráveného na březích placatého rybníčku na Moravě. Po včerejším deštivém antré s největším pěňákem, co měli na půjčovně, jsem dnes stála připravená se opět vnořit do vln s jen o něco menším plavidlem. Jdu na to pomalu, hezky od nuly. Přestože jsem se zdržovala výhradně ve svojí komfortní zóně, neuspořádané vlny mi občas rostly před očima. Moje maximální soustředění by dokázalo narušit jen máloco. Ale co je to tam za velkýho racka? Že by to byl...srdce mi poskočilo...terej? Terej! Symbol mého malého osobního vítězství nad akademickou povýšeností*. Vlny mě k mému překvapení najednou úplně přestaly zajímat. To sice není idelní stav, ale i přes vysokou hladinu adrenalinu v mém těle jsem někde uvnitř moc dobře věděla, že stojím jen pokolena ve vodě, kolem nikde nikdo a moje situace tím pádem zdaleka není tak dramatická. Pohodlně jsem se opřela o svůj vor a úplně jsem se poddala pozorování dění na obloze. Už mě začínalo bolet za krkem a slaná voda mi bez přestání omývala doširoka otevřené oči. Terej působil podobně soustředěně. Vyhlížel pod hladinou kořist a dával si při tom dost načas. Pak se konečně rozhodl a jako šíp zmizel pod hladinou. “Joooo!” zaradovala jsem se ze svého ornitologického úlovku. Nevím, z čeho jsem měla větší radost. Jestli z toho, že jsem přistihla tereje při lovu, nebo že mě konečně něco vytrhlo z otravné nejistoty, zda-li přežiju třiceticentimetrové vlnobití. Svoji pozornost jsem po této dlouhé minutě znovu zaměřila na vlny. Zlomila se zrovna jedna větší, spolkla jednoho neúspěšného surfaře a hrnula ke břehu hromadu pěny. Rychle jsem se vyškrábala na prkno a začala pádlovat. Špičky k sobě, ruce k hrudníku, pohledem propíchnout kavárnu na pláži a tři, dva, jedna, teď! Pěna mě nesla, dokud se prkno nezastavilo. Plácla jsem sebou do studené vody a nechala sebou vláčet jako vyvrhnutá velryba. Je tady krásně. A příště už vypádluju ven, ať na toho tereje líp vidím.
* koho by snad zajímalo, co tím myslí, může si přečíst tento příběh z února 2017
0 Comments
Surfovat městemV první řadě, už jen ten pocit, že na svém oblíbeném prkénku můžu obloučkovat cizími ulicemi a poznávat nová místa stojí za to. Projíždět se po městě, kličkovat mezi kanály, podjíždět pod dopravní značkou a vyděsit pár úzkoprských tetek, které pak pohoršeně kroutí hlavou, je vlastně docela normální při každé takové projížďce městem. Při této příležitosti ale zároveň míjíme řadu ikonických památek. Trénink a výlet v jednomKromě toho, že celý den sbíráme samé nové dojmy, nohy dostávají pořádně zabrat. Není mojí oblíbenou aktivitou na longboardu jen tak rovně jet a normálně bych na něm tolik kilometrů nenajezdila. Při návštěvě cizího města mi to ale vůbec nepřijde. Jezdíme celý den, hrozně mě to baví a někdy mi ani nedojde, že se z jednoho místa na druhé přesunujeme už hodinu, protože se neustále kochám okolím a nasávám atmosféru. Triky si zatím ještě uprostřed davů lidí a na chodníku vedle silnice netroufám dělat. Ale zkouším, co si můžu aspoň dovolit. Pár tanečních krůčků, stát na špičce nosu nebo úplně vzadu a jen si tak užívat jízdu a přitom trochu potrénovat balanc. Po celodenním ježdění se taky často nevyhnu pocitu, že už musím vyměnit nohu a trénovat jízdu na tu druhou, to není nikdy na škodu. Při celodenním výletě je k tomu skvělá příležitost. Navíc můžu pobavit okolí nebo svého cestovního parťáka, protože po výměně na druhou nohu jedu jako lempl. Po celý den se taky potýkáme s překážkama jako přechody, boule, díry, patníky, koleje...a fantazii, jak tyto úseky překonávat se meze nekladou. Můj obvyklý způsob chycení prkénka mě po celém dni začal docela nudit a donutilo mě to začít zkoušet další možné varianty. Po tomto odstavci bych měla asi už raději osvětlit, že jsme z vesnice a ve městě jezdíme jen občas, i proto je to pak pro nás takový zážitek. Pohodlně si sednout nebo prostřít na stůlNení nic lepšího, než přijet k místu odpočinku, zjistit, že zem je docela špinavá a pak si uvědomit "ha, mám svoji pojízdnou lavičku"! Na longboardu se moc pohodlně sedí a pokud je prkénko o velikosti tanečního parketu, nemusím na špinavou zem pokládat ani svůj batoh. V případě kempování slouží prkno jako velmi praktická kuchyňská linka! Prostřeno NalehkoPokud je město jen zastávka a cestujeme s velkýma báglama, najdeme si úschovnu zavazadel, kam schováme všechno harampádí a celý den pak po městě jezdíme jen s tím nejnutnějším. To ještě víc umocní pocit svobody a pohody. Ovšem jen do té chvíle, než ztratíme klíček od úschovny. Uíí, pár drobných a občanka v kapse. Nic víc není potřeba. Žádný závod s časemLongboard není tak rychlý, abych nestíhala sledovat okolí a kochat se, a přitom ani tak pomalý, aby se za den nezvládl projet pořádný kus města. Často si jen tak určíme směr a sledujeme, kam nás kolečka dovezou. Bloudíme uličkami a když se nám nelíbí, rychle z nich zase vyjedeme. Tak či onak, na ty nejzajímavější místa a památky stejně vždycky nějak narazíme. Zároveň vidíme i místa, kam bychom normálně vůbec nezabrousili. ...a na místech, o které bych bez longboardu ani okem nezavadila se někdy úplně zastavíme v čase. Když jsme se vraceli s kamarády z výletu do Oxfordu, strávili jsme cestou domů ještě dobrou chvíli u podchodu, kde jsme si zkoušeli slidy. Těžko by mě za normálních okolností napadlo se na takovém místě zdržovat. Podél moře bývají zase krásná zákoutí, která přímo zvou k tanečku. A vůbec kdekoliv se občas objeví místo, které láká k zastavení a troše zábavy. Vytvářím si tak i s úplně obyčejným místem během naší návštěvy krásné vzpomínky. A to je to kouzlo longboardu, ať jsem kdekoliv, můžu dělat, co mě baví a jediné co potřebuju, je prkno. Lepší než koloKromě předchozího bodu je longboard výhodný i v tom, že si ho nemusíme nijak pronajímat, bát se zodpovědnosti a že kvůli nějakému průseru finančně vykrvácet. Taky nemusíme bojovat s některými chytrými půjčovnami a strávit tak dobrou hodinu čuměním do telefonu a snahou pochopit rezervační systém. Díky tomu, že je longboard tak skladný není vůbec složité ho do města přivést. Když najdeme místo, kde si dáme oběd, není třeba zapeklitě vymýšlet, kde je odložit, ale jen je šoupnem pod stůl. Když chceme jít pěšky, není nic jednoduššího, než si prkno připnout na batoh (suchý zip nejlepší!) nebo ho vzít do ruky. Sice se po nějaké době pronese, ale dřív nebo později chůze stejně přestane bavit. Jo, a schody, které vedou k uličce, co vypadá fakt kouzelně? No problemo! Šetrnost samaUž kdysi dávno v Lodýně jsme se poučili, že zastávky metra jsou od sebe kolikrát až směšně blízko, ale je fakt, že ujít těch zastávek víc, trvá pěšky celkem dlouho a je to po nějaké době dost únavné. Díky longboardu se nemusíme otravovat s nakupováním lístků, bloudění v metru a tlačením se tam s ostatními lidmi. Celý den jsme venku, poznáme město v celé jeho kráse a tím myslím i úseky, které krásné nejsou a metro je bleskurychle pojdede. Kromě nervů a peněz za lístky tak ušetříme i životní prostředí, protože kromě samotného procestu výroby je longboard úplně carbon, i cokoliv jiného, free dopravní prostředek. Peníze ušetříme i po cestě, protože zatím se nám nestalo, že by po nás chtěli za longboardy v autobuse příplatek, zvlášť, když je máme připevněné ke krosnám. Komunita a kamarádi na denKdyž se potkám s někým na longboardu v protisměru, často se přátelsky pozdravíme. Je to taková anonymní rodina. Před lety jsem celá natěšená jela se svým novým longboardem poprvé do Londýna. Nečekala jsem, jaký mě čeká super den. V Hyde parku jsem potkala místní longboardovou skupinu. Překonala jsem prvotní ostych a dala se s nimi do řeči. I oni už po mě házeli úsměvy a naznačovali, ať se k nim připojím. Kluk, co jezdil na snad nejdelším longboardu, co jsem kdy viděla, vytáhl klíč a longboard mi líp seřídil a ukázali mi pár triků. Vykládali jsme si o ježdění, dali mi pivo a parádní den jsme zakončili společným odjezdem z Hyde parku a večerní projížďkou po městě. Pamatuju si, že nás bylo fakt hodně, byla jsem šťastná jak blecha a kdosi přede mnou měl svítící desku. Příroda za rohemKdyž jsem bydlela jsem ve Watfordu v Anglii, toužila jsem po nějaké době vidět kousek přírody jiného rázu než je městský park. Pěšky bylo všechno daleko, ale longboard mě naštěstí zanesl za město. Po celodenním pátrání se mi podařilo najít kouzelnou stezku kolem kanálu plnou housboatů, která vedla na louky za město, kde se pásly krávy. K mému překvapení jsem tam narazila i na malou U-rampu. Nedopadlo to dobře, ale radost mi to nezkazilo a nikdo to neviděl. Stejně tak v Praze, když jsme vyrazili na longboardový výlet, byla jsem mile překvapená, jak se dá dobře jezdit například v Divoké Šárce. Zkouška partneraNadpis zní strašně, ale je to tak. Všichni bereme svoje drahé polovičky na výlety, kde vše probíhá podle jejich gusta a sledují tak, jestli se ten druhý chytá a je na stejné vlně. Tahle by mohla být pro některé méně zasvěcené obzvlášť tvrdá, jako beton sám. Tududu-tum, tak to je na rozchod S longboardem je život prostě o mnoho lepší, moc neváží ani nezavazí a proto nic nebrání tomu si ho s sebou vzít na cesty. A je to mnohem větší zábava, než poškrtat check-list s památkama. Na kolečkách se toho dá vidět i zažít mnohem víc! A pokud si nepřipevníme na helmu go pro nebo neprodloužíme ruku o selfie tyč, nejvíc vzpomínek si poneseme s sebou. Už teď se nemůžu dočkat dalšího výletu! Watford Tip na další čtení...V létě 2018 jsme si s mým drahým mužem udělali krásný výlet do Francie na longboardech, tak trochu za surfem a poznáváním pobřeží Atlantiku v okolí španělských hranic. Jezdili jsme autobusem, vozili se na prkénkách nebo chodili po svých.
Proč je nebe modré, země kulatá, Frodo bílý a síla zvyku tak zakořeněná? Přestože ráda objevuju nové kouty Země jak různě po světě tak i za domem, nedělám to tak často, jak bych si představovala. A v tom druhém případě to platí dvojnásob. Když před lety postavili za kopcem novou cyklostezku, rychle jsem si zvykla mířit s longboardem právě tam. Trasa bývalé železnice se stala naší novou oblíbenou procházko-projížďkovou lokalitou. Kopečky různých tvarů se vlní za širokými lány polí a cestu lemuje potůček Trkmanka, prostě prostředí, na které se dobře zvyká. Bylo to ale až s Lindou, kdy se hranice mého nově vyhraněného procházkového teritoria smělě posunuly dál než za okraj asfaltové cyklostezky. Když během její návštěvy u nás řezala obloučky a nasávala kouzlo jižní Moravy, zaujal ji v dálce jeden z kopečků. "Co je to za divnej kopec?" zavolala na mě zatímco jsem se na longboardu dmula pýchou nad krásou scenérie, kterou mám za kopcem (nebo dvěma). Zaraženě jsem přibrzdila a hleděla na vskutku divnej kopec. Vypadal, jakoby mu v půlce někdo useknul špičku a odhodil ji někam za Pálavu. Ještě víc mě ale zarazil pocit, jako bych ten kopec viděla poprvé. A že ačkoli leží jen nedaleko od mého bydliště, jen nepatrně tuším, co by mohl být zač. Doteď jsem okolí cyklostezky vnímala jako jednolitou scenérii, kulisu, která dotvářela pohodovou atmosféru našim projížďkám. Krajina, kterou jsem považovala za tak důvěrně známou najednou úplně změnila tvář. Najednou se mi zdála být úplně cizí. Lindina otázka tak zůstala nezodpověděna. Po tomto nenadálém osvícení mě začaly zelené svahy kouzelných kopečků lákat. Uprostřed holých polí totiž působily jako oáza života. O pár týdnů později jsem s Arčím, průzkumnickou výbavou a longboardem vystoupila z autobusu v Želeticích. V uplynulých dnech se tropická vedra střídala s příjemnými chladnějšími dny. Na dnešní den případly tropy. Zelená turistická značka nás měla dovést k úpatí kopečků, které, jak se ukázalo, jsou Národní přírodní památkou zvanou Na Adamcích. Délka trasy čítala závratný 1 kilometr. Vzhledem k nelítostnému vedru mi ale vůbec nevadilo, že neodvedeme zrovna dech beroucí sportovní výkon. Koneckonců, strmé svahy nám dech sebraly hned chvíli potom, co jsme se vydaly mimo stezku. Zdání neklamalo. Po vstupu na stezku jsme se ocitli v prostředí překypujícím životem, jak už to v chráněných ostrůvcích zbytků zeleně bývá. Každé zákoutí bylo pro nás nové, osvěžující a po výstupu na vrcholek toho divného kopce se mi naskytl nový pohled na okolí mého domova. Nad nedalekými poli kroužilo nespočet poštolek vyhlížejících hraboše. Jedna asi měla chuť okusit i něco nového, zpomalila v letu těsně u nás, zvědavě natočila hlavu a prohlídla si nás okem černým jako perlička. To mi vykouzlilo na tváři úsměv, protože po takových setkáních mám vždycky nepopsatelný pocit štěstí. Stojím jako opařená a cítím se velmi poctěna nepatrnou pozorností, kterou mi hladový dravec věnoval. Kromě zajíců schovávajících se ve vysoké trávě a káňat mizejících za vysokými stromy, jsem dalekohled namířila na samičku ťuhýka, která posedávala na větvičce nedaleko od nás. Poznala jsem ji jen díky zoro pásce přes oko. Informační tabuli s popisem místní chráněné fauny a flóry jsem četla s blaženým pocitem, že už nejsem ve škole. Nadále mi dělá problém si pamatovat seznamy druhů a navíc mě znervózňovaly tři vosy, které si na tabuli stavěly hnízdo a upřeně mě sledovaly vetřeleckým pohledem. Tento oční kontakt mi nebyl zdaleka tak příjemný jako ten s poštolkou. Nicméně jsem zjistila, že oblast se spravuje podobným způsobem, jako to děláme na Rezekvítku, tedy mozaikovou sečí. Rostou tu tak chráněné druhy stepních rostlin a hemží se to tu vzácným hmyzem. Místo je chráněné především díky hadinci nachovému nebo taky velmi vzácnému konikleci velkokvětému. Součástí památky je i starý třešňový sad. Užívali jsme si s Arčím procházku pohádkovou krajinou a nechala jsem se unášet příjemným pocitem, že jsme konečně zase jednou vyrazili jinou trasou, než obvykle. Potom jsme se vrátili na starou známou cyklostezku a vraceli se k domovu na longboardu a zároveň utíkali před bouřkou a největším lijákem za celé léto.
Našim instantním procházkám v okolí Žarošic nic nechybí. Obzvlášť v létě nejčastěji zamíříme k nedalekému rybníku. Možná i proto je tak lehké zapomínat, že je pořád co objevovat. Přitom je tak jednoduché jít trochu jinou trasou, než jsme zvyklí, nebo popojet autobusem do vedlejší vesnice a objevovat místa, o kterých jsme ani netušili, že budou tak pěkná. Proč je tak jednoduché zakrnět v zajetých kolejích? I když jsme byli bez auta, zvládali jsme každý den prozkoumat trochu okolí a různé pláže. Imsoaune ale byla výzva a zase jsme asi trochu prohloupili, když jsme po dlouhém zvažování přece jenom v Aouriru nasedli do sdíleného taxíku a nechali se "okrást" o 200 dirhamů. Pro příště aspoň víme, že se vyplatí jet linkáčem do Tamri a až z tama taxíkem nebo nějakým náhodným autobusem na rozcestí. Aspoň cestou zpátky se nám to tak podařilo a vyšlo nás to na polovinu. Za to úsilí i začátečnické chyby to ale stálo. Pláž v Imsoaune se táhne mezi kouzelným rybářským molem a vysokými kopci. Do vody se vstupuje přímo z mola nebo se to taky dá sklouznout rovnou po zadku, že, Tome :-) Den v Imouaune jsme zahájili v kavárně u mola a sledovali, jak to probíhá ve vlnách před námi. Brzy malé vlny zlákaly i nás. Konečně jsem si půjčila longboard a těšila se na nové zážitky. Docela jsme se nadřeli, protože proud nás pořád unášel od mola podél pláže skoro až k jejímu druhému konci. Po pár parádních vlnách jsme na tom konci taky vylezli a po vzoru ostatních jsme se pěšky vydali zpátky k molu. Ve vodě byla super atmosféra. Na dlouhé pláži se vlny rozprostřely tak, že bylo dost místa a šancí pro všechny. Poprvé jsem se odvážila zkusit dát za jízdy zadní nohu před přední a hned se rozplácla jak dlouhá tak široká do vody. Občas rybáři přijíždějící k molu v modrých dřevěných loďkách přihrnuli nějakou tu vlnu a projeli kolem jen kousek od nás. Jako každý den byla jasná obloha, sluníčko svítilo a okolní příroda brala dech. Je to určitě jedna z nejkrásnějších pláží, co jsem zatím navštívila. Hlad nás po nějaké době vyhnal z vody, vrátili jsme prkna a naobědvali jsme se na maličkém náměstí s výhledem na další pláž. Maličké náměstí...ani to to není. Spíš jen takový plácek s pár restauracema a venkovním posezením. Pozorovali jsme během naší siesty parádního longborďáka s klouboukem tančícího na vlnách. Nejspíš si dal svoji každodenní dvacetiminutovku, protože za chvíli zase pelášil z vody ven. My jsme tu bohužel nebyli doma, a to ani na den. Po chvilce zvažování, jestli ještě běžet zpátky pro prkna a rychle vběhnout na hodinu do vln nebo se už radši pomalu vracet zpátky do Aouriru, jsme se rozhodli pro tu druhou variantu.
A udělali jsme dobře. Taxikář, kterého jsme po nějaké době usmlouvali na přijatelnou cenu s námi pak ještě dvacet minut objížděl všechny ulice a zkoušel auto do poslední škvírky v kufru nacpat pasažéry. Když se mu to podařilo, odvezl nás na rozcestí k hlavní cestě uprostřed ničeho. Tam nám nečekaně zastavil dálkový autobus. Vmáčkli jsme se na poslední dvě volná místa. Cestou jsem dělala ksichtíky na děcko, co měla paní vedle mě na klíně. To ho rozveselilo a matinka mu dala takový výprask, jaký jsem snad nikdy neviděla. I v dalším autobuse, kterým jsme pokračovali z Tamri, jsme mohli zakusit trochu toho marockého temperamentu. Puberťáci naskládaní jeden na druhém na zadních sedadlech řvali a zpívali na celý autobus a do rytmu mlátili vší silou do stropu a stěn autobusu. Ten se celý otřásal a divím, se že okna, za kterými hrála zase ta krásná oranžová obloha se zapadajícím sluncem nad oceánem, nevypadla z rámu. Stařík vedle mě si s nešťastným výrazem zacpával uši, zatímco já jsem si ten rámus nahrávala na mobil. Tak končil den plný silných zážitků s místními - počínaje ranní cestou místním rozvozem, kde jsme se mačkali jeden na druhého a koncertem v autobuse konče. I když mi večer třeštila hlava pěkných pár hodin po tom, musím říct, že jezdit v pronajatém autě, přišli bychom o velký kus Maroka. Než nám ruce a celý zbytek těla vypovědělo službu po každodenním plácání se ve vodě, surfování bylo hlavní náplní našeho dne. Vlny byly sice malinké, ale právě takové mi vyhovujou po několikaměsíčním suchozemském životě. Městečko Aourir, ve kterém jsme bydleli, leží u hlavní silnice a bylo tam dost rušno. Každý den jsme ale prozkoumávali i okolní pláže a nejvíce zvědavá jsem byla na proslulý Taghazout. Trochu jsme se "báli", že to tam bude přeplácané surfařským vibem, ale zase jednou jsem se přesvědčila, že surfařský turismus umí pěkně splynout s místní kulturou a životním stylem. Strach z velkých prodejen Quicksilveru a bilboardů s reklamami na školy byl zatím naštěstí úplně zbytečný. Narozdíl od Aouriru, o kterém jsem si původně mysleli, že bude zapadlejší, nebyla v Taghazoutu ani asfaltová cesta a atmosféra byla mnohem kouzelnější. Půjčovny prken se tísnily v úzkých marockých uličkách mezi obchůdky s ovocem a zeleninou. Stejně tak do prostředí zapadly malé restaurace a kavárny. Obzvlášť se mi zalíbila kavárna na kraji chodníku s výhledem na pláž Panorama point. Stolek schovaný pod pergolou porostlou nějakou rostlinou s velkými žlutými květy působil jako nějaká skrýš pro pisálky a snílky. Z útulného úkrytu jsme se kochali pohledem na malou plážičku přímo pod námi, na které stály staré (ale pořád ještě funkční) dřevěné a rybářské loďky natřené na modro. V Taghazoutu jsou aspoň 4 známé pláže (Taghazout beach, Panorama point, Anchor a Killer point) a my jsme se na celý den i s prkny zabydleli na dlouhé pláži Taghazout táhnoucí se až zpátky "domů" do Aouriru. Pláž dělí od centra městečka jen pár kroků. Během cesty dolů z útesu je krásný výhled na široké okolí a dlouhou pláž. Na pláži jsme zůstali celý den a odešli před západem Slunce. Ten jsme strávili na útesu sledováním surfařů. Společnost nám dělal pouliční psík, který se sice tvářil hrozně hladově, ale nakonec mu kus mojí bagety nebyl dost dobrý! Líně do něho šťoural čumákem a pak odkráčel zkusit štěstí k vedlejší skupince. Odešli jsme pomalu zpátky k autobusové zastávce, kde si hrála děcka na velkém asfaltovém parkovišti nebo sjížděli kopec na letitém skejtu. Kolem pobíhaly ženské a místo dětí naháněly domů kolem se pasoucí kozy. I když vzdálenost mezi pobřežními městečky není vůbec velká, cesty vedou naokolo kopcovitou krajinou, která pobřeží lemuje. Seshora je pak krásný výhled na oceán, rozsvěcující se města v přicházející noci, která střídá den mizející za modrým horizontem.
12/1/2019, Aourir Před týdnem a něco jsme ještě běžkovali pohádkově zasněženýma Jeseníkama a teď se vyhříváme pod marockým sluníčkem, čekáme na rybí tajine a kocháme se výhledem na oceán z terasy malé restaurace. Vlny jsou takové všelijaké, což už jsme zakusili na vedlejší pláži na vlastní kůži a po dlouhé době mi bylo nepřetržitým vlnobitím a mým nepříliš vytrvalým pádlováním opět připomenuto, jak jsem slaboučká. Tom je momentálně zkroušený, protože si nemá kde koupit cigára a svůj zármutek se snaží zahnat čtením Šeherezády. Rybí tajine zapečený ve velkých keramických mísách je výborný! Zakusovali jsme k tomu placky a zapíjela jsem ho přeslazeným mátovým čajem. Cukr nenosí v cukřenkách nebo sáčcích, ale jako celou kostku položenou na tácku vedle cínové konvičky. Mátu běžně pěstujou ve venkovních květináčích před restaurací, kde taky končí zbytky, na které už čekají Maročany milované kočky. Ty jsou úplně všude, ale o pouliční pejsky taky není nouze. Nevypadají ale nijak zbědovaně. Oblíbené potkávací místo je třeba ulička s řeznickými stánky, kde vždycky přistane nějaký ten odřezek a jako dezert se nabízí kaluže krve. Připravit správně mátový čaj, to je věda! Jeden z triků, jak jeho chuť přivést k dokonalosti je opakované přelívání čaje z konvičky do skleniček a zpátky a pokud možno, tak z co největší výšky! Kromě psů a koček jsme narazili už i na velbloudy, kteří dnes už slouží hlavně jako turistická atrakce. Surfaři se na nich rádi vyfotí, jak s prknem rádoby přijíždějí na pláž, což musí být v praxi hrozná blbost, ale ve světě okleštěném hashtagy nejspíš naprostá senzace. V Maroku se welfare zvířat zatím moc neřeší a o pohodlí zvířat zde neexistují žádné zákony. Proto je tedy na turistech, aby se před podporováním podobných atrakcí sami přesvědčili, jestli jsou zvířata v dobrém stavu a netrpí. Na plážích to možná může hrozit méně než na velbloudích expedicích v horách, ale protože turismus na plážích jen kvete, může i tady přibývat lidí, kteří budou velbloudy využívat jen k výdělku, aniž by ke svým zvířatům měli nějaký vztah. To stejné platí o koních, ponících a oslících. Turismus celkově se podél pláží rozrůstá přímo před očima. Pobřežní panorama tvoří rozestavěné luxusní rezorty, nad kterýma neúnavně krouží žluté jeřáby. V pozadí se ale rozprostírá hornatá krajina a z měst pod nimi se až na pláž rozléhají pravidelné modlitby při kterých mě vždycky zalije zvláštní pocit. Přece jen to pro mě byla první návštěva muslimské země. Maroko má pořád své kouzlo, i když turistů je tu dost, ve městě a na tržištích splynou v roji místních a každodenním ruchu. Angličtinou se lámaně tak tak domluvíme, a tak si říkám, že by se ta francouzština celkem hodila! Ubytovali jsme se na hostelu Follow the Sun, ke kterému vede asi tak miliarda schodů, ale o to hezčí je pak výhled ze střešní terasy. Ta je moc pěkná a útulná a ranní snídaně tu vždycky měly svoje kouzlo stejně jako večerní lenošení, i když ani u jednoho jsme se nezdržovali příliš dlouho, protože přece jenom byla venku kosa.
Za oknem fučí ledový vítr a podzimní deštíky zasírají ulice. Tak si říkám, jestli se zítra na tom longboardu ještě projedu, kouká na mě ze skříně a já na něj a doufám, že ještě jo! Snad bude ještě pár hezkých dnů na jízdu, než longboardy úplně zazimujem, a tak následující videa poslouží ještě na vyhecování k trénování nových trikům (jako playlist I) a ne jen k rozloučení se sezónou. Strašně moc inspirace v jednom videu, z toho se bude dát čerpat celý život (v mém případě :)). Zdá se to jenom mě, nebo Kate Voynova neudělala ani jednou začátečnický trik?? :D 2) Tarab | A Moroccan Longboarding AdventureKrásný video od Loaded longboards crů! :) Spojení longu a cestování, Marocká atmosféra, krásný záběry a neskutečný triky :)) Úplná marocká longborďácká pohádka 3) Best of Leticia Bufoni Skateboarding Part "Beauty Part" 2018Prostě Leticia no, nesmí chybět na listu, i když můj skejt se už pěknou řádku měsíců ztrácí pod vrstvou prachu., prozatím :) A tak se aspoň občas kouknu na její videa a u tohoto je ještě skvělá hudba od skupiny Skyblew ♫ 4) CALIFORNIA DREAMINGJe libo nějakou komerční sračku? Tak tady taková californijská idylka od Carveru :) Hmmm, a ta písnička! :) 5) Longboarding Lyon with Valeria KechichianPovídavé video s Valerií Kechichian, průkopnicí a zakladatelkou Longboard Girls Crew :) 6) Bolinho - Ana Maria SuzanoBrazilská lonborďácká hvězda Ana Maria Suzano protančí Riem, pod palmama, áách :) 7) PARIS IN BEIJING | Paris Truck Co.Tak tohle Parisácké video budu muset ještě dokoukat...hlavně na to poježděníčko po Čínský zdi! :D 8) King Skate trailerNo a kdo si v říjnu nezašel do kina na Kingskate, tak má co dohánět! Úplní čeští lordi z Dogtownu :) Tenhle příspěvek jsem rozepsala už někdy koncem října/začátkem listopadu. Tak asi není překvapení, že při takovým teplým podzimu nakonec ještě nebyl úplně čas nechat prkánka doma. A naštěstí se vyplnilo spíš to druhé očekávání - načala jsem si pár nových triků a nemůžu se dočkat, až je zmáknu.
Posledních pár dní už jde ale ve vzduchu cítit přicházející zima, tak snad přinese závěje sněhu, abychom se mohli z longbordu s klidem v duši přeladit na snowboard! :)) Kdo si chce tu longborďáckou náladu ještě prodloužit, můžete kouknout na video playlist vol I. :) Tento rok se to sice úplně nepodařilo, ale kdo si chce počíst o tom, jak jsme se rozloučili s longbordem v předchozí sezóně, může si přečíst o našem výletu na pobřeží Francie. Jak si se svým prkénkem užíváte před zimní přestávkou vy? Pište do komentářů a nebo rovnou pošlete článek! :)
Občas jsem se musela při čtení trochu přemáhat, protože se v ní všechna ta moudrost omílá pořád dokola, ale v ten správný moment se psem schouleným u nohou, vonnou tyčinkou a hořící svíčkou, je to jako balzám na duši. Na cestu do Himálají za studiem buddhistické jógy se prostřednictvím této knížky určitě ještě někdy znovu ráda vydám. A kdo ví, třeba někdy podniknu něco podobného :) Autor vydal ještě podobnou knížku - Snowboarding to Nirvana Krkonoše Ke článku bych ráda připojila i pár odkazů, co mi knížka připomněla...
- úplně poprvé jsem o snowboardingu v Himálaji četla na jednom ze svých oblíbených blogů, kterým je Žandapandavtokiu - odkaz - zrovna před pár dny jsem si všimla, že portugalská surfařka a umělkyně Lizzy se nějak nasrala a začala tvořit ilustrace na téma zasraný surfařský průmysl :) - odkaz, o Lizzy jsem psala i v jednom článku o Portugalsku Vyprávění malého chlapce o cestě, na kterou ho vzal jeho otec společně s celým zbytkem rodiny, stejně jako to s ním kdysi udělal jeho dědeček. Obdivuhodná cesta rodiny s malými dětmi více i méně exotickými krajinami za hledáním těch nejlepších vln a hlavně Velké ryby, kterou mají v plánu během svojí výpravy chytit. Film působí jako balzám na duši stejně jako pohled na párek surfařů (Aamion and Daize Goodwinových) při jízdě na vlnách. Především jezdit jako Daize, to je prostě sen! Vyprávění má spád, je vtipné a i když jsem vlastně jen ležela na gauči a čučela na telku, měla jsem pocit, že jsem úplně splynula s přírodou na obrazovce a celou cestu prožila s nimi. Film byl v uplynulém roce na plátnech všech možných surfařských filmových festivalů a shlídnout se mi ho konečně podařilo na Netflixu. Oficiální stránky filmu: https://www.giventhemovie.com/about Trailer: Carol had birthday so she took her car and drove us all the way down from Ponta Grossa to Floriánopolis paradise. This 22 years old bitch (at that time ;) was riding like badass during the heavy rain and among all the crazy stupid huge trucks tirelessly competing with each other. Everybody in the car – like three people in total – was hoping that the weather will be much better in our final destination. Some of the cars we met on the way didn‘t even reach their destination that day as they became victims of one of the car crashes caused by the insane truck idiots. Anyway, we had the biggest hardcore chauffeur who brought us safely to the sunny paradise. Yees, all the clouds disappeared by miracle and all we had was sunny, hot weather with salty beach vibe all around. So it wasn’t a fairytale! Floripa really is something so beautiful I had no idea that it exists! GPS took us through the city which looked kind of like another concrete jungle but behind the hill beautiful valley opened in front of us with a lagoon, perfect beaches, sand dunes and green Atlantic forest. Carol tuned the radio by Beach Boys once more while we were trying to find our hostel. And it worth it! Hostel was perfect, with super chilled dude living his dream and a an incredibly hot volunteer Sam from England which was often going for a run without a t-shirt so me and Carol were always ready to wish him and his abs a nice run at the door. We felt in love with him completely plus Carol got crazy about his British accent. Still, I was more in love with José, the guy at the reception cause I just adored his relaxed vibe. He was probably just high but who cares. After we recovered from the daze we could start enjoying Floripa. For that Carol and Rafael needed tones of bier and a regular dose of ice. So our morning routine for the next days was to buy a big bag of ice for this couple of alcoholics. First day they drank bier on the beach Joaquinha and I joined them right after exploring all the rocsk, huge waves and long beach. After we played with the ball and were the last ones who left the beach. At night we were cooking and chilling in the hostel, Cagol with Rafael were playing guitar and I was vainly trying to sing Bom Brasileiro from Cachorro Grande. Next day I forced both of them to take me to the Tamar project so we spent nice morning educating ourselfs about all Brasilan turtle’s problems. With heads full of environmental issues we shamelessly ate huge amount of seafood at the beach and Carol poured all of her orange juice on her. She got another one for free and she didn’t even have to say that she has birthday! In the afternoon I finally took a chance at the beach Barro da Lagoa, rented a board and jumped in the flat ocean which from mine point of view was full of scary waves. Cagol and Rafael jumped on the blanket, kept drinking their bier, felt asleep and got so burned that eventually I looked like a real Brazilian chick and they looked like fucking European tourists. After I went out of the water I said with happy but sad voice: “I didn’t catch any fucking wave!” and they both clinked with their bottles and sad lazily: “It doesn’t matter how good you are, what really matter is how you look at it!” Amazing thoughts they have right? Would be a great deep and inspiring instagram post! morning duty Thanks so much for the inspiration guys... That night we went to the party on the beach and after that I finally experienced some of the Brazilian guy’s flirting charm. While we were drinking on the terrace I went to put some new music on YouTube. This guy was working in the hostel and while I was writing songs in the search engine he took the keyboard and started to write on his own: “You are so beautiful and have beautiful eyes, I want to marry you and have hundreds of kids with you!” Even my low confidence identified quite quickly this flirting intension but it didn’t let me leave my sarcasm and batted his generous offer by cold comment and devils laugh: “You only think I’m beautiful cause it’s dark!” (And you probably really need to fuck with someone). Heh, not me! I’m in love with relaxed José which doesn’t give a shit about me which is great cause after all I had my relaxed boyfriend on the other side of wide Atlantic ocean. Next morning Carol with her favourite Beach Boys screaming „Hawaiii!“ was driving us to the Mole beach. This beach was definitely for locals. After we walked through the beautiful sandy pathway surrounded by palm trees and green forest we entered wide beach full of Brazilian surfers hitting the waves with a real style. No renting, no chance to enter their kingdom so I sat down and watched with respect. The roads in Floripa are surrounded by sand boarding spots. I don’t even know if we could have another chance to do this kind of stuff ever again in our lives so me and Carol took this chance seriously. The binding was a bit bigger than necessary but still it reminded a little bit of snowboarding so I rode these sandy waves without a problem. The bigger problem was to climb all the way back up. Carol was super funny trying to ride it, she probably ate a lot of sand. sandy mountains Floripa is not a place for 3 days, maybe even 1 year wouldn’t be enough. Combination of all the elements – ocean, forest, sand dunes, lake and great vibes are attracting many people to come back and stay here for long months, years or even start here a new life. Hopefully I will be one of them one day. But before I do so, I need to buy a lot of sun cream for my white Brazilians friends, barrels of bier and a big house for all of us! Cause this time all the crew has to come! Thank you Carol from all my heart for this amazing trip and happy birthday! :-D Video where nothing is happening just few shitty videos from our trip puzzled together with our favourite music. Half of the video contains record of thrilling footbal match between Cagol and Rafael. Miss youuu! ☼♫♥
Download the video here |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |